Siostrzonek, Prokop; Ocisková, Eva: Prokop Siostrzonek

Siostrzonek, Prokop; Ocisková, Eva
Prokop Siostrzonek

recenze kultura

Vzpomínková kniha břevnovského arciopata Prokopa Siostrzonka je pozoruhodná sonda nejen do kněžského života, ale také do porevoluční obnovy jednoho z tradičních českých duchovních center.

Být na svém místě
Prokop Siostrzonek
, Eva Ocisková: Prokop Siostrzonek: Arciopat břevnovského kláštera. Radioservis, Praha, 2018, 250 s.

Velké rozhovory a knižní vzpomínky lidí z vrcholu církevní hierarchie u nás nevycházejí každý den. Platí to i o interview s významnými teology a teoložkami, kteří se po roce 1989 stali doyeny svých oborů. Je to paradoxní a svým způsobem nepochopitelná situace, neboť odborné či meditativní texty kardinála Miloslava Vlka, Tomáše Špidlíka, Karla Skalického, Anastáze Opaska, teologa Jana Hellera, Milana Balabána či Jakuba S. Trojana mají evropskou a světovou úroveň.

Žánr této memoárové literatury rozmnožil v nedávné době titul Prokop Siostrzonek: Arciopat břevnovského kláštera. Civilní vzpomínání současného břevnovského opata na jeho cestu ke kněžství, řeholní život a porevoluční obnovu benediktinského kláštera u sv. Markéty v Praze vydal Radioservis za odpovědné redakce Lucie Wittlichové, původní rozhlasovou verzi vzpomínání v rubrice Osudy natočila Eva Ocisková. Co se týče výslovnosti protagonistova jména, které má polské kořeny a pro člověka z vnitrozemí je možná poněkud neobvyklé, arciopatova lingvistická nápomoc je jednoduchá: „Jmenuji se Prokop Šostřonek.“

Pozdravuji srdečně též Prokopa
Kniha o dvou stech čtyřiceti stranách s působivými černobílými fotografiemi je koncipována jako osobní vyznání člověka, který u benediktinů na Břevnově našel, co v životě hledal. Veřejné vystupování arciopata Petra Prokopa Siostrzonka je charakteristické rozvážností, empatií a tichostí. A právě takové je i jeho vzpomínání. Narodil se roku 1957 v Českém Těšíně a vyrůstal v křesťanské, katolické rodině. Jeho rodiče žili svou víru i v dobách, kdy to nebylo zrovna lehké. Malý Petr ministroval, dobře se učil a platil za dobrého, laskavého kluka, který má velmi rád hudbu. Již před absolutoriem těšínského gymnázia se rozhodl, že se stane knězem. Mohl jít studovat medicínu nebo farmacii, ale jeho touha po kněžském povolání byla silnější. Většina spolužáků jeho rozhodnutí chápala; někteří pedagogové však byli z ideologických důvodů proti a dávali mu to znát.

Přesto byl napoprvé, i když na odvolání, přijat na katolickou teologickou fakultu, komunisty odsunutou z Prahy do Litoměřic, kde zároveň podstoupil duchovní formaci v kněžském semináři. Studia předělil povinnou vojenskou službou a do Litoměřic se vracel nejen jako alumnus, ale také jako ctitel benediktinské řehole a spirituality, s níž se seznámil prostřednictvím staršího benediktina, pátera Aleše Gwuzda. Ten spravoval farnost v Domaslavicích a Siostrzonka zasvětil do dávných a nedávných řádových dějin i aktuální situace benediktinů u nás. Řeholní, státem samozřejmě zakázaná formace probíhala tajně. O návratu do některého z benediktinských klášterů nemohlo být řeči, tím spíš že poslední břevnovský opat, kněz, spisovatel a básník, doktor Jan Anastáz Opasek (1913–1999), žil ve vynuceném exilu v bavorském Rohru. Komunisty zlikvidované kláštery byly využívány k civilním účelům a až na naprosté výjimky byly za čtyřicet let diktatury citelně poničeny, vybydleny, zdevastovány. Řeholníky, včetně pražských benediktinů, čekala buď služba u PTP, vězení, civilní povolání, nebo exil. Generace řeholníků mezi lety 1948 a 1989 téměř vymizela. Řeholní dorost mohl do řádů vstupovat jen tajně a doufat v pád režimu. Valná většina prvorepublikových duchovních se roku 1989 nedožila.

Ještě za studia na fakultě složil Siostrzonek v roce 1982 tajně první řeholní sliby (slavné v roce 1987 v Krakově) a přijal jméno Prokop, které mu poslal v utajené šifře na jedné z pohlednic z exilu duchovně i literárně činný opat Opasek. „Pozdravuji srdečně též Prokopa. Bylo to smluvené znamení, protože jsme tehdy ještě nemohli být v žádném osobním kontaktu.“ V roce 1983 přijal kněžské svěcení a až do roku 1989 působil na Ostravsku jako diecézní kněz. Sloužil v Ostravě-Porubě, v Třinci, ve Valašském Meziříčí, v Olomouci. Pro svou autentickou kněžskou službu i z důvodu prozrazení, že je benediktin, byl v roce 1987 zbaven tzv. státního souhlasu. Živil se jako dělník v rožnovské Tesle a zapojil se do života podzemní církve. Aby toho nebylo málo, bolševik mu milostivě na přelomu let 1988 a 1989 státní souhlas vrátil a umožnil mu sloužit ve Strážnici a posléze v Ratajích. Společenská atmosféra dávala tušit, že komunistický režim nevydrží dlouho, že se něco – u nás i v ostatních zemích východního bloku – stát musí.

Siostrzonkovi, kterého opat Opasek jmenoval telefonicky po listopadových událostech v roce 1989 převorem, aby mohl okamžitě zastupovat řád a klášter v jednání se státem, se hlásili noví adepti řeholního života. V den svatořečení Anežky České v Římě, 12. listopadu 1989, bylo zřejmé, že konec totality se blíží. Osoba papeže Jana Pavla II. v tom sehrála důležitou roli. Pro křesťany na česko-polském pomezí, odkud Prokop Siostrzonek pochází, se Jan Pavel II. nepochybně stal mužem, který pomohl zahýbat dějinami. Nová etapa Siostrzonkova života právě začala. Polský papež v roce 1997 břevnovský klášter navštívil, fotografie z jeho setkání s opatem Anastázem a převorem Prokopem dodnes dýchají atmosférou bratrského shledání.

Břevnovská květena
První část svého života, od dětských let přes studium, kněžskou a řeholní formaci po službu v městských i venkovských farnostech, popisuje autor civilním jazykem. Jaký je, tak i píše. Svůj příběh vypráví tak, jako by ho líčil příteli, kterého neviděl dvacet let. Nabízí se slovo pokora, s níž zmáhá to, co ho v životě potkalo, a s níž se mu také podařilo obnovit jedno z nejposvátnějších míst u nás – břevnovský klášter, spjatý s jedním z nejmilovanějších českých světců, sv. Vojtěchem.

Siostrzonek však také oplývá literárním talentem a výborně ovládá řečnické umění; na malém prostoru dokáže vystavět kázání, které upoutá a není kompilátem instantních mouder a motivačních citátů pro začátečníky a středně pokročilé. Téměř každá z kapitol je doprovázena úvahou (kterou Prokop Siostrzonek přednesl ve vysílání Českého rozhlasu nebo publikoval v novinách, například v Katolickém týdeníku). Týká se nejen církevního liturgického roku (Velikonoc či Vánoc), ale rovněž každodenních událostí, kulturních, církevních, celospolečenských. Jde o zajímavý žánr jakýchsi promluv pro posluchače, z nichž určitá část si vůči církvi udržuje odstup, anebo k ní po letech hledá cestu. Důležitým prvkem jeho vyprávění je umění představit církev, její fungování a benediktinský řád tak, aby to bylo srozumitelné i pro toho čtenáře, jenž s církví, natož s řeholemi, nikdy nepřišel do osobního styku. Výsledek možná místy u církevních insiderů, tedy těch, kteří v církvi žijí odjakživa nebo jsou konvertité a zažívají poněkud jiný společenský život, vzbudí lehké překvapení.

Dalo by se říct, že Siostrzonkovi by mohl kdekterý český katolík závidět. Dílo mu kvete pod rukama, Břevnov se stal znovu pojmem, je radost přímo do kláštera, kostela nebo jen do blízkého okolí přijít. Závidět by mu mohli i ti křesťané, laici nebo duchovní, kteří v církvi prožili svá martyria a místo domova v ní našli spíš zvláštní podobu společnosti s ručením omezeným, jež zrcadlí, co vidíme kolem sebe. Ne, autor nepíše žádné melodrama; i na Břevnově se jistě občas žijí složité lidské vztahy. Přesto na vás dýchne duch přitažlivého souručenství, tím spíš, máte-li možnost si s některými členy řádu přátelsky, otevřeně pohovořit.

Benediktin nového tisíciletí
Siostrzonek není jen kontemplativní, do sebe zahloubaný mnich. Je to člověk praktický, energický, cílevědomý, jenž si je vědom, že tak obrovský projekt, jímž břevnovský klášter je, potřebuje práci bezpočtu rukou, tisíce hodin služby a samozřejmě také nemalé finanční prostředky. Nevím, zda by se ztotožnil s označením křesťanský intelektuál, ale už jako převor a později opat zdědil staletou národní benediktinskou tradici, jež byla – a to nejen ve 20. století – tradicí duchovní a kulturně dostředivou. Nemohl sebe ani klášter uzavřít před druhými. Rozhodl se z něj vytvořit otevřené, bohatě kulturně a umělecky žijící místo. K benediktinům se hlásily významné osobnosti, umělci, literáti a překladatelé.

Už kolem Anastáze Opaska se klášter pomalu proměňoval v jedno z důležitých duchovních center, a to jak před válkou a chvíli po ní, tak po jeho návratu z exilu. Siostrzonek tedy se svými spolubratry, spolupracovníky a mecenáši nemusel pouze opravovat klášter a okolí, ale mohl navázat na minulost. Jejím pamětníkem a svědkem byl do vlasti se navrátivší Opasek a hrstka benediktinů, buďto sloužících na venkově, v cizině, anebo jsoucích úplně mimo službu. Bylo třeba najít nový modus vivendi a přetlumočit a uvést do moderního jazyka a života také proslulou Benediktovu řeholi. Bylo potřebí stát se benediktinem nového tisíciletí a umět oslovit lidi odlišných životních zkušeností a světonázorů. Klíčovou roli, jak vidno z autorova vyprávění, hrálo smíření s minulostí a realistický pohled do budoucnosti. Vedle stabilizace a vlastně znovuzrození obou klášterů, břevnovského i v Emauzích, šlo i o vzkříšení starobylé svatovojtěšské tradice. Siostrzonek jde ve stopách Anastáze Opaska a stal se jeho dobrým, respektovaným nástupcem.

Kniha Prokopa Siostrzonka navazuje na to nejlepší z křesťansky orientované esejistiky a může oslovit hlavně čtenáře mimo církev. Princip stabilitas loci, tedy příslušnost a věrnost jednomu místu, v němž řeholník skládá sliby a žije od prvních let noviciátu až do smrti, je podle mého mínění pro středoevropského člověka atraktivní. Péče o klášter – o budovy, zahradu, mobiliář –, stejně jako potřeba nasytit členy řádu a hosty, věnovat se vedle své ústřední činnosti také ekumeně a vztahu s nejbližším okolím, to všechno, i když v menším měřítku, v rodině, prožívá každý z nás. Objevuje se tu realistické křesťanství bez přívlastků a mocenského velikášství. Klášter i bazilika svaté Markéty sice působí majestátním dojmem, ale břevnovský genius loci odkazuje k podstatě křesťanské duchovní cesty. Tu umí Prokop Siostrzonek křesťanskému čtenáři i čtenáři bez víry popsat stejně dobře jako jeho předchůdce Anastáz Opasek.

Textová i obrazová složka knihy doslova zvou k návštěvě břevnovského kláštera. Curriculum vitae jednoho z předních českých řeholních představených ukazuje, že Bůh si ke službě povolal člověka, který má své poslání prostě rád. Insignie opatské moci jsou v jeho případě druhotné. Tato kniha vám od první do poslední stránky umožní setkat se na prvním místě s člověkem, kterého byste chtěli za přítele, kolegu a souseda.

 

Na podobné téma:
Alena Ježková
: Tichá srdce
Markéta Doležalová (ed.): Církev za totality
František z Assisi
Tomáš Kutil; Jan Paulas: Padá mi to z nebe
Hubert Wolf: Index

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.