Kozák, Jan A.: Óðinn: Mýtus, oběť a iniciace

Kozák, Jan A.
Óðinn: Mýtus, oběť a iniciace

recenze kultura

Iniciace, sebeoběť a vlastní podstata nejvyššího staroseverského boha Óðina – to jsou ústřední témata tohoto komentáře k vybraným skandinávským mýtům. Knihy, která může sloužit k orientaci v problematice a k osvětlení základních rysů staroseverské mytologie a pramenů jejího studia.

Čtivý průvodce staroseverskými vodami
Jan A. Kozák
: Óðinn: Mýtus, oběť a iniciace. Herrmann & synové, Praha, 2017, 192 s.

Český čtenář má k dispozici poměrně širokou nabídku textů z doby vikinské, a to díky dlouhé překladatelské tradici. Navzdory této popularitě skandinávské středověké literatury v naší republice o ní máme v češtině jen málo vědeckých prací, monografií, po nichž by zájemce z řad široké veřejnosti mohl sáhnout. Ty primárně popularizační takřka neexistují, kniha Jana A. Kozáka Óðinn: Mýtus, oběť a iniciace je tudíž vítaný přírůstek. Vydalo ji nakladatelství Hermann & synové, jež má za sebou už několik překladů primárních textů staroseverské literatury a dvě tematické studie z oboru. Óðinn je pokračování zavedené řady a veřejnosti poslouží jako komentovaný – takřka turistický – průvodce vikinskými mýty, které se pojí k samotnému nejvyššímu bohu Óðinovi. Zvláštní pochvalu si zaslouží praktický rejstřík a perfektní typografie.

Dosažení moudrosti
Po úvodním výkladu, v němž je čtenář seznámen se základními rysy literatury a náboženství starého Severu, následuje systematický přehled rolí boha Óðina a stručné a výstižné shrnutí děje jednotlivých mýtů. Jádrem knihy jsou dvě části analyzující klíčové narativy a vztahy mezi nimi. V první se Jan A. Kozák zaměřuje na Óðinovu iniciaci (získání run a vědění) a výpravu, při níž tento bůh získal básnickou medovinu (inspiraci a umění skrytých pojmenování). Druhá studie je vystavěna okolo mýtů o Mímiho hlavě, jež Óðinovi taktéž propůjčuje moudrost a udílí mu rady. Na těchto mýtech je demonstrována Óðinova působnost a jeho postavení v centru i na periferii světa.

Právě proto, že autor při rozborech postupuje ke stále obecnějším problémům religionistiky, zdá se paradoxně, jako by se dostával dál od samotného boha Óðina. Pozvolné vzdalování se Óðinovi a přechod do teoretizující fáze výkladu je pro čtenáře, který by se chtěl s úvodem seznámit jako „nadšený laik“, možná antiklimaxové. Autor své závěry dále zobecňuje a dokazuje, že staroseverští bohové – včetně toho nejvyššího – mají k normám a zákonům, jimiž se snažíme řídit my lidé, podobný vztah, čímž se liší od božstev mnoha jiných kultur, která naopak bývají všemocná. Dospívá tak ke specifickým rysům staroseverského náboženství.

Dobře obhajitelná je volba strukturalisticky systematického přístupu k popisovaným mýtům – ukazuje se jako efektivní pro pochopení kontrastů v mýtech i jejich narativní formy. Pomáhá rozkrýt zákonitosti iniciace i oběti a odchylky od nich, které tyto mýty skýtají.

V základech publikace stojí Kozákova disertační práce, po odborné stránce je tedy více než relevantní. Autorovo profesní zaměření pochopitelně determinuje povahu textu, který je primárně religionistický, a tak se zde vyzdvihují postřehy, jež by literárnímu vědci připadaly samozřejmé a příliš by se nad nimi nepozastavoval – například důsledky zaměření narativu na „hlavní“, nebo naopak „vedlejší“ postavu syžetu. Nefilolog však tento postřeh jistě ocení. Na české literární „staroseverské“ scéně lze tento přístup chápat jako obohacující.

Kniha je ideální úvod pro toho, kdo se chystá sám začít číst islandské středověké mytologické prameny. Přestože paralely s oblíbeným sigurðovským/siegfriedovským materiálem snad lze chápat spíše jako faktickou poznámku na závěr. Šíře a komplikovaná transmise této látky by totiž vydala na vlastní knihu, v rámci druhé statě Kozákovy publikace mu ani větší pozornost věnována být nemohla. Přesto se v analytické části věnované Mímimu a Sigurðovi nelze ubránit dojmu příliš zjednodušujícího a jednostranného výkladu.

Jazykové úkroky
Z jazykového hlediska můžeme konstatovat, že přes veškerou snahu o sjednocení textu se jazyk úvodní části od zbytku knihy značně liší. Úvod je po stylistické stránce průhlednější a poctivě slouží didaktickému účelu, následující rozbory však místy působí poněkud těžkopádně, především na úkor jasnosti obsahu sdělení. Jeden příklad za všechny: větu „iniciační dekapitace úzce rezonuje s paradigmatem kosmogonické oběti a dekapitace primordiálního titána Ymiho“ (s. 145) bylo bezpochyby možné vyjádřit i srozumitelnějším způsobem a brát větší ohled na cílové publikum díla. Čtenář po přečtení takřka celého textu již zajisté o autorově erudici nepochybuje.

Se slovy zachází Jan A. Kozák kreativně. Například Gjallarhorn ve svém překladu eddického textu pojmenovává jako Zvonoroh, čtenář se v knize setká i s Mlžnovem (Niflheimem) nebo Čarojícnem (Ginnungagapem). Když pak o něco později, čtyřicet stran před koncem vlastního textu, a tedy už po rozborech všech čtyř vybraných mýtů, autor píše „Předpokládejme, že ony čtyři mýty mají cosi společného. Není pochyb, že něco společného mají, méně jasné však je, jaký je rozsah a hloubka tohoto vzájemného spojení“ (s. 131), působí to nanejvýš bizarně.

Pro čtenáře, který již měl tu možnost nahlédnout do staroseverských textů v českém překladu, s výjimkou Kozákovy Ságy o Hervaře (Herrmann & synové, 2008), bude pak patrně nejrušivější zvolený pravopis staroseverských jmen – nedrží se totiž tradice navazující na Ladislava Hegera. Nereflektuje ani upravený hegerovský úzus nejnovějších překladů, takže například místo th a ö používá původní ortografii staroseverštiny se znaky þ a ǫ. Koncovky prvního pádu podstatných jmen, které se v tradičních překladech i pojednáních v českém jazyce zpravidla vypouštějí, jsou v knize Óðinn zachovány (místo Þór tu stojí Þórr, Sigurð je Sigurðr, titulní bůh Óðinn se v české škole staroseverských překladů převádí do podoby Óðin a tak dále). Opět nezbývá než respektovat autorovu volbu, ta ale svému publiku nikterak neusnadní následovné čtení zásadních staroseverských textů, které již byly přeloženy v duchu stávající tradice.

Knihu Jana A. Kozáka Óðinn: Mýtus, oběť a iniciace mohu čtenáři doporučit pro seznámení se s problematikou, aby při svých výpravách na neznámé staroseverské vody nebyl sám, taková pomocná ruka se člověku 21. století bezesporu hodí. Kniha je psána s nadhledem, publikum neutápí v širokém moři detailů celé Eddy, ale vybírá to podstatné.

 

© Markéta Ivánková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.