Waltari, Mika: Vlak osamělého muže

Waltari, Mika
Vlak osamělého muže

recenze beletrie zahraniční

Hledat mezi Waltariho knihami dílo, které ještě nebylo přeloženo do češtiny, začíná být poměrně obtížné, a to i přesto, že šlo o velmi plodného autora. Nyní mají čeští čtenáři možnost nahlédnout do nitra začínajícího spisovatele prostřednictvím jeho cestopisně laděné knihy, která v originále vyšla před téměř 90 lety.

Vůně exotických dálek a pach potu ve třetí třídě
Mika Waltari
: Vlak osamělého muže. Přel. Markéta Hejkalová, Hejkal, Havlíčkův Brod, 2018, 176 s.

Dvacetiletý Mika Waltari (1908–1979) se po dokončení studií na univerzitě koncem jara roku 1929 rozhodl, že je třeba poznat svět, a vydal se na několikaměsíční cestu po Evropě. Pro finský tisk z ní posílal barvité reportáže, vedle nichž si své zážitky ještě podrobněji a na osobnější rovině zaznamenával i pro sebe a po návratu z tohoto „cestovního deníku“ vytvořil knihu nazvanou Vlak osamělého muže (Yksinäisen miehen juna, 1929). Dva roky po konci války si autor podobnou cestu Evropou zopakoval a zvěčnil ji v díle Cesta do Istanbulu (Lähdin Istanbuliin, 1948, č. 2003). Nyní tedy máme jedinečnou příležitost porovnat postřehy Waltariho jako mladíka dychtícího po dobrodružství a Waltariho jako muže proměněného válečnou zkušeností.

Při svém putování začínající spisovatel využíval vlak, který pro umělce jeho generace představoval symbol rychlosti, pokroku a kosmopolitního světa. Sám Waltari si při studiu na gymnáziu přivydělával údržbou stromů a keřů podél železničních tratí a kolem projíždějící vlaky jeho touhu po cestování nepochybně podnítily. Nadšení pro exotické dálky i moderní techniku však sdílela celá generace „Nosičů pochodní“, k jejímž nejmladším představitelům Waltari patřil, o čemž svědčí například sbírka básní s názvem Valtatiet (Dálnice), vydaná společně s Olavim Paavolainenem o rok dříve.

Není tedy divu, že se mladý Waltari v duchu doby vydal na cestu za dobrodružstvím. Z Finska se přeplavil do polského Štětína, kde nastoupil do vlaku směr Berlín, pak se přes Prahu (o níž se mimochodem nevyjadřuje právě lichotivě: „O Praze se říká, že je to krásné město. Nevím. Těch pár hodin, které jsem v ní strávil, ve mně zanechává tíživý, chudý, smutný dojem“) a delší zastávku ve Vídni přesunul do Budapešti, Bělehradu, Sofie a vysněného Istanbulu. Na zpáteční cestě se Waltari lodí dostal do italského Bari a po krátké odbočce do dalmatské Ragusy (Dubrovníku) opět vlakem zamířil do Říma a svou cestu zakončil v Paříži, kterou znal už z předchozího dvouměsíčního pobytu v roce 1927. Tolik stručný itinerář cesty.

Faktů lačný turista bude po přečtení knihy patrně zklamaný, protože historická data či architektonické slohy autor až na výjimky nenabízí. Zato je však velmi bystrým pozorovatelem lidských povah i hemžení v dopravních prostředcích a také atmosféry a prostředí ve městech a místech, jež postupně navštěvuje. Neopomněl popsat ani několik svých milostných vzplanutí, u nichž však těžko odhadovat míru autenticity výpovědi. Z dnešního pohledu se některé jeho komentáře o příslušnících různých národů, ale třeba i o ženách, mohou zdát poněkud zjednodušující, stereotypní, či dokonce podivné – jen málo žen prý pochopí vysokoškolskou učební látku, černoši jsou živočišní, Italové kradou a německý turista je vůbec to nejhorší, co vás může potkat. Ale je třeba mít na paměti, že jsou to postřehy a soudy nejistého mladíka, který se spíš tak trochu stylizuje do polohy světaznalého cestovatele. Některé úvahy naopak velmi trefně hodnotí překotnost vývoje evropské společnosti a nastupující globalizaci, jak bychom to dnes nazvali, což zanedlouho povede k tomu, že „zdrojem spisovatelovy inspirace bude celý svět“. Pro Waltariho další díla to platilo doslova.

Celkově však bylo putování po Evropě pro mladého autora spíše zklamáním. Exotika nebyla dost exotická, žádné velké dobrodružství se nekonalo (pokud pomineme návštěvu opiového doupěte v Istanbulu či okradení v italském hotelu). Neklid mládí jej neustále poháněl kupředu, aniž by věděl, co a proč vlastně hledá. Pro čtenáře ovšem jeho barvité líčení atmosféry navštívených míst, které je plné podivuhodných pachů, vůní, barev i zvuků, rozhodně zklamáním není. Dává mu možnost nahlédnout do inspiračních zdrojů, z nichž se později zrodily mimo jiné také velké historické romány u nás jistě nejznámějšího finského spisovatele.

 

© Lenka Fárová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 786x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce