Macl, Ondřej: Miluji svou babičku víc než mladé dívky

Macl, Ondřej
Miluji svou babičku víc než mladé dívky

recenze beletrie česká

Minulý čtvrtek (10. 5. 2018) získal Ondřej Macl za debutovou sbírku Miluji svou babičku víc než mladé dívky Cenu Jiřího Ortena. Postavou slovensky hovořící babičky propojil autor zdánlivě nesourodé texty do pestré a soudržné mozaiky. Nejen o babičce, také o sobě samém, své generaci či o střetávání mládí a stáří píše Macl se suverenitou, která by překvapila i u ostřílených literátů.

Od babičky k sobě
Ondřej Macl
: Miluji svou babičku víc než mladé dívky. Dauphin, Praha – Podlesí, 2017, 96 s.

V roce 2015 vyšel v internetovém časopise Dobrá adresa experimentální debut Ondřeje Macla s názvem pmmpa. Vloni autor, jenž na sebe upozornil mimo jiné vítězstvím v celostátním klání v slam poetry v roce 2009, debutoval sbírkou Miluji svou babičku víc než mladé dívky. S touto knihou se Macl letos objevil (vedle Lucie Faulerové a Emmy Kausc) mezi nominovanými na Cenu Jiřího Ortena a zvítězil. Na začátek podotknu jediné: naprosto zaslouženě.

V prvním textu sbírky, jenž představuje jakýsi esejistický prolog, čteme: „‚[…] súdim, že život a dielo paní K. by sa mali zaznamenať. Prosím Ondreja, aby to pre svoju babinku urobil […]‘, naléhal v dopise nějaký inženýr Číž. […] kvůli prkotině, jakou bylo nějaké naléhání doktora Číže, jsem si začal své babičky více všímat. / Ne, nepřináším útěchu. Leda tak sbírku odlesků své bezútěšné lásky. Chtěl jsem psát souvisle, přehledně, literárně… text se mi nicméně rozsypal jako babiččino tělo“. Sbírka je skutečně tvořena mozaikou tematicky i formálně pestrých záznamů, úvah a postřehů, v jejichž středu stojí postava slovensky hovořící babičky. Ta je sice jednotícím prvkem, sbírka se však rozhodně neomezuje pouze na ni, naopak – díky postavě babičky se lyrický subjekt dostává k pokusům o popsání nejen sebe sama, ale i své generace, ba sahá i ke snaze zachytit univerzální konfrontaci mládí se stářím. Autor nenabízí odpovědi (které by byly tak snadno zpochybnitelné), spíše naznačuje, že člověk není omezen jedinou, ryze subjektivní perspektivou.

Postavu babičky nazírá lyrický subjekt z mnoha úhlů. Je však zřejmé, že snaha uceleně ji zachytit – či alespoň „zapsat“ vztah k ní – je tím marnější, čím je babička popisována detailněji. Čteme například pokus o „historický rámec“ jejího života: „Masaryk (viděla ho cválat na koni) / […] krátké Havlovy kalhoty (do bílého domu zaslala blahopřání k Československo-Americkému přátelství: ‚Clinton mi obratem poďakoval‘) / (z dob osamostatněného Slovenska by mohla citovat jedině odposlechy z televize; blahopřání zasílala papežům) […]“ (s. 12). Takový sumář je však veskrze vnějškový a vůbec nic neříká o babičce, jejíž výrok je citován o pár řádků dále: „Povedzte mi meno mocnára a poprajem mu blaho“ (s. 13).

Samozřejmě nebudu tvrdit, že debut Ondřeje Macla je mezi básnickými debuty za poslední roky nejlepší. Dovolím si však tvrdit, že je jedním z nejvyzrálejších. Pokud se v básnické sbírce debutujícího autora objeví tak zvučná a exkluzivní jména jako Gilles Deleuze či Roland Barthes, nejeden čtenář zpozorní. Podobná konstelace totiž zavání úpěnlivou snahou autora ukázat, co všechno zná a ví, jak je sečtělý. Ale Ondřej Macl u těchto jmen nekončí. Jeho rejstřík je mnohem obsáhlejší a pestřejší, namátkou: Karl Marx, Chammurapi, Sigmund Freud, Jules Michelet. Po nějakém intelektuálním exhibicionismu však není ani stopa. O tom nejlépe svědčí fakt, že v básni příznačně nazvané Parodie se vedle Karla Marxe objeví jméno Justina Biebera. A v téže básni je Chammurapi uveden jako autor parafráze: „Oko za okulár, zub za implantát.“

Humor, parodie, ironie a především sebeironie tvoří podstatnou složku recenzované sbírky. Jako celek však kniha Miluji svou babičku víc než mladé dívky humorná ani ironická není. Stejně tak není patetická či sentimentální, jak by se na mnoha místech mohlo zdát. A právě v tom spatřuji největší přednost Maclova knižního debutu – se všemi vyjmenovanými aspekty totiž autor na jednu stranu nešetří, na druhou stranu je dávkuje s maximální přesností. Když už se zdá, že čteme intimní zpověď, další text nás rozmáchlou výpovědí o dnešním světě vyvede z omylu. U několika po sobě jdoucích básní se div nepopadáme za břicho, abychom na další straně narazili na chmurnou situační miniaturu či pokus o gnómickou tezi. I když vyslovuje „pravdy o lidském údělu“, uchovává si Macl od textů zřetelný odstup. Pokud je tedy ze sbírky možné vyčíst nějaký autorův postoj k vnějšímu světu – ke světu, který obklopuje jeho a babičku –, snad jen ten, který se skrývá v povzdeších typu: „Moci tak zachovat ty chvíle, kdy se nic zvláštního neudálo.“ (s. 47)

Na začátku jsem napsal, že Macl získal Cenu Jiřího Ortena zcela zaslouženě. Při čtení jeho knižního debutu jsem si několikrát položil otázku, zda experimentální pásmo pmmpa, jež bylo ve zkrácené verzi publikováno v Dobré adrese, náhodou nestálo v cestě Maclově nominaci mezi nejvýraznější objevy v rámci cen Magnesia Litera. Nevím. Každopádně si dovolím tvrdit, že by sbírka Miluji svou babičku víc než mladé dívky v kategorii debutantů působila nepatřičně. Macl nepíše jako debutant. Odvaha a samozřejmost, s jakými používá patos, klišé či kýč, a suverenita, s jakou sestavil z mnohdy nesourodých textů tak komplexní a hutný celek, totiž dokazují, že sbírka je dílem vyzrálého autora. Autora, který se s neochvějnou jistotou vrhl do takového množství poloh, že si ani netroufnu odhadnout, co od něj můžeme čekat dál. Vím však, že budu jeho další texty vyhlížet.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.