Boschwitz, Ulrich Alexander: Der Reisende

Boschwitz, Ulrich Alexander
Der Reisende

recenze beletrie zahraniční

Román Der Reisende (Cestující) se v Německu stal bestsellerem až nyní, téměř 80 let po svém vzniku. Příběh o židovském obchodníkovi, který bloudí Německem a marně hledá záchranu před nacistickým pronásledováním, lze jen těžko oddělit od životních osudů jeho autora. Dokazuje, že mnohokrát zpracované téma ještě zdaleka nemusí být vyčerpané. A působí nepříjemně aktuálně.

Život v troskách a utéct není kam
Ulrich Alexander Boschwitz
: Der Reisende. Klett-Cotta, Stuttgart, 2018, 303 s.

Spisovatel Ulrich Alexander Boschwitz (nar. 1915 v Berlíně) musel v roce 1935 pro svůj židovský původ uprchnout z Německa, načež pobýval ve Švédsku, Norsku, Francii, Lucembursku, Belgii a Velké Británii. Britové jej po vypuknutí války jakožto občana nepřátelské země deportovali do australského internačního tábora. Když se Boschwitzovi v roce 1942 naskytla příležitost k návratu, byla jeho loď MV Abosso torpédována německou ponorkou a sedmadvacetiletý muž přišel o život, stejně jako velká většina dalších cestujících.

Během Boschwitzova pobytu v exilu vycházely jeho knihy v překladech pod pseudonymem John Grane: první román ve Švédsku, druhý ve Velké Británii a v USA, posmrtně pak ještě ve Francii. Der Reisende z počátku roku 2018 je však první Boschwitzovou knihou publikovanou v originále a v zemi autorova původu. K tomuto splacení dluhu přitom došlo víceméně náhodou. Informace o rukopisu se díky souhře šťastných okolností dostala k německému nakladateli a redaktorovi Peteru Grafovi, který se na objevování zapomenutých literárních děl specializuje. Graf text s využitím autorovy pozůstalosti zredigoval a připravil k vydání. Doba podle všeho takovému počinu přála – román se už dočkal několika dotisků.

Čím čtenáře tolik zaujal? Věcně a střízlivě líčí několik týdnů života úspěšného berlínského obchodníka Otty Silbermanna, který po pogromech křišťálové noci v roce 1938 postupně přijde o všechno. Je nucen opustit svůj byt, jeho společník jej připraví o většinu majetku, árijská manželka odchází do bezpečí na venkov k příbuzným, zatímco k Ottovi se přátelé obracejí zády. Otto nastupuje do dalších a dalších vlaků, křížem krážem projíždí Německem a hledá východisko – cesty k záchraně se mu ale jedna po druhé uzavírají, až ho nakonec beznadějné bloudění a nespavost připraví o rozum. Ovšem i v cele kdesi na psychiatrii příznačně jako poslední zaznívá věta spoluvězně nespokojeného s tím, že by měl sdílet místnost právě se Silbermannem: „Juden raus!“

Autorovi se v nepříliš rozsáhlém textu daří působivě stupňovat atmosféru úzkosti, zklamání a beznaděje, spojené s narůstající paranoiou hlavního hrdiny. Věrohodně popisuje setkávání prchajícího Silbermanna s lidmi nejrůznějších povah, od laskavých a soucitných přes ty lhostejné až po vyděrače, zbabělce a prospěcháře; zde je vyprávění plné postřehů, které bezpochyby vycházejí z Boschwitzových vlastních zkušeností. S jakou lehkostí mnozí přijímají pronásledování Židů za své! Kolik pohrdání najednou dávají najevo člověku, kterého ještě nedávno respektovali! Jak snadné je převrátit morálku naruby a obhájit si před sebou donebevolající nespravedlnost! Ale Silbermann musí také hledat odpověď na argument, že společnost je teď zkrátka rozdělená na základě ras, stejně jako dřív bylo samozřejmostí třídní rozdělení, které přece Silbermannovi nijak zvlášť nevadilo…

Sám hlavní hrdina není vylíčen nijak černobíle, častokrát díky vnitřním monologům sledujeme i jeho méně ušlechtilé myšlenky: má například oproti mnoha dalším pronásledovaným tu výhodu, že se vzhledem neliší od Němců, židovské kořeny tedy prozrazuje jen jeho příjmení a žlutá hvězda v cestovním pase. Sám sebe ovšem nepříjemně překvapí tím, že se kvůli obavám „z kompromitace“ začíná vůči židovským známým chovat stejně odmítavě, jako se jeho bývalí němečtí přátelé stavějí k němu.

Pro vyprávění je charakteristická přímočarost a výstižné postřehy přibližující čtenáři popisovanou dobu. Zaujme například pasáž, kde hlavní hrdina vzpomíná na první světovou válku, v níž si vysloužil vyznamenání (což je jedna z podobností, která Silbermanna spojuje s Boschwitzovým otcem): tato válka byla strašná, ale aspoň se týkala všech, zúčastnění vnímali jakousi pospolitost, Gemeinschaft. Třicátá léta však Silbermannovi přinesla vyloučení a samotu, a jsou tedy pro něj mnohem tíživější. Boschwitz dovede pracovat také s černým humorem či ironií – komická je například pasáž, kde se hlavní hrdina ve vlaku setkává se zfanatizovanými Němci, kteří považují za nutné vynalézt původní německé slovo pro kulturu. Celkově však z autorova suchého humoru spíš mrazí, je to jen jeden z prostředků, jak vylíčit tísnivou dobu a atmosféru.

Dnešnímu čtenáři vyprávění nemilosrdně připomíná, kolik lidí se v podobně bezvýchodné situaci jako Silbermann ocitá v současnosti. Belgický pohraničník, který hrdinu chytí při ilegálním pokusu o útěk z Německa a přinutí ho vrátit se zpátky, s ním sice do jisté míry soucítí, ale argumentuje: „Takové jsou předpisy. Nemůžou všichni do Belgie.“ Prchajícímu Silbermannovi lze těžko podsouvat náboženský fundamentalismus nebo nepřekonatelné kulturní rozdíly vzhledem k zemi, kde hledá záchranu, dveře přesto zůstávají zavřené a možnost odvolání neexistuje.

Der Reisende je čtenářsky nenáročný, soustředěný, poutavý příběh; vyhýbá se jakýmkoli manýrám a experimentům. Autor si byl bezpochyby vědom, že méně často bývá více, a věcnost a průzračnost stylu vyprávění sluší. Domnívám se, že právě díky přístupnosti a čtivosti knihy by se i její české vydání mohlo setkat s úspěchem; doufejme, že se pro něj některé nakladatelství brzy rozhodne.

 

Zajímá vás víc? Doporučení na recenzovaný titul najdete také ve výběru Goethe-Institutu Knihy, o nichž se mluví.

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.