Lobo Antunes, António

Lobo Antunes, António

rozhovor beletrie zahraniční

O posedlosti psaním, ale především o sobě v rozhovoru vyprávěl portugalský spisovatel António Lobo Antunes. Mluví též o zkušenosti s válkou v Africe, která se opakovaně vrací jako téma jeho románů, o zbabělcích a hrdinech, o moři a o mnohém dalším.

Bát se je normální…

Hlavním hostem Světa knihy 2018 sice byl Izrael a jeho spisovatelé, avšak pro jistou část návštěvníků letošního knižního veletrhu byl hlavní osobou někdo jiný, António Lobo Antunes. Portugalský spisovatel, jehož jméno se opakovaně objevuje mezi kandidáty na Nobelovu cenu za literaturu, který píše o Portugalsku a vlastně o nás všech, a to s upřímností místy až děsivou, niterně a intimně. Jeho romány jsou překládány do desítek jazyků. Ačkoliv v češtině zatím existují jen dva (Jidášova díra a Návrat karavel) z dnes celkem osmadvaceti svazků Lobo Antunesova díla, dlouhatánská fronta před portugalským stánkem při autorově autogramiádě naznačila, že i zde mají jeho texty potenciál bestsellerů.

iLiteratura: Vystudoval jste medicínu a pracoval jako psychiatr. Jak se z psychiatra stane spisovatel?
António Lobo Antunes: První byly v mém životě knihy, psychiatrem jsem se stal mnohem později. Psal jsem od mala, ale intenzivně jsem začal psát v šestnácti, sedmnácti letech. Přál jsem si být spisovatelem. Jenže v naší rodině bylo hodně lékařů, můj otec byl velice úspěšný neurolog, a když jsem oznámil, že se chci věnovat literatuře, shovívavě mě vyslechl a druhý den přišel se sdělením, že si mám vybrat medicínu. Tak jsem si ji tedy vybral, ale stejně jsem příliš nenavštěvoval přednášky, raději jsem četl a psal. A na myšlenku věnovat se psychiatrii mě přivedla až jedna zkušenost z praktických hodin v posledním ročníku, kdy jsme si měli vybrat specializaci. Byli jsme přítomni vyšetřování pacientů, stanovování diagnózy, a mezi pacienty byl jeden, který vlastnil hračkářství nebo firmu vyrábějící hračky, to už si přesně nepamatuji. Když jej vyšetřoval psychiatr, celou dobu si s ním povídal jen o těch hračkách, o ničem jiném, jen o hračkách. Když pacient odešel, popsal nám psychiatr jeho rodinnou anamnézu, historii rodiny, vztahy, věděl o tom člověku všechno, ačkoliv předtím se bavili jen o hračkách. A když o stejném pacientovi chvíli nato mluvil internista, který mu předtím provedl všechna předepsaná vyšetření, nabídl nám stejnou anamnézu, stejný popis člověka, jaký už jsme předtím slyšeli od psychiatra. A tehdy mne napadlo, že si zvolím psychiatrii, protože chci také umět čarovat.
Ale pár měsíců po absolvování fakulty jsem rukoval do Angoly, šel jsem do války, a když jsem se po třech letech vrátil a začal se psychiatrii skutečně věnovat, zažíval jsem rozčarování. Později jsem se věnoval psychoanalýze, protože jsem věřil, že bych díky ní mohl člověku lépe porozumět. I když jsem se v poměrně mladém věku stal titulárním členem Psychoanalytické společnosti, mé představy, že jako psychoanalytik budu umět lépe chápat pocity a city člověka, se ukázaly jako mylné. Pohyboval jsem se v prostředí, které bylo příliš teoretické. A pak se mé knihy začaly skutečně vydávat, a tak když jsem se nakonec dokázal literaturou uživit, psychiatrii jsem opustil.

iLiteratura: Myslíte si, že literatura vysvětluje život lépe než psychiatrie?
António Lobo Antunes: Já ale nechci nic vysvětlovat, já prostě píšu.

iLiteratura: Snad jsem nepoužila vhodný výraz, ačkoliv sám jste přece napsal román Vysvětlení ptáků.
António Lobo Antunes: Ano, ale z něho vyplývá, že ptáci žádné vysvětlení nemají.

iLiteratura: A řekl byste tedy, že literatura dokáže jít do větší hloubky než psychiatrie?
António Lobo Antunes: Nevím. Vím jedině, že když jste moc hluboko, může se vám stát, že nakonec vylezete na druhé straně. Proto se přílišných hloubek bojím. Netrápím se příliš vysvětlováním či objasňováním, protože mnohé vysvětlit nelze. Například pro smrt žádné vysvětlení nemám. Smrt se mi zdá krutá a nespravedlivá. Ve válce i v nemoci. Dvakrát jsem se vyléčil z rakoviny. Nebylo to snadné. Víte, jak vypadají místnosti, kde probíhá chemoterapie? Jsou to velikánské sály, kde leží spousta lidí, muži i ženy různého věku, a všichni jsou nesmírně stateční. Hlavně ženy. Ženy jsou obdivuhodné, úžasné. A literatura mi dává prostor být trochu ženou.

iLiteratura: Ve vašich románech od určité doby (Jidášova díra i Návrat karavel ale vznikly dříve) figurují ženy jako důležité a silné postavy, jsou přitom velmi věrohodné. Jak se vám v literatuře daří „stát se ženou“ tak dobře?
António Lobo Antunes: Ano, ženské postavy, ženské hlasy… Myslím si, že ženy… Kladete velmi intimní otázky. Můj otec měl několik mladších sester. Jeden rok jsem onemocněl tuberkulózou, a aby se ode mne nenakazili mladší sourozenci nebo matka, která byla těhotná, odvezli mě k tetám a ty se o mne staraly. Sice jsem příliš nerozuměl, o čem se bavily, ale žil jsem u nich celý rok. I později mi byly velmi blízké. A říká se přece, že každý člověk v sobě má maskulinní a femininní složku. Občas mě i mrzelo, že jsem tak naprosto heterosexuální.
Představuji si, že ženy vědí víc, než vědí. Znají věci, o kterých ani nevědí, že je znají. Řeklo by se, že je to intuice, ale to by bylo příliš snadné. Ženám je vlastní inteligence odlišná od té naší. Pochopil jsem to už od mé matky. Byla to velice inteligentní žena, inteligentnější než její manžel. Byla tak inteligentní, že dokázala utvrzovat manžela v tom, že on je inteligentnější než ona.

iLiteratura: V češtině existují dva z vašich románů, v obou případech texty, které jste napsal už dávno. V Jidášově díře je silně přítomná osobní zkušenost z války v tehdejší portugalské Africe, téma, jež se ve vašich knihách vrací. Druhý přeložený román, Návrat karavel, velmi osobitě pojímá téma navrátilců z portugalských kolonií, kteří ve vašem podání nesou ta nejslavnější jména z portugalské historie – a nevycházejí z příběhu právě lichotivě. Nedotkl jste se čtenářů, když jste sesadil z piedestalu portugalské národní hrdiny?
António Lobo Antunes: Napsal jsem tu knihu už hodně dávno a už si na ni tolik nepamatuju.
Vyrůstal jsem jako nejstarší ze šesti sourozenců s minimálním možným věkovým rozdílem. Vyrůstali jsme spolu, a když onemocněl jeden, byli za chvíli nemocní všichni. Leželi jsme v jednom pokoji a otec četl. Díky tomu jsme poznávali, kromě portugalských autorů, francouzské romanopisce, Stendhala, Balzaca, Flauberta, ale i anglickou literaturu, i poezii. Když jsme se ve škole učili o historii a hodně stránek bylo věnováno zámořským plavbám, připadaly mi ty texty nudné a obrázky patetické. Jediné, co se s tím dalo dělat, bylo nakreslit těm lidem upíří zuby, brýle, špičaté uši. Všechny ty dokonalé hrdinské činy určitě ve skutečnosti provázely děsivé zážitky, ale nám to všechno předkládali jako nesmyslně dokonalé. Když kniha Návrat karavel vyšla v Portugalsku, vzbudila vášnivý ohlas, ale téměř žádné kritiky nebyly literární, spíš politické. Někteří čtenáři ve mně viděli hrdinu, protože jsem zkostnatělé národní hrdiny zbavil mytického nánosu, jiní zrádce za to, co jsem udělal z „velkých synů portugalského národa“. Občas ty reakce byly dost agresivní. To mě zaskočilo, koneckonců to přece pořád byla jen kniha.

iLiteratura: Tou knihou jste se docela nelichotivě dotkl historické etapy, kterou mnozí Portugalci stále vnímají jako podstatnou část identity země, o níž říkají, jak ji mají rádi. I vy sám jste několikrát řekl, jak moc máte Portugalsko rád. Co pro vás znamená být Portugalec?
António Lobo Antunes: Miluju Lisabon, všimla jste si, že má zvláštní světlo. Žádné jiné město nemá světlo jako Lisabon. Je to velice ženské, svůdné město. Plné vůní: tady v Praze, když se nadechnu, mi schází, že necítím moře. Portugalsko je plné moře. I portugalská próza je plná moře, samozřejmě i poezie, má kadenci vln. Život v Portugalsku je plný moře. Je to země, o kterou už moře nestálo, ale je ho plná.
Svůdná byla i Angola, i za války. Svůdně voněla.
Povolávací rozkaz do Angoly jsem dostal nedlouho po dokončení studia. Portugalsko vedlo v Africe válku, a kdo nechtěl narukovat a mohl si to dovolit, musel emigrovat. Do Francie. A v Paříži po kavárnách pak dělat revoluci. Otec mi radil, abych také odjel. Jenže já nevěděl, jak dlouho bych musel v Paříži zůstat. Psal se rok 1970 a mnozí jsme si přirozeně mysleli, že salazarovský režim přežije ještě dlouho. Tak jsem odmítl a narukoval do války. Měl jsem ovšem ještě další důvod. Jako student jsem nebyl žádný hrdina, vlastně jsem byl zbabělec. Neúčastnil jsem se studentských protestů, nechodil jsem na demonstrace, nic jsem nepodepisoval. Bál jsem se, že by mě třeba zavřeli, mučili, a já chtěl hlavně psát. A když mě povolali do války, měl jsem dojem, že se musím aspoň jednou rozhodnout tak, abych se nemusel stydět. Ale taky jsem se bál, samozřejmě, že jsem se bál, strašně jsem se bál. V Angole jsem pochopil, že každý se bojí, že to je normální. V portugalštině se říká, že každému, kdo má prdel, se někdy sevře. Když na nás zaútočili ze zálohy, když se všude střílelo, pochopil jsem, že odvážný je ten, kdo se nebojí mít strach. Ale je to zvláštní, stejně o strachu stále přemýšlím. Byl jsem ve válce, byl jsem tam jako lékař, viděl jsem tam hrozné věci. Dopoledne jsem operoval a odpoledne taky musel střílet, bojovat. Všichni jsme byli hrozně mladí, bylo nám dvacet, dvaadvacet, pětadvacet let. V Angole tenkrát bojovaly děti. Ale člověk věděl, že mít odvahu znamená nebát se mít strach.

iLiteratura: Čas na otázky nám bohužel byl vyměřen, na další povídání nemáme prostor. Tak vám aspoň přeju, ať v Praze strávíte pěkný čas.
António Lobo Antunes: Líbí se mi tady, protože mě tady vůbec nikdo nezná. Tohle je zřejmě země, kde mě nejméně překládají. Ale díky tomu tu mohu klidně chodit po ulici, zajít si na večeři – nepřijde nikdo, kdo by se ptal: Nejste náhodou…?

 

© Lada Weissová
foto © LM Palomares

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1071x

Inzerce
Inzerce