Padevět, Jiří: Ostny a oprátky

Padevět, Jiří
Ostny a oprátky

recenze beletrie česká

Kniha příběhů, které se staly nebo se mohly stát. Kniha o lidech, kteří si vstoupili nebo mohli vstoupit do života. Mozaika hrdinů i zrádců. Syrové vyprávění, které v učebnicích dějepisu nenajdete.

Až na dno pravdy o člověku
Jiří Padevět
: Ostny a oprátky. Host, Brno, 2018, 136 s.

Jiří Padevět. Historik, spisovatel, knižní nakladatel. Člověk, jenž i při své profesní vytíženosti vstupuje do veřejného prostoru a zve k dialogu, společné práci, přemýšlení. Padevětovka je už zavedené označení originálního literárního žánru, který u nás doposud nemá následovníky. Ostny a oprátky. Všední život v okamžicích, které se později stanou historickými. Nakladatelství Host, rok 2018, sto třicet stran.

Kde a jak píše Jiří Padevět své knihy, které se v drobných črtách objevují i v jeho příspěvcích na sociálních sítích, bylo ještě donedávna obestřeno tajemstvím. Již není. Padevětovy kratší, úvahové, aforistické texty, jimž nechybí filozofická hloubka ani dobrá míra svébytného černého humoru, přicházejí na svět vlastně nepřetržitě. Padevět tvoří, kudy chodí a kde je. O samotném procesu své tvorby nemluví. Je ale zřejmé, a to zvláště na recenzované publikaci, že první je vždycky hlavní obraz, tedy jakýsi scenáristický plán. Ten převede do slov, jež jsou charakteristická svou jednoduchostí, syrovostí a prostotou. Chybí jim jakákoli ornamentálnost a bývá jich právě tolik, aby řekla to podstatné. Podobná úspornost je doménou i jiných, zvláště zahraničních autorů, ale tady a dnes, v čase autorova tvoření, je vzácná.

Padevět je vizuální typ. Kapitoly jeho knihy, která vyniká skvělou typografií a úpravou, nepotřebují být doprovázeny ilustracemi. Grafika nebo fotografie by se v tomto případě vedle energie autorova vyjádření krčily kdesi v koutku nebo se úplně ztratily. Dominantní fotografie na obálce, zachycující upracovanou mužskou ruku, která do oprýskaného hrníčku pouští kostku cukru, jako by říkala, že tahle kniha nebude žádné melodrama. A není.

Téma jeho nové práce je rozděleno do dvou oddílů. Ten větší se zabývá Padevětovým výsostným obdobím, protektorátem a dobou druhé světové války, a to na obou, resp. všech stranách. Najdeme tu řadu hrdinů československého odboje, Josefa Mašína nebo Václava Morávka, ale také některé představitele nacistického režimu, kolaboranty a smutné postavy, které jsou strachem uplácané do beztvarého stavu, schopné se podvolit čemukoli. Někdy vesele, jindy zas přízračně procházejí knihou postavy, které Padevětovi pomáhají vystavět na malém prostoru silný příběh, jenž doráží na vaše city, emoce a víru. Objeví se tu Ludwig Wittgenstein tak, jak byste ho asi nečekali, anebo Hitler, Emil Hácha či Alois Rašín, jenž si krájí nožem uzeninu, „a jak si vkládal sousto do úst, mastnota mu kápla na bradku“. (s. 16) Nemusíte mít velkou fantazii, abyste některé ze scén viděli, jako by se odehrávaly vedle vás.

Druhý oddíl, který tvoří necelou pětinu knihy, se zabývá časem po válce a událostmi i osobnostmi další, tentokrát komunistické totality. I kdyby to Jiří Padevět neprozradil v názvu kapitoly nebo na jejích posledních řádcích, historicky poučený čtenář by nepochybně poznal Záviše Kalandru nebo dvě odporné lidské kreatury, Josefa Urválka a Ladislava Máchu. Kladné postavy Padevětova titulu nejsou rozhodně líčeny s vyleštěnou svatozáří, ale s uvěřitelnou mírou jejich osobní statečnosti a ušlechtilosti. Nesejde na tom, zda jde o nacisty, komunisty, nebo ty, kteří uvěřili jejich představám o ráji, ale u řady z nich si při autorově popisu připomenete tváře z Brueghelových obrazů – tváře lidí nízkých, kteří vsadili na špatnou kartu a dali se do služeb zla.

Názvy jednotlivých kapitol tvoří tučně vysázená první slova úvodní věty, např.: Josef Mašín; Cítila; Dveře kostela; Jakub držel; Škvírou. Paralelně s každým textem, jenž zabírá v průměru dvě tiskové strany, běží zpráva z dobových novin, která tvoří jakýsi kontrapunkt. Na pozadí dramatických příběhů, jež ve většině případů končí smrtí, tu najdeme zprávy o sběru šatstva pro dělníky, o sbírání autogramů slavných lidí či entomologické okénko o nočních motýlech. To, jak šel čas, historik cituje například z Národní politiky, Lidových novin, Nedělního Českého slova, Rudého práva či Hospodářských novin. Napětí a rozdíly mezi vyprávěnými příběhy a novinovými zprávami je nemalé, v některých případech až nesnesitelně dráždivé. Zatímco tisková oznámení jsou plochá, jen pramálo zajímavá anebo v kontrastu s probíhající válkou absurdní (vyvolávající dojem, že se vlastně nic neděje), Padevětovy obrazy vytvářejí světy, podle nichž – tak jak jsou – může dobrý režisér natočit velký film, dokument či podobenství. Tihle lidé, ať jsou nakonec, jací jsou, vás rozhodně nudit nebudou.

Literární styl Ostnů a oprátek je směs historické faktografie, románu, fejetonu a již výše zmíněného podobenství. Z fejetonu převzal nadsázku, ironii a sarkasmus. Nepostrádá vtip a je vždy vygradovaný do brilantní pointy. Z historických oborů autor převzal poctivou práci s prameny a dějinnými fakty. Fabulační linka jeho textů není typicky románová. Padevět půdorys smyšleného příběhu nekonstruuje lopotně; literární otisk jeho imaginace je rychlý, čistý a věrný. Všecko, o čem píše, se buďto stalo, anebo se mohlo stát s pravděpodobností hraničící s jistotou. Klíčový prvek spočívá ve spojení na sobě (zdánlivě) nezávislých událostí. Ty se odehrávají sice v totožném čase, ale na různých místech a lidem, jejichž osudy spolu příliš nesouvisejí nebo se teprve protnou. Potkat na jedné malé ploše Franze Kafku a Lenina, kteří se sice nikdy nesetkali, ale v časové ose se potkat mohli, je vzrušující. Taková setkání vyvolávají desítky otázek a nutí k novému čtení jinak notoricky známých historických událostí a osudů. Sice ne často, ale přesto autor akcentuje povahové rysy svých hlavních i vedlejších hrdinů. Čtenář je vidí v jejich obnaženosti, všednosti i upocené malosti a při úkonech každodenní povahy, u nichž s námi obvykle nikdo nesedí. Nedá se říct, že by si někdo takovou karikaturu zasloužil méně nebo více. Věci odporující bontonu se stávají nám všem. K někomu však patří jako součást jeho šatů; sprostota a pobuřující nízkost tu a tam někomu doslova koukají z očí. Bohužel. „Marta Gottwaldová se předklání a snaží se nepozvracet si botky. Kaviár už nikdy jíst nebude. Žaludek se konečně přestane vzpouzet buržoazní lahůdce a Marta si utře pusu cípem sukně…“ (s. 17)

Je zvláštní, že Padevětovo osobité myšlení a psaní nelze u nás s ničím srovnat. V textu se neobjevují žádná klišé a stereotypizace a, jak jsem byl poučen profesionálními historiky, Padevět nedělá ve své badatelské práci chyby. Nad padouchy svých vyprávění se nepovyšuje ani se nad nimi nepohoršuje. O hrdinech, a že jich v přítomné práci je, nepíše oslavné, patetické chvalozpěvy. Postaví před čtenáře dějinnou mozaiku, jež se odehrává v souběhu několika minut či hodin, a nechá ho, aby si s ní poradil sám. Tady to je, tady se dívej. Umím si představit, že čtenáře s kusými historickými znalostmi překvapí. Vyznavače některého z -ismů zas rozpálí do běla, třeba za větu z kapitoly Klapání kláves: „Alois Grebeníček vešel do místnosti, ještě jednou potáhl z cigarety a pak ji típl o předloktí muže, který už moc dlouho mlčel.“ (s. 113) Tomu, komu je všechno jedno a soustředí se na prosté tady a teď, budou lhostejní vítězové i poražení.

Hodnota Padevětových ponorů je v tom, že jde odvážně se svou kůží na trh a za to, co píše, ručí. Jako jeden z mála českých spisovatelů vede dialog se svými čtenáři i s těmi, kteří si na něj přijdou na sociální sítě jen plivnout. S klidem, s nímž se věnuje psaní odpovědí, napsal také svoji knihu. Jistá monotónnost formy je paradoxně uhrančivá. Rádi byste zakřičeli, aby některou z popisovaných nespravedlností podrobil zevrubné kritice a pachatele bezpráví nazval výrazy z okruhu fauny nebo anatomie. Ale on to neudělá. Se stoickou rozvahou zaznamenává obrazy, které vidí. Jeho text není a priori filozofický ani teologický, ale oběma disciplínám nabízí látku k přemýšlení a tam, kde by jiný některé z témat raději minul, působí Padevětova přímočarost katarzi, která zabolí, aby vyléčila.

Ve stylu, v němž napsal Ostny a oprátky, by mohl při své erudici, espritu a pracovitosti pokračovat do nekonečna. Zdá se mi však, že každou svou knihou ukazuje, že by se rád vydal zase o kus dál – jinam, do jiných vod, hlouběji, výš. Jistě by šlo na stránkách literárních časopisů, v televizních a rozhlasových pořadech vést kontextuální polemiku a debatu, jež by se možná ukázala být debatou pro bohy. Řadu historických událostí by ostatní historici možná interpretovali pomocí jiného klíče nebo by je komparativně zasadili do jiného nebo širšího kontextu. Nikdo se o to ale zatím nepokusil. Mám za to, že recenzovaný titul zaujme čtenáře humanitní orientace i ty, kteří mají rádi Padevětův svět, tedy svět pracovitého intelektuála, pro něhož je důležité setkávat se s druhými, cestovat, podporovat vydávání dobrých knih a přispívat ke kvalitě demokratického a kulturního prostředí. Právě takový svět, který není rájem na zemi, ale lze v něm svobodně pracovat, tvořit a žít, je v kontrastu s příběhy, které jen tak nezestárnou. Sebestrašnější postavy Ostnů a oprátek vás nakonec dovedou ke kladnému přemýšlení o dějinách, o světu, o člověku. Nemáte-li proti autorovi argumenty jdoucí ad hominem, přijmete jeho práci jako to nejlepší, co u nás aktuálně vychází.

 

Na podobné téma:
Tzvetan Todorov
: Paměť dobra, pokušení zla
Harald Welzer, Sabine Mollerová, Karoline Tschuggnallová: Můj děda nebyl nácek
Ivo T. Budil: Triumf rasismu

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.