„Prohlásili, že částka 300 euro za vystoupení je fixní a že ji bohužel nemohou navýšit. Po akci ale z rozhovoru se dvěma účastníky-muži vyplynulo, že na rozdíl ode mě dostali 400 euro,“ svěřila se mi německá spisovatelka Tanja Dückers.

„Žádný z nejznámějších překladatelů české literatury do angličtiny – Heim, Kussi nebo Paul Wilson – nepřeložil v životě jedinou knihu od české autorky,“ prohlásil americký překladatel české literatury do angličtiny Alex Zucker a dodal: „Obrovská disproporce v neprospěch autorek platí stejně tak u překladatelů jako u překladatelek.“

Tři dny, tři citáty, tři blízcí lidé, se kterými jsem se předminulý týden bavila na téma žena a literatura. Všechny tři situace ukazují, že je to složitější, než jak se to obvykle prezentuje: tedy jako otázka šovinismu nebo jako problém, který vlastně vůbec neexistuje. Ohledně těch tří situací to znamená:

1. Že nemusí jít nutně o protivnost termínu „ženské psaní“, ale o to, že mu chybí pojmová paralela. Přitom otázky k debatě o „mužském psaní“ se hlásí samy. Napadá mě třeba: ženské postavy v mužské autorské tvorbě, které jsou generátory myšlenek a nikoli vztahů nebo libida. Hořím zvědavostí.

2. Mechanismus toho, jak je možné, že ženy dostávají za stejnou práci v průměru o 25 % méně než muži, mi byl vždycky záhadou. Že nižší honoráře mohou být někdy „jen“ důsledkem toho, že si ženy nevěří a mají tendenci souhlasit s tím, co se jim nabídne, mě fakt nenapadlo. Právě to totiž vyšlo najevo poté, co Tanja Dückers svou zkušenost s nižším honorářem za své berlínské literární vystoupení medializovala a nato se ozvaly další autorky s podobnou zkušeností. Zaklínadlo fixní odměny v literárním provozu známe i z Česka. U nás se ale často jedná o genderově rovné nulové honoráře, okořeněné vysvětlujícím bonmotem, že je to „dobré pro vaše PR“.

3. Na vině nejsou muži, ale způsob uvažování všech zúčastněných – tolik k pasáži z citátu Alexe Zuckera o tom, že i překladatelky, zcela dobrovolně, překládají často přednostně muže. Alex Zucker se chce naopak cíleně soustředit na překládání žen. V USA dokonce na popud textu autorky a překladatelky Alison Anderson Where are the Women in Translation? ve Words Without Borders v květnu 2013, který celý zájem o překlad autorek z cizích jazyků do angličtiny v USA spustil, vznikl projekt „Měsíc překládaných autorek“ či „Deset německých knih psaných ženami, které bychom si rádi přečetli v angličtině“. Upřednostňování autorek je fajn, zvlášť co se týče anglického překladu české beletrie, jehož statistiky se naprosto vymykají tomu, kolik prozaických knih autorek-žen u nás každoročně vychází. Přesto si nemyslím, že by jádro té disproporce spočívalo ve všeobecně rozšířeném názoru, že ženy píší hůře. Jen se na ně stále často pohlíží jako na skupinu s jistou charakteristikou vyplývající ze společné „ženskosti“, zatímco mužští autoři jsou chápáni jako ti, co reprezentují sami sebe a jejich fikční světy zrcadlí genderově neutrálním způsobem obecně lidská témata. Autoři-muži jsou prostě lidé, kteří píšou o světě, což lidi logicky zajímá nejvíc.

Je to podobný úzus, jako když někomu řeknete, aby nakreslil člověka. Nejspíš vám nenakreslí ženu. Ta už je přece něco speciálního. Co kdybychom se tedy někdy namísto zdůrazňování specifické diskriminace vůči literatuře žen zamysleli nad tím, co je typické pro segment „mužského psaní“? Jen tak cvičně. Na nějakém panelu, kde se ženy nestydí asertivně přitlačit na zvýšení „fixního“ honoráře, bychom rozebrali specificky mužské vidění nějaké náhodné autorské trojkombinace, třeba Vaculík, Mácha a Hakl. Ryze literárněvědně a zcela bez emocí.