Schipper, Mineke: Nikdy si neber ženu s velkýma nohama (in Respekt)

Schipper, Mineke
Nikdy si neber ženu s velkýma nohama (in Respekt)

recenze sociologie

Na základě téměř šestnácti tisíc přísloví provádí autorka sondu napříč kontinenty, aby ukázala, co dochovaná přísloví vypovídají o ženském těle, životních fázích či o tématech jako sex, ženská práce či verbální schopnosti. Velkoryse se přitom pohybuje přes jednotlivá staletí a dává k sobě citáty, jež vznikaly ve velmi odlišných prostředích.

Průvodce sexismem světových přísloví
Mineke Schipper
: Nikdy si neber ženu s velkýma nohama: Ženy v příslovích z celého světa. Přel. Aleš Klégr, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2018, 496 s.

Mineke Schipperová (nar. 1938) je nizozemská literární badatelka a spisovatelka, která se vědecky zaměřuje na srovnávací mytologii a interkulturální studia. Zatím největší mezinárodní ohlas a řadu překladů si získala její publikace Never Mary a Woman with Big Feet, která nedávno vyšla i česky (bohužel s překvapivě vysokou mírou překlepů) pod názvem Nikdy si neber ženu s velkýma nohama: Ženy v příslovích z celého světa.

Vychází v ní ze své databáze téměř 16 000 přísloví z více než 240 jazyků ze 150 zemí. Na jejich základě provádí jakousi sondu napříč kontinenty, aby ukázala, co dochovaná přísloví vypovídají o ženském těle, životních fázích či o tématech, jako je sex, ženská práce či verbální schopnosti. A také souhrnně rozebírá hlavní a nejčastější metafory: žena jako zranitelná nádoba, již je třeba chránit a střežit, jako jídlo, jež konzumuje muž, nebo jako krásná rostlina či zvíře (roztomilé, tvrdě pracující, vychytralé či hloupé). Velkoryse se přitom pohybuje přes jednotlivá staletí a dává k sobě citáty, jež vznikaly ve velmi odlišných prostředích. Tak kdyby (pravděpodobně prostituující se) obyvatelka starého Sumeru, jež navzdory převažujícímu mínění tvrdila, že její pochva je zachovalá, znala současné kreolské přísloví, že daná část ženského těla je neošoupatelná jako prasečí rypák, „byla by ho mohla použít jako argument“.

Schipperová obecně konstatuje, že poselství jednotlivých přísloví není zcela jednoznačné: muži jsou v tomto zrcadle nemilosrdní tyrani a bezostyšní vyděrači, ale i nejistá a ustrašená stvoření. Ženy se jeví jako ubohé oběti, na druhé straně však mohou vystupovat také jako vlivné bytosti, „jejichž moc pramení z okouzlující krásy, úžasné plodnosti, energické pracovitosti a silné vůle“. Zvláštní mocí pak vládnou matky, o nichž jedno jorubské přísloví praví, že žádný posvátný fetiš nemá takovou moc jako ony. Dodejme, že zvláště moc ženské krásy dnes vědci dokládají i experimentálně. Což ukazuje i nedávná kniha Moc krásy: Pomáhá krása a atraktivita k životnímu úspěchu? (Univerzita Karlova, Karolinum, 2017), která je ovšem zbytečně protifeministicky vyhrocená a trochu přehlíží strukturní společenské překážky, s nimiž se ženy často potýkají.

A právě na ty se zaměřuje Schipperová. Převažující tendence v příslovích je totiž podle ní zřejmá: přísloví většinou potvrzují stávající mocenské hierarchie a údajně přirozený „řád věcí“. Budují „imaginární svět, ve kterém je nad slunce jasné, kdo jsou ti, co promlouvají, a kdo ti, kteří jsou umlčováni; kdo jsou ti, co mají vědomosti, a kdo nevědomí; kdo jsou cestovatelé a kdo zůstávají doma; kdo ti, co jedí, a kdo ti, kteří jsou potravou.“ Argumentace se přitom může pružně měnit. Jestliže jsou přírodní reálie takové, jaké jsou (například vztah mezi kohoutem a slepicí), pak má nepochybně totéž platit i pro lidské samičky a samce. Muž a kohout jsou ztotožňováni, protože to vyhovuje zavedené představě: kohout je ten, kdo mluví, a je pánem více slepic ve svém kurníku i mimo něj. Na druhé straně, je-li třeba, „příroda“ je využívána i k opačné argumentaci – bez ohledu na to, jak se věci mají ve světě zvířat, lidé nejsou zvířata, a jejich situace je proto zcela odlišná. V obou případech je smyslem argumentů obhájit tytéž zájmy. I když autorka shledá v příslovích nějaké rozpory, často jde o rozpor jen zdánlivý, a nakonec stejně dominuje mužský pohled a zájem. Pokud tedy některá přísloví dávají coby sexuálním partnerkám přednost ženám mladým a jiná těm zkušenějším (a starším), stále si zde „luxusu výběru“ dopřává muž.

Někdy sice autorka pro vyvážení zmiňuje například „protimužské“ vtipy nebo přísloví („peníze ponechané v rukou žen nevydrží, dítě ponechané v rukou muže nepřežije“). Ale celkově knize dominuje polemika s protiženským sexismem, místy se dokonce projeví až osobní rozhořčení, které signalizují četné vykřičníky. Tak španělské přísloví „ženu s velkými prsy si musíš vzít, pohřbít, nebo zaslíbit Kristu“ komentuje slovy, že jde primárně o mužův problém s vlastními pudy, ale „řešení“ má postihnout nevinnou ženu… Vzácnější jsou podle autorky přísloví, v nichž je žena aktivním subjektem. Jako v tomto odvážném estonském „hlava myslí na muže, oči na kozla“. Není přitom pochyb, že řada citovaných výroků je natolik krutá a cynická, že pokud bychom je brali vážně, odsouzení si jistě zaslouží („mrtvá husa přináší život, mrtvá manželka přináší nebe“). I když polická korektnost už není, co bývala, a i otevřeně sexističtí politici dnes vyhrávají demokratické volby.

Schipperová ovšem svůj materiál nechce cenzurovat. Naopak zdůrazňuje, jak důležité je uvědomovat si sexistické postoje vyjádřené v příslovích, protože „formovaly a stále formují způsob, jak se vede konverzace v celé řadě společností, a to udržuje genderové postoje lidí a ovlivňuje jejich identitu“. Abychom změnili mentalitu, jež má velmi dlouhou setrvačnost (pověstné „longue durée“), musíme se nejprve vrátit k myšlení a představám, které stály u jejího kořene. Má k tomu i konkrétní příklad. Poté, co vyšla jedna z jejích raných sbírek přísloví z celé Afriky na jih od Sahary, dostal prý její vydavatel dopis od jihoafrických ženských skupin. Pisatelky se svěřovaly, že na schůzích přísloví probíraly, načež po intenzivních debatách začaly obracet myšlenky obsažené v těchto příslovích naruby, a to tak, že v každém přísloví zaměnily slova „muž“ a „žena“. Šlo prý o „nesmírně zábavné cvičení, které vyvolávalo salvy smíchu, ale zároveň jim také otevřely pohled na jejich vlastní situaci. Při této praktické metodě nešlo o to, ignorovat nebo bojkotovat dědictví ústní slovesné tradice, nýbrž přisvojit si ji novým způsobem. Podařilo se jim nejen implicitní význam přísloví odkrýt, ale samotné tyto významy podkopat.“

A právě o to se autorka pokouší v celé knize. Možná v ní poselství jednotlivých přísloví příliš homogenizuje, trochu přehlíží vývoj, kterým řada společností prošla. Ale i tak její čtivá kniha poskytuje způsob, jak se ohlédnout zpátky za starobylou tradicí a i z této perspektivy se „podívat dopředu na budoucnost genderových vztahů v měnícím se světě“.

 

Na podobné téma:
Gilles Lipovetsky
: Třetí žena

 

© Jan Lukavec
článek vyšel výrazně zkrácený v časopisu Respekt
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce Respektu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 1393x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce