Saramago, José: Putování jednoho slona

Saramago, José
Putování jednoho slona

recenze beletrie zahraniční

Portugalský král Jan III. se rozhodne poctít svého švagra ve Vídni velkolepým darem, a tak se na jeho příkaz na dalekou pouť napříč Evropou vydává slon indický jménem Šalamoun. Mistrovsky napsaný příběh o lidském bláznovství a sloní moudrosti srší vtipem a do nebe volající ironií.

„Nestává se každý den, že nám do života vstoupí slon.“
José Saramago
: Putování jednoho slona. Přel. Lada Weissová, Plus, Praha, 2018, 184 s.

Velikán portugalské literatury José Saramago (1922–2010) se těší uznání nejen ve své rodné zemi, ale také na mezinárodním poli. Letos je tomu dvacet let, co se stal prvním a prozatím také jediným portugalským nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Kromě literárních počinů proslavily Saramaga ve světě také jeho kritické a kontroverzní názory na náboženství a světové politické dění.

Většina Saramagovy románové tvorby vznikla průnikem skutečných historických událostí a spisovatelovy bezbřehé představivosti. Jeho autorský jazyk je velmi výrazný, charakterizuje jej absence interpunkčních znamének, bohatá slovní zásoba a také alegorie. V češtině doposud vyšly čtyři z jeho knih: Baltasar a Blimunda (Odeon, 2002), Slepota (Albatros, 2010), Kain (Plus, 2011). Letos tento výčet doplnilo Putování jednoho slona (Plus, 2018). Překladu příběhu o slonu Šalamounovi se stejně jako u předchozích dvou románů ujala Lada Weissová a nakladatelství Plus titul zařadilo do edice Pestrá řada soudobé prózy.

Ocitáme se ve středověkém Portugalsku, je polovina 16. století a království vládne Jan III., který se jednoho večera, během odpočinku s královnou v jejich ložnici, rozhodne svého švagra Maxmiliána II. Habsburského, arcivévodu rakouského, poctít nějakým mimořádným darem. Královský pár si láme hlavu nad tím, čím by Maxmiliána ohromil a co by mu zároveň nepřidělalo mnoho starostí, když královna zničehonic vyhrkne: „Máme šalamouna (sic!).“ Pouhá dvě slova, a hned je z toho začátek dlouhého putování několikatunového zvířete a jeho početného doprovodu z Lisabonu přes Castelo Rodrigo, napříč Španělskem a dál po moři do Janova, přes italské Alpy na sever do Brixenu, Innsbrucku a nakonec až na královský dvůr do Vídně. Díky Saramagovi, který se o slonově příběhu dozvěděl od přítelkyně při návštěvě Salzburgu, se na tuto cestu společně s Šalamounem a jeho mahutem, moudrým indickým chovatelem slonů Subhrem, můžeme vydat i my. Autor vypráví příběh založený na skutečných historických událostech, notnou měrou ho dotváří, přidává postavy, jejich myšlenky a mnoho detailů, vstupuje do něj, povídá si s námi, říká si, co se mu zlíbí, v žádném případě se nenechá odbýt a přímo i nepřímo buduje paralelu s lidským životem a dnešní společností.

Saramagův charakteristický jazyk se samozřejmě objevuje i v tomto románu. Souvislý text není rozdělen kapitolami ani odstavci (jen několika pauzami na pár větších celků), je bez otazníků či vykřičníků, bez vyznačení přímé řeči a promluv autora, s malými písmeny u všech hlavních jmen, s bohatým lexikem a mnoha jinotaji. Nelehký úkol pro čtenáře, ještě náročnější pro překladatelku. České vydání je však radost číst.

V Putování jednoho slona hrají prim humor a ironie. Saramago propírá lidské neduhy a na nikom nenechá suchou ani tu nejtenčí nitku. Mocným se kupříkladu vysmívá za hloupost a nesmyslné jednání, jejich nepravé úmysly, pokrytectví a sobeckost odhaluje hned na prvních stránkách knihy, když si král pochvaluje, že až předají Šalamouna ve Valladolidu, „… už to nebude jejich starost a mohou si nad tím umýt ruce“. Vesničanům se směje pro jejich bázeň a naivitu při setkání se slonem, když oznamují svému faráři: „Bůh je slon, otče.“ Na paškál si však bere hlavně církev. Tu obviňuje z manipulace a po fingovaném zázraku, při němž slon poklekne před svatostánkem Božím, trefně poznamenává, že „mumie slavného svatého antonína se v rakvi tetelila blahem“. Také královna se v tomto příběhu téměř fanaticky sápe po kříži, a dokonce i Šalamoun dá najevo své pohrdání vírou, když jednoho faráře pošťouchne svou obrovskou nohou.

Jedinými, nad kým se spisovatel slituje a ponechává jim moudrost, jsou Ind Subhro a slon Šalamoun. Mahut Subhro dorazil z Indie do Portugalska společně se slonem a stává se tak trochu vnějším pozorovatelem událostí, přičemž je jimi často udiven. Ani on ale není postava s ryze čistými úmysly, přeje si dobro hlavně pro sebe. Šalamoun je tak moudrý, jak jen je to u slona možné. Nemá sice jinou možnost než dělat, co se po něm žádá, ale vzhledem k jeho vážnosti a velikosti se lidé zároveň musí přizpůsobovat jemu.

Román, který sám autor vlastně ani nechtěl označovat za román, ale za novelu, protože v něm chybí příběh o lásce, představuje svědectví o lidském bláznovství a absurditě provázející některá z našich rozhodnutí. Vždyť velké zvíře z Indie muselo přejít zasněžené Alpy, stalo se politickým nástrojem a triumfem králů, ale potom se na ně zapomnělo. Konec je takový, jaký bychom u Saramaga čekali. Nevymyslel jej ale sám, je to realita.

 

© Petra Šantorová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 955x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce