Štěpánek, Radek: Hic sunt homines

Štěpánek, Radek
Hic sunt homines

recenze beletrie česká

Jihočeský básník Radek Štěpánek ve své nejčerstvější sbírce otevírá nové téma. Přírodu reflektuje v silném environmentálním apelu, jenž není pro současnou českou poezii vůbec typický. Jeho poezie ale není angažovaná prvoplánově. Tento poetický svět je podložen aktivním a erudovaným přístupem, autorovým dokonalým vhledem do přírodních procesů.

Slovo jako zbraň
Radek Štěpánek
: Hic sunt homines. Masarykova univerzita, Brno, 2018, 62 s.

Jihočeský básník Radek Štěpánek byl literárními kritiky doposud označován jako přírodní lyrik, který ve svých čtyřech minimalistických sbírkách (Soudný potok 2010, Přeletět moře nad Bezdreví, 2012, Krajky Pagu, 2013 a Rám pro pavoučí síť, 2016) objevoval zejména krásy své domoviny, potažmo mytické kouzlo chorvatského ostrova Pag. Nová sbírka Hic sunt homines se ale této klasické škatulce vzpírá, básník tu totiž otevírá nové téma. Přírodu reflektuje v silném environmentálním apelu, jenž není pro současnou českou poezii vůbec typický.

Krátké úryvky z Hic sunt homines jsme mohli zaregistrovat již v knize přední české environmentalistky Hany Librové Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti, což zřetelně vyjevuje jedno z hlavních témat sbírky. Tu lze přes všechny meditativní a filozofické roviny, ostatně typické pro celou předchozí Štěpánkovu tvorbu, charakterizovat jako zrcadlo odrážející ekologickou krizi současného světa. Člověk je v něm postava částečně zodpovědná za destrukci naší planety. Autor se proto nevyhýbá ani dystopickým obrazům společnosti, jež evokují pesimisticky viděnou budoucnost: „Slunce se klube z mlžného oparu, / rudým vaječným zubem zvětšuje puklinu / ve vosím hnízdě vypálené noci. (…) Tohle slunce budeme proklínat, / před ním skryjeme svou kůži, / oči zavřeme za černá skla brýlí, / oblékneme hadry a zalezeme pod zem, / zkoncentrujeme své jedy v dužinatých tělech, / obalíme se ostny.“

V básníkových verších můžeme rovněž vysledovat environmentální odkazy na zrychlující se vymírání živých tvorů: „Mnohost druhů střídá / početnost jediného ve všech šířkách / i délkách na zemi i nad ní: / už se to stalo mnohokrát, ale náhodou / jsme právě při tom.“ Explicitně je zde poukázáno také na sucho pustošící naši krajinu: „Ulice, které se ve dne stěží / vejdou do svých břehů, jsou vyschlé / řeky čekající na období deště.“ Společným jmenovatelem těchto nenásilných apelů je jejich zasazování do současné doby. Básník touto aktualizací umocňuje vážnost celkové environmentální situace, jež se tak dotýká každého jedince právě tady a teď: „Ne děti, ne vnuci, já sám přihlížím, / jak současnost překresluje mapy světa. / V korunách borovic rezavými jehlicemi, / na hladinách rybníků zeleným šlemem / jedovatých silnic. Najednou není kudy / po vodě poslat svůj záchranný člun z kůry.“

Nedůvěra v lepší zítřky, ve které se spisovatel projevuje jako typický „environmentální truchlenec“ (viz rozhovor s Hanou Librovou v Hostu 5/2017), není ale prvoplánově ochranářská. Jeho poezie nevypráví žádný konvenční příběh o klimatické změně ani jí nepřináleží atributy „sluníčkářství“ či účelové prvoplánově levicové angažovanosti. Tento poetický svět je podložen aktivním a erudovaným přístupem. Štěpánek si ale přesto může dovolit být angažovaný. Je totiž patrné, že jeho básnické vědomí je s přírodou bytostně spjaté. Mám tím na mysli zejména autorův dokonalý vhled do přírodních procesů se smyslem pro detailní zachycení jejich těžce uchopitelné krásy. Ovšem i do této fascinace přírodními úkazy a sceneriemi pokradmu vstupuje ona tíže environmentálních problémů. Zřetelné je to například v básni Podběl, kde autor vnímá existenci této rostliny jako ustavičný boj o přežití: „Každým květem / dává zapomenout na zimu, / zatímco se oddenky spouští / za posledními doušky / vody z roztátého sněhu. / Krátká paměť a mělké kořeny / ty jsou tím požehnáním, s nímž každoročně hledá / a stále ještě nachází domov.“

Štěpánkova poezie je oslava pomalosti a řádu – je založená na trpělivých pozorováních a zároveň je v ní zakódovaná víra v existenci vyššího principu. Dalo by se říci, že univerzálním bohem (vyšším řádem) se v této sbírce stává samotná příroda. Díky její spravedlivé zákonitosti (dané ustavičným koloběhem života a smrti) vše začíná i končí: „Zatímco se přemáháme k přihlížení / pukají pod povrchem semena, staletí / čekající jen na tuhle chvíli a bují / v divoké neuspořádanosti vlastního řádu.“ V takřka binární opozici k přírodě zde pak stojí člověk, který je v autorově poetickém světě až na výjimky (např. báseň Za jasných úplňků zní nad vsí) synonymem pro zkázu přirozeného světa. Nahlížení lidského faktoru jakožto zničujícího živlu graduje především v předposlední básni sbírky Party’s over, kterou lze chápat jako absolutní zhnusení z lidského počínání (onoho hýření na planetě Zemi): „Čtyři vodky na večer, / jeden večer v měsíci, / k tomu litry vína, piva, kaviár, / steaky z tuňáka, křepelčí vajíčka, / žraločí filety, havraní líčka, (…) ale teď je třeba hlavně najít hajzl, / brufen a sodu a potom prosím / pár miliónů let nerušit.“

Štěpánkova sbírka je ojedinělá – v kontextu naší poezie stanovuje novou polohu lyriky, již můžeme označit za environmentální. Z celkové produkce současné české poezie se ale rovněž vymyká náhledem na samu podstatu básnictví, který se nesoustředí jen na formu a práci s jazykem ani se neuzavírá do introspekce vlastního já. Naopak možná trochu naivně, ale přesto autenticky touží po změně současného stavu. Štěpánkova ambice není umělecká, ale gnozeologická. I proto je v samém závěru sbírky slovo připodobněno ke zbrani: „Jeden básník kdysi přirovnal zvuk kláves / psacího stroje ke střelbě z kulometu: (…) S prstem na spoušti se odhodlávám zatlouct / jednou provždy tečku za tím vším, / ale ani to nemůže stačit. / Je třeba najít prostor, který dokáže obejmout / celé to množství možných pokračování:“ Radek Štěpánek si skrze svou poezii vydobývá svobodný svět, ve kterém schraňuje onen mizející prostor přírody. Je tedy vidět, že přes všechnu zaznamenávanou smrt a negaci zpívá tento básník především o životě.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   74%čtenáři

zhlédnuto 948x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce