Němec, Ludvík: Žena v závorce

Němec, Ludvík
Žena v závorce

recenze beletrie česká

Dva povídkové soubory, které Ludvík Němec publikoval v letech 2013 a 2015 po téměř dvacetileté odmlce, přijala čtenářská i odborná veřejnost vřele, ba s nadšením. Po třech letech přichází Němec s obsáhlým románem, v němž sází na osvědčené postupy předchozích dvou knih.

Kam až se může autor prohrát?
Ludvík Němec
: Žena v závorce. Druhé město, Brno, 310 s.

V roce 2014 se v nominacích prozaické kategorie cen Magnesia Litera objevilo hned dvakrát jméno Němec. Ačkoliv by tomu četnost tohoto příjmení v české populaci napovídala, nešlo o náhodnou shodu jmen, nýbrž o otce a syna. Ludvík Němec byl nominován za povídkovou sbírku Láska na cizím hrobě, jeho syn Jan za román o Františku Drtikolovi Dějiny světla. V rozhovoru pro literární revue České televize Třistatřicettři tehdy Ludvík Němec upozornil na pozoruhodnou – ačkoliv ne překvapivou – reakci svého přítele. Ten údajně prohlásil, že kdyby si přečetl zmíněné dvě knihy bez jména na obálce, hádal by, že Dějiny světla, obsáhlý biografický román, jenž je zřetelně postaven na pečlivé rešerši, napsal starší z autorů, naproti tomu „zběsilé povídky“, plné frivolity a slovních i narativních hříček, z knihy Láska na cizím hrobě ten mladší.

A zatímco mladší Jan se po druhé prozaické knize odmlčel, Ludvík pilně publikuje dál – dva roky po Lásce na cizím hrobě publikoval podobně koncipovanou sbírku povídek Odpustky pro příští noc a nyní vydalo brněnské nakladatelství Druhé město jeho nejnovější titul, jenž nese název Žena v závorce.

V něm Ludvík Němec sice opět vsadil na metanarativní hravost, na pestrost slovních hříček, na blasfemické setkávání víry a frivolity („Udělám ti to jako Bůh“), od povídek se však posunul k románu, nadto k románu velmi rozsáhlému.

Od fikce k fikci
Jádrem románu jsou dvě nepravidelně se střídající a neustále se prolínající ich-formová vyprávění. Za jedním stojí bývalým režimem dlouze umlčovaná spisovatelka Barbora Farná, za druhým její syn, fotograf Marek. Ten se seznámí s notářkou Vandou Bérovou, s níž musí vyřešit pozůstalost po svém otci. Jeho matka toho totiž není schopna – trpí vzácným Korsakovým syndromem, který se vyznačuje „bájným lhaním“. Do příběhu vstupuje ještě Vandin manžel Alfréd, majetný vývojář počítačových her, jenž je mimo jiné bezmezným obdivovatelem zapomenutého prozaického díla Barbory Farné. Když doplním, že pracovní vztah Vandy a Marka brzy přejde v poměr milenecký, je zřejmé, že syžet Ženy v závorce poskytuje autorovi Němcových kvalit široký prostor k tomu, aby se „vyřádil“.

Rozdíl mezi realitou postav a příběhy, které si vymýšlejí, se začne nejdříve stírat ve vyprávěních Barbory. Její postižení „bájným lhaním“ přece a priori zpochybňuje vše, co řekne. Propast mezi tím, co je pravda, a tím, co si Barbora vymyslela, ještě umocňují mnohé úryvky z jejích zapomenutých literárních děl, jež se v Ženě v závorce často objevují. Zpočátku si Marek stěžuje, že když jeho matka v některé ze svých knih „něco (…) popsala, (…) už jsem ani nevěděl, jak se to stalo doopravdy“. (s. 52) K Barbořiným knihám se v průběhu románu připojí především fikční světy Alfrédových počítačových her, jež do reality postav začnou také zasahovat. Hru na to, kde končí jedna fikce a začíná druhá, zahnal Ludvík Němec do krajnosti tím, že vyprávění prošpikoval množstvím odkazů na skutečné literáty a mnohé epizody z jejich života, jež jsou tomu, kdo se intenzivněji zajímá o literaturu, většinou známé. Jmenovat můžu například souboj dvou básníků o to, kdo vysloví libozvučnější slovo, v němž proti Janu Skácelovi a jeho mni mě stál Oldřich Mikulášek se svým zvlhl (tohoto výrazu je samozřejmě dále využito v peprnějším kontextu). Protagonisté této historky se rovněž stávají součástí Němcova fikčního světa. S Oldřichem Mikuláškem Farná „nešukala, i když to oba roky předstírali“ (s. 22). Na „skácelovské ticho“ si pak spisovatelka vzpomene předtím, než se zúčastní skupinového sexu.

Profláknutá slova
Čtenáři předchozích knih Ludvíka Němce jsou už asi zvyklí na četné slovní hříčky, jež autor ve svých prózách využívá. Nejinak je tomu zde a nutno podotknout, že ani na tomto poli se Němec nezdráhá zajít do krajností. Barbora Farná v románu tvrdí, že „[s]pisovatel se nesmí bát profláknutých slov, má je jen očistit“. (s. 257) Němec se profláknutých slov a banálních, ba prvoplánových slovních hříček nebojí, rozhodně je však neočišťuje. Naopak – hojně je využívá a na jejich profláknutost ještě upozorňuje; hraje si tak nejen se slovy, ale i s čtenářovou trpělivostí.

Ta je zkoušena i díky (kvůli?) zmíněným neustálým odbočkám od hlavního toku vyprávění tvořeného avantýrou Marka a Vandy a Barbořiným žehráním na spisovatelskou kariéru, kterou represivní režim zašlapal do země hned v zárodku. Je přitom dobře možné, že se nejeden čtenář ztratí nadobro.

Ludvík Němec vytvořil pestrou mozaiku literárních výpovědí, stylistické ekvilibristiky a narativních úskoků, jež drží jakž takž pohromadě. Když si však připomenu povídky z jeho předchozích dvou knih, jež se naopak jakž takž rozpadaly, aby se pak ukázalo, že tvoří koherentní celek nejen na úrovni povídky, nýbrž i celé knihy, nejsem si jistý, že se k Ženě v závorce – na rozdíl od zmíněných povídkových knih – budu po čase s chutí vracet. Němcovi nelze upřít, že je v práci s motivy, s jazykem i se samotným vyprávěním ze současných českých autorů asi ten nejoriginálnější. Z naléhavosti a svébytnosti literárního světa, které u knihy Láska na cizím hrobě vyzdvihla kritička Alena Fialová v panelové diskusi „Česká literatura 2013: První bilance“, zbyla v Ženě v závorce pouze svébytnost. Naléhavost se ve vší té hravosti, která obsáhlý román prostupuje, rozmělnila.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1025x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce