Bocquet, José-Louis; Muller, Catel

Bocquet, José-Louis; Muller, Catel

rozhovor komiks

Autorská dvojice Catel & Bocquet představila na letošním veletrhu Svět knihy české vydání komiksu o Josephine Bakerové. Dozvěděli jsme se, jak se píšou a kreslí příběhy skutečných žen. Povídali jsme si také o tom, co mají jejich hrdinky společného a v čem se liší.

„Josephine a Kiki nám umožnily zachytit dvě tváře jedné doby,“ říkají svorně Catel a José-Louis Bocquet

Ilustrátorka Catel Muller a komiksový scenárista José-Louis Bocquet spolupracují již od roku 2003. Pro své komiksové biografie si vybírají silné a emancipované Francouzky, které se proslavily po celém světě. Jejich první hrdinkou se stala Kiki z Montparnassu, druhou Olympe de Gouges a třetí Josephine Bakerová. Příběhy Kiki a Josephine vyšly také v češtině (Kiki z Montparnassu, 2017; Josephine Bakerová, 2018).

iLiteratura: Pane Bocquete, jak jste se dostal k tvorbě komiksů? Je pravda, že jste komiksové scénáře začal psát už v dětství?
José-Louis Bocquet: Nejprve jsem se chtěl stát ilustrátorem. Mým vzorem byl belgický autor André Franquin, kreslil třeba hrdinu jménem Gaston Lagaffe. V deseti nebo jedenácti letech jsem si uvědomil, že nikdy nebudu jako on, a tak jsem kreslit přestal. Protože jsem ale byl do komiksu blázen, vytvořil jsem časopis pro jeho fanoušky, vyšel v nákladu 200 výtisků. V sedmnácti letech jsem publikoval knihu Franquinových ilustrací. V osmnácti mi můj přítel spisovatel a novinář François Rivière řekl, že bych měl začít psát komiksové scénáře, a nabídl mi pomoc. A tak jsem se díky němu, náhodou, stal scenáristou komiksů. Zabýval jsem se tím dlouho, spolupracoval jsem s francouzskými i belgickými autory, ale na konci 90. let jsem s komiksem přestal, abych se mohl věnovat psaní detektivních románů a životopisů. Když jsem začal pracovat na románu, najednou jsem měl pocit, že komiks je příliš „dětský“. I když v něm byl románový příběh, dobrodružství, chyběla mu tematika. Byl pro mě zastaralý.
O deset let později jsem byl členem poroty na komiksovém festivalu v Angoulême a do ruky se mi dostal výborný komiks s názvem Lucie. Byl to příběh jedné třicátnice, zasazený do současnosti, taková komedie o každodenním životě. Postavy, které tam vystupovaly, nebyli žádní kovbojové ani mimozemšťané, jen obyčejní lidé. Ilustrátorkou a spoluscenáristkou byla Catel. V tu chvíli jsem si řekl, že s komiksem se dají dělat úžasné věci a že je to příležitost vrátit se k psaní scénářů.

iLiteratura: A tak jste začali spolupracovat…
Catel: Když jsme se před 15 lety potkali na festivalu v Angoulême, už jsem Josého práci znala. Hned jsme si rozuměli jako přátelé, kolegové i partneři. Já jsem chtěla vyprávět velké příběhy, ne jen ty z obyčejného života. Neměla jsem ale dost dobrou literární průpravu ani historické znalosti, zkrátka jsem se necítila na to, abych sama sepsala scénář k velkému příběhu. Našla jsem si proto člověka, který to dokázal. Sešli jsme se a on se zmínil o novém vydání vzpomínek Kiki z Montparnassu. Dějinám umění jsem se kdysi věnovala, v tvorbě tzv. pařížské školy z 20. let jsem se dobře vyznala. Mezi velké umělce tehdejší doby patřili například Man Ray, Paul Colin, který kreslil Josephine Bakerovou, Jules Pascin… A Kiki se pohybovala mezi nimi. Také moc dobře kreslila, trochu na způsob pařížské školy. Kromě toho, že byla fotomodelkou, uměla kreslit, malovat, sepsala své vzpomínky, zpívala a nahrála desku. Byla nadaná a stala se mezinárodní hvězdou. Lidé z celého světa jezdili do Paříže, aby se podívali na Eiffelovku a Kiki z Montparnassu. Našli jsme hrdinku, která předčila všechny fantastické postavy. Kdybychom si Kiki vymysleli, nikdo by nám ji neuvěřil. Bylo to neskutečné – všichni ti lidé, s nimiž se setkala, co zažila, i její zmizelá sláva.

 Obrazek

iLiteratura: Mezi hrdinkami vašich knih je očividná spojitost. Kiki z Montparnassu i Josephine Bakerová byly silné a emancipované ženy, patřily mezi idoly meziválečné doby. Je to klíč k vašemu výběru postav?
José-Louis Bocquet: Máte pravdu, Kiki a Josephine mají samozřejmě něco společného. Už jen to, že se na scéně objevují skoro ve stejnou dobu. Navíc jsou to ženy, které se svobodně rozhodují, ať už se jedná o umění, kariéru, lásku, nebo sex. I tlak buržoazie je na ně krátký. Obě jsou velmi silné, emancipované ženy. Je mezi nimi ale rozdíl, Kiki je totiž postava na okraji společnosti. Nechá se unášet větrem, událostmi, štěstím, je to šťastný člověk, který umí všechno to, co už Catel vyjmenovala. Kiki ale nedělá kariéru. V 70. letech by z ní byla punkerka, je vlastně jakousi předchůdkyní punku. Dadaisti byli punkeři. Třeba texty Sex Pistols přímo odkazují k dadaismu, to je jasná souvislost.
Zato Josephine je „star“. Chce jí být. Ví, co chce. Na rozdíl od Kiki se pohybuje v „mainstreamovém“ prostředí, je to mezinárodní hvězda.
Sepsat příběhy těchto dvou postav pro nás také znamenalo vyprávět o meziválečném období, které bylo například pro Francii a její kulturu výjimečné. Tehdy byla Paříž křižovatkou veškerého umění a všech způsobů vyjádření. Josephine a Kiki nám umožnily zachytit dvě tváře jedné doby.
Catel: Soustředili jsme se především na Francouzky, které byly celosvětově známé. Slavná fotografie Mana Raye Le Violon d’Ingres, na které je zobrazena Kiki, je dnes nejprodávanější fotka na světě. Olympe de Gouges napsala proslavenou větu „žena se rodí svobodná a před zákonem rovná mužům“. Všichni tu větu dodnes známe, platí za deklaraci ženských práv. Ale už nevíme, kdo ji pronesl. Josephine Bakerová byla první černoška, která se proslavila po celém světě, je známá svou fotkou s banány – ten snímek se stal slavným vlastně ze špatných důvodů, je obrazem kolonialismu. Jenže Josephine po boku Martina Luthera Kinga bojovala za občanská práva Afroameričanů. Adoptovala dvanáct dětí různých národností a říkala jim „duhový kmen“. Ve výsledku jedna z žen reprezentuje svobodu, druhá rovnost a třetí bratrství.

iLiteratura: Zpracovat vaši tematiku jistě vyžadovalo značné úsilí, co se týče dohledávání informací, časově to muselo být náročné. Kde jste podklady sháněli, konzultovali jste je s někým?
José-Louis Bocquet: Rok předtím, než Catel začne malovat, načítám vše, co se dá. Pokud jde o Kiki, v té době toho ještě nebylo na internetu tolik, takže jsem vybrakoval knihovnu, přečetl jsem snad vše, co se týkalo té doby a osobností, s nimiž se setkávala. V případě Olympe de Gouges nebylo v mých silách přečíst vše o francouzské revoluci, jsou toho hromady. U Josephine Bakerové jsem byl první, kdo se pídil po jejím projevu na pochodu ve Washingtonu. Vyšlo o ní už pět nebo šest biografií, ale ten projev v žádné z nich nebyl. Všude jen uváděli, že tam byla. Jenže ona si tam jako jediná žena vzala slovo, to je na tom to podstatné. Teď si ten projev poprvé můžete přečíst. Kvůli Josephine jsem toho také dost načetl, ale v jejím případě jsme měli to štěstí, že nás kontaktoval jeden z jejích synů Jean-Claude a hodně nám pomáhal.

iLiteratura: Jak spolupráce se synem Josephine Bakerové probíhala?
José-Louis Boquet: To nejpodstatnější bylo, že nám popsal, jak vypadal jejich soukromý život. Jak vypadlo soužití dvanácti dětí a podobně. V jednu dobu byla Josephine na mizině a musela prodat svůj zámeček Les Milandes, z něhož je dnes muzeum Josephine Bakerové. Když jsme se tam s Jeanem-Claudem jeli podívat, vylezli jsme na věž, kam běžní návštěvníci nesmějí, a on nám tam ukázal kámen, do kterého sourozenci vyryli svá jména předtím, než se zámek prodal. Nikdo si toho nevšiml. Bylo dojemné s ním procházet místa jeho dětství a našemu vyprávění to dodalo špetku lidskosti, jakou bychom sami nevymysleli ani nikde nevyčetli.

iLiteratura: Snažili jste se potom kontaktovat i její další děti?
José-Louis Bocquet: Samozřejmě! Jean-Claude nám pak představil šest svých sourozenců. Dojalo nás, když jsme zjistili, že Josephinin cíl se splnil – chtěla vybudovat „duhový kmen“ a podařilo se jí to. I když jsou její děti rozesety všude po světě, každý rok na Vánoce se i se svými rodinami scházejí.
Catel: Jedna z jejích vnuček se jmenuje Josephine a letos se na zámku Les Milandes vdávala: sešla se tam celá rodina.

iLiteratura: I když jste měli spoustu informací a zdrojů, vaše práce nejspíš nebyla jen čistě autobiografická, ale i románová. Museli jste si nějaké situace a scény domýšlet?
José-Louis Bocquet: Nešlo o to, že bychom si vymýšleli základní situace, museli jsme ale vymyslet, jak je napsat a nakreslit, aby z toho bylo vyprávění. Fikce tedy částečně pronikla jen do dramaturgické roviny naší práce. Samozřejmě jsme nevěděli, jestli postava v dané situaci zrovna seděla nebo stála, snažili jsme se ale co nejvíce používat věty, které postavy mohly skutečně říct. Ten samotný příběh už existoval. Na nás záviselo jen to, jak ho „sestříhat“, protože ho bylo až moc.

iLiteratura: Takže jde o docela přesné životopisy?
José-Louis Bocquet: Ano, chtěli jsme zůstat co nejpřesnější, jak to jen šlo. Nedovolili jsme si nic vymýšlet. Už tak jsme měli spoustu námětů. Důležité bylo, aby se Josephininy děti v našem vyprávění a kresbách poznaly, aby poznaly svou matku.

iLiteratura: Jaké máte plány do budoucna? Budete pokračovat s dalšími silnými ženami?
Catel: Už na jedné pracujeme, vlastně jsme na ní pracovali i tady v Praze. Jedná se o podobnou postavu. My o nich říkáme, že jsou „na okraji dějin“ – do dějin se zapsaly, ale neudržely se v povědomí veřejnosti. Pracujeme teď na příběhu Alice Guy, byla to první filmařka na světě. Od konce 19. století natočila víc než 500 snímků a s Léonem Gaumontem založila filmovou společnost Gaumont. Na filmech se podílela jako režisérka a producentka, nějakou dobu žila v USA. Společně s jejím příběhem budeme vyprávět o dějinách němého filmu, o bratrech Lumièrových… Přestože toho Alice Guy udělala tolik, z dějin audiovizuální tvorby zmizela. Ví se toho o ní málo a my bychom to chtěli napravit.

 

© Vendula Pazderová, Petra Šantorová, Eliška Turčanová
Foto © Richard Klíčník

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 941x

Inzerce
Inzerce