Motyka, Grzegorz: Volyň 1943

Motyka, Grzegorz
Volyň 1943

recenze historie

Za druhé světové války, kdy spolu sváděla urputné boje ruská a německá vojka, probíhaly na polsko-ukrajinském pomezí krvavé etnické čistky, při nichž zahynulo více než sto tisíc lidí, vesměs tamních vesničanů. Rozpoutali je ukrajinští nacionalisté, kteří usilovali o dokonalé vyčištění svého budoucího státu tak říkajíc proti všem – Polákům, Židům, Rusům a nakonec i Němcům. Dělo se tak víceméně ve skrytu, po válce byly tyto krvavé události odsouzeny k zapomnění.

Volyňské vraždění mělo být zapomenuto
Grzegorz Motyka
: Volyň 1943: Genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika. Přeložil Martin Veselka. Academia, Praha 2018, 231 s.

Když nahlédneme do kterýchkoli dějin Polska (nemluvě o Sovětském svazu) vydaných před rokem 1989, o masakrech polského venkovského obyvatelstva na polsko-ukrajinském pomezí (na Volyni, ve východní Haliči…) během válečných let se nedočteme vůbec nic – jako kdyby k takové tragédii nikdy nedošlo, měla být vymazána z paměti. Teprve po rozpadu sovětského impéria se zjitřená rána, dodnes zatěžující porozumění mezi Polskem a Ukrajinou, dočkala podrobného zkoumání, a to hlavně z polské strany, protože Ukrajinci se pokoušeli vinu svých předků bagatelizovat, a dokonce ji označovat za odvetu, kterou Poláci vlastně zasloužili za svůj bezohledný útisk a polonizaci.

Historik Grzegorz Motyka (nar. 1967) v knize Volyň 1943 odkrývá mechanismy dávných událostí, kdy ukrajinští nacionalisté (vřazuji je poněkud zjednodušeně do banderovského hnutí) se s podporou vesnického obyvatelstva, ať již vynucenou, či spontánní, jali čistit „své“ území od cizáků – od Poláků i Židů, od nadvlády bolševické a posléze i nacistické, vyvřely i důvody náboženské. Zatímco Ukrajinci „svým“ nacionalistům přisuzují svatozář hrdinství a protistalinistického odboje (ostatně v „rambovském“ thrilleru Červený právě takový geroj vymlátí celý stalinský koncentrační tábor, vedený sadistickými Rusy), pro Poláky mnohdy splývají s teroristy, kteří nešetřili nikoho. Velice citlivě tragické dění zpodobňuje polský snímek Volyň, příznačně na Ukrajině zakázaný (a pro jistotu neuvedený ani na prestižním karlovarském festivalu, ani v české filmové distribuci). Ukázal mimo jiné, že nejhůř na tom byli ti, co se upřímně snažili o vzájemné porozumění mezi oběma komunitami.

Pro nezasvěceného čtenáře musím dodat dvě důležité poznámky: polské území sahalo v té době daleko na východ, takže po poválečném posunutí celého Polska o několik set kilometrů směrem na západ se dotyčná zkrvavělá oblast ocitla pod ukrajinskou (eventuálně sovětskou) svrchovaností. Tragické události se odehrávaly v posledních válečných letech (ještě i bezprostředně po jejím skončení!), kdy nacistické panství jen namáhavě zatlačovala Rudá armáda, nahrazujíc jednu despocii druhou. Přesto právě v této době vzplály vražedné vášně, když se etnika donedávna žijící pospolu (i když jistě ne zcela přátelsky), chopila zbraní – zahynulo na sto tisíc Poláků, často brutálně ubitých svými sousedy, a „recipročně“ asi patnáct tisíc Ukrajinců. Vesměs civilistů.

Motyka zasvěceně líčí, jak dovedná a promyšlená byla i povstalecká propaganda. Vedoucí složky ukrajinských nacionalistů umně předstíraly, že veškeré protipolské „nepokoje“ vyvolalo spontánní rozhořčení prostých lidí, kteří se vzepřeli dalšímu útlaku. Proto také bylo důležité, aby vraždění nejen mužů, ale také žen a dětí probíhalo s pomocí nástrojů, jaké se na vesnici vyskytují – sekerami, kladivy, kosami, vidlemi, noži. Avšak lze zjistit, že ideologové Ukrajiny osvobozené zpod polské i ruské nadvlády už před válkou hlásali: „Je-li naším cílem svobodný ukrajinský stát, směřujme k němu všemi prostředky a cestami. Nerozpakujme se zabíjet, rabovat a podpalovat. Boj nezná etiku.“ (s. 27) Dokonce byly činěny pokusy vydávat spáchané represe za dílo nacistů nebo bolševiků, kteří by tak chtěli Ukrajince diskreditovat.

Teprve konec války přiměl vojensky organizované ukrajinské nacionalisty, aby své počínání zmírnili – chtěli být považováni za organizaci, která ve svém boji proti komunistické zvůli postupuje v souladu s válečným právem. Motyka upozorňuje, že vyvražďování Poláků patřilo mezi nejmasovější zločiny spáchané za druhé světové války – byť se z početního hlediska nemůže rovnat hrůzám spáchaným nacisty – holocaustu nebo tomu, že hladem bylo utýráno několik milionů ruských zajatců. Krutost vyvražďování však nebyla samoúčelná: ti, co přežili, i ti, kteří o zvěrstvech dověděli jen z doslechu, měli být natolik vyděšení, aby do jednoho opustili území, na které si Ukrajinci činili nárok.

Grzegorz Motyka se nevěnuje jen akcím ukrajinských nacionalistů, ale polským odpovědím na ukrajinský teror, jak je organizovala Zemská armáda. Měly zjevně odvetný charakter a cílem bylo zastrašit protivníka, když se musel vyrovnávat se stejně brutálním počínáním, jakého se sám dopouštěl. Navíc připouští, že oddíly polské policie v německých službách se účastnily násilných akcí proti ukrajinským vesnicím. O definitivní zničení ukrajinského ozbrojeného podzemí se zasloužili až ruští vojáci, jakkoli byli všemi prostředky likvidováni – a spolu s nimi každý, kdo upadl v podezření, že s nimi sympatizuje, nebo jim dokonce pomáhá. Poslední ukrajinští bojovníci byli zneškodněni až patnáct let po válce!

Do knihy je zapojen mimořádně zajímavý dovětek. Ozřejmuje, že pohlaváři ukrajinských nacionalistů sbírali zkušenosti v Pavelićově fašistickém Chorvatsku. Zajímaly je zejména masové represálie, s nimž místní ustašovci měli značné zkušenosti, ať již se týkaly Židů, nebo Srbů. Zmiňuje podobnost mezi „čistícími akcemi“ na Balkánu a na polsko-ukrajinském pomezí. Třeba opakující se snahu vyvléci se ze zodpovědnosti za nejkřiklavější zvěrstva.

A jak je to na nynější Ukrajině? Někdejší vražedníci byli uznáni za bojovníky za nezávislost Ukrajiny, a to bez ohledu na to, zda spáchali nějaké zločiny proti lidskosti. Byl přijat zákon, podle něhož „veřejné popírání legality boje za nezávislost se pokládá za urážku památky bojovníků za nezávislost Ukrajiny ve 20. století, urážku důstojnosti ukrajinského národa a je protiprávní“ (s. 197–198).

Závěrem nezbývá než ocenit, že Motyka nestvořil nějaké pamfletické, či dokonce nenávistné pojednání. Popisuje vývojové fáze rozkvětu ukrajinského nacionalismu, který vyvrcholil strašlivými hrůzami, zvažuje, natolik je podnítilo autoritářské meziválečné Polsko (které koneckonců mělo blíž k tehdejšímu Německu než k Československu), když potlačovalo ukrajinské snahy o dosažení kulturní, neřkuli politické svébytnosti. A také se spravedlivě snaží vylíčit stejně bezohlednou polskou odvetu, jakkoli dosáhla mnohem menšího rozsahu. Neskrývá, že dosáhnout nějakého smíření bude obtížné.

 

Na podobné téma:
Timothy Snyder
a Pavel Kůrka (ed.): Politika života a smrti

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   85%čtenáři

zhlédnuto 926x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce