Olyslaegers, Jeroen

Olyslaegers, Jeroen

rozhovor beletrie zahraniční

Jeroen Olyslaegers provází Thomase de Veena po Antverpách, dějišti svého románu Vůle. Ukazuje důležitá místa, vypráví o svých inspiračních zdrojích, o svém dědečkovi-fašistovi, zamýšlí se nad morálními dilematy lidí za německé okupace i nad způsoby, jak v literatuře přistupovat k historickému období, které autor na vlastní kůži nezažil.

„Dobro a zlo neexistuje“
Jeroen Olyslaegers
: Vůle. Z nizozemského orig. WIL přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Euromedia – Odeon, Praha, 2018, 328 s.

„Tamhle,“ ukazuje Jeroen Olyslaegers a zastavuje se na rohu ulice, „u toho cihlového domu ten strážník zazvoní. Probíhá razie. Němci obstarají špinavou práci, policie uzavře ulice. Ale tenhle strážník zajde o krůček dál tím, že zazvoní. Proč to dělá, nevíme. Otevře mu Žid a podřízne si krk. Vejdou dovnitř a najdou tam jeho rodinu, taky mrtvou.“

Strážník sepíše protokol. Ten dokument byl, vypráví Olyslaegers, „vyhodnocen vertikálně“, což vlámsky znamená: odložen na hraničku, na kterou se už nikdy nikdo nepodívá. Tedy s výjimkou historika Hermana Van Goethema, který protokol před několika lety se skupinou studentů a v přítomnosti přizvaného Jeroena Olyslaegerse rozluštil.

„Takže to se událo tamhle.“ Otočí se a ukáže na průčelí porostlé břečťanem na této straně ulice. „A já bydlím tady. Píšu nahoře. Na ten dům se dívám. Chápete? Silněji už kniha na dveře zaklepat nemůže!“

Jeroen Olyslaegers (1967) napsal román Vůle o antverpském strážníkovi za druhé světové války a tahle scéna je jedna z nejpůsobivějších. Vůle je válečný román o pochybném policejním sboru, neupadá však do souboje dobra se zlem, i když o ten neustále jde. Olyslaegers zobrazuje lidské konání s odstíny a dvojznačností, z nichž čtenář bezmála šílí. Vůle, jeho pátý román, vyprávěný košatou, teatrální antverpštinou, je jeho prvním skutečně velkým úspěchem. V pondělí může získat nakladatelskou Literární cenu Libris, v neděli vlámskou verzi: Literární cenu Fintro (tuto cenu za rok 2017 román skutečně získal, a to nejen cenu poroty, ale i cenu čtenářů, pozn. překl.).

Procházíme židovskou čtvrtí v centru Antverp, navrhl to autor a současně mi ukazuje, co tu bylo kdysi a co tu ještě je. Tak kráčíme po stopách hlavního hrdiny Wilfrieda Wilse, strážníka za války. Jdeme po trase jednoho jeho dne: když sleduje rozvášněný dav. Lidé právě zhlédli antisemitský propagandistický film, u východu z kina dostali hole a obušky a teď míří k synagoze.

Tam zvýší Olyslaegers hlas: „Policie po celou válku synagogu nepřetržitě hlídala, aby nedošlo k poškozování. Současně ti strážníci dostali večer, kdy se prováděly razie, jmenné seznamy Židů, které měli zadržet. Všimněte si té absurdity: hlídat synagogu a současně provádět hon na Židy!“

Olyslaegers, ve Vlámsku známý jako levicový aktivista, ve svém románu nikoho neodsuzuje. Nechá Wilse v pokročilém věku vzpomínat na válečná léta, vyprávět o tom svému pravnukovi, zodpovídat se ze svých činů. Nešetří se, ale také ukazuje: takhle se to stalo a nebylo to nelogické. Tím, že mluví Wils, takže slovo má „pachatel“, nechává Olyslaegers na čtenáři, aby si morální úsudek utvořil sám – ačkoliv to není jednoduché.

Kniha se dočkala uznání jak u přátel z okruhu levicových aktivistů, tak u antverpského primátora Barta De Wevera, vlámského nacionalisty, který román v televizi označil za jednu z pěti knih, které mu změnily život. Tato poklona Olyslaegerse nejprve udivila, protože De Wever byl svého času jediný člen městského zastupitelstva, který se postavil proti omluvě – také jménem policie – za spolupráci na raziích.

„Moje kniha by měla rozšířit vědomí,“ říká Olyslaegers. „Snažím se psát knihy, které vyřadí u čtenáře jeho ideologickou protipožární oponu. Tak, aby kniha ke čtenáři opravdu pronikla a způsobila příslušnou škodu nebo potěšení. Někdy je v životě z morálního hlediska potřeba stanovit určitou hranici, ale vzniká z toho tunelový pohled.“

Thomas de Veen: Druhou světovou válku jste morálně hodnotit nechtěl?
Jeroen Olyslaegers: V praxi neexistuje žádná zřetelná dělicí čára mezi dobrem a zlem. Kolaborace se vyskytuje na různých stupních a k tomu navíc přistupuje to, že v roce 1942 se strážníci právě přidávají k odboji, protože cítí, že se válečné štěstí obrací. Pojišťovat se na obě strany – to můžeme z pohodlí křesla morálně zavrhovat, jenže to nemá vůbec žádný smysl. V tom případě nám pravda vyklouzne z rukou. Je to příšerně teoretický přístup.

Thomas de Veen: Taková volba se nám skutečně při čtení předkládá: rozdíl mezi teorií a praxí. Jejich konání je lidské a pochopitelné, ale jen tehdy, když ho nepodrobíme morálnímu zkoumání.
Jeroen Olyslaegers: Nevěděli, co přinese zítřek. My teď také žijeme v dobách samých změn, o nichž ještě nevíme, v co vyústí. Generace našich vnuků se bude z morálního hlediska vyjadřovat k tomu, co jsme udělali, abychom svět zachránili, nebo přispěli k jeho zničení. To vnímáme už teď jako nespravedlnost.

Thomas de Veen: Morálního hodnocení se tedy máme vždy vystříhat?
Jeroen Olyslaegers: To samozřejmě ne. Ale problém – a taky tragikomičnost – spočívá v tom, že je tu rozdíl mezi teorií a praxí. Teoreticky můžeme říct: tohle není správné. Ale pak člověk jednou JE tím strážníkem, který se musí udržet v zaměstnání, aby uživil rodinu, který chce před kolegy obstát. A co pak?

Thomas de Veen: Ano, to je ďábelské dilema. Máme tedy porušit morální zákony? A není příliš jednoduché postavit zákon mimo hru?
Jeroen Olyslaegers: Taková námitka je naprosto oprávněná, ale je to opět teoretická úvaha. Člověk se musí v takové situaci ocitnout, musí si ji představit. Tak třeba: vy, novinář, jste existenčně ohrožen. Neřeknete si v tom případě: tenhle článeček ještě napíšu, to nemůže škodit? Víte moc dobře, že je to šikmá plocha, ale namlouváte si, že jste ostražitý. Proč být tak arogantní a nepřipustit, že ti strážníci uvažovali přesně tak? I když ne všichni: někteří se na tom podíleli rádi…

Přicházíme k místu, kde kdysi stěhovací vozy jistě zatarasily průchod – vlámské stěhovací vozy, které za úplatu odvážely židovský majetek. Tady musela razii provést policie, nacisté to uložili za trest: povídalo se, že Židy někdo varoval. „Existují svědectví strážníků, kteří lidi varovali. Když pomineme tenhle odstín, unikne nám základ věci. Totiž že policii tvořili ti všichni lidé. Vždycky se najde pár, kteří se na tom nepodílejí, a jsou lidé, kteří se podílejí. Vždycky to jsou individuální rozhodnutí.“

Jdeme dál. „Nicméně: jestliže se strážník rozhodne pomáhat Židům do stěhovacího vozu, třebaže to dělá laskavě a zdvořile, je to morálně vzato naprosto špatně. Pochopení můžeme projevovat do aleluja, jen nesmíme zapomenout na jedno: je to prostě zavrženíhodné. A právě proto to působí takovou rozpolcenost.“

Najednou začne vyprávět o svém dědečkovi. Za války kolaboroval. V roce 1944 uprchl, později byl odsouzen. Aby bylo jasno, říká Olyslaegers: jeho dědeček nebyl antverpský strážník. Zato byl členem vlámské fašistické strany Vlaams Nationaal Verbond.

Thomas de Veen: Čeho se dopustil?
Jeroen Olyslaegers: K tomu se jasně nevyjadřoval. Možná to něco bylo, možná to nebylo nic.

Thomas de Veen: Jak to vidíte vy?
Jeroen Olyslaegers: Že se zúčastnil jakýchsi policejních akcí. Že zakročoval proti odboji. Ale nevím, už nežije. Mluvil o těch letech bez potíží. Jeho vyprávění jsem si představoval jako dům: pozval mě dál, ale jakmile jsem začal klást kritické otázky o trubkách a o základech, vyrazil mě zase ven. A říkával: nikdy to nepochopíš, musíš to všechno vnímat v kontextu a tys to nezažil.

Thomas de Veen: Nevznikl román Vůle vlastně z téhle historie?

Olyslaegers otázku odráží: „Jen v tom smyslu, že se snažím dát najevo: co říká, je nesmysl. Není potřeba to zažít. Ale je třeba k tomu přistupovat s maximální dávkou pochopení a empatie. Jinak tomu nikdy nemůžeme porozumět.“

Ale ne, původ románu musíme mnohem spíš hledat v hlasu Wilfrieda Wilse, říká Olyslaegers, když se usadíme v kavárně. Tak totiž píše: ten hlas si ho našel, zaklepal mu na dveře. „Protokol toho strážníka byl pro mě jako láhev, kterou ke mně vyplavilo moře. Wilsův hlas vychází jen z poloviny ze mě. Literaturu vidím jako perverzní magii – dostal jsem mail od jedné židovské paní, která byla jako desetiletá u pogromu v synagoze. Napsala, že jsem černé stránce jejího života vrátil barvu tím, že jsem popsal detaily. Říkal jsem si: jak jsem to u všech všudy mohl vědět?“

Pochází z rodiny vypravěčů. Vykládá o tom příhodu: „Je mi čtrnáct a sedím vzadu v autě rodičů, jsme na prázdninách v Anglii a já si samou nudou čtu životopis Samuela Becketta. Tam narazím na výrok, který mě zdrtí: popis Becketta jako ,a young man with an itch to make and nothing to say‘ (mladý muž, kterého svrbí touha tvořit, ale nemá co říct). To mě zasáhlo naplno, tiše jsem se rozbrečel. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem to já, že chci psát, nemám co říct a že bude trvat hodně dlouho, než co říct mít budu.“

Thomas de Veen: To byl taky ten kluk, jehož otázky dědeček odbýval.
Jeroen Olyslaegers: Ano, bylo to ve stejné době. Jako patnáctiletý jsem byl obklopen příběhy, ale nemohl jsem je ještě uchopit.

Thomas de Veen: A z kluka se stal muž, na jehož dveře zaklepal příběh Vůle.
Jeroen Olyslaegers: Takovou spojitost jsem v tom nikdy neviděl, ale možná máte pravdu. Vůle je taky rozhovor dědečka s vnukem. Trvalo nějakou dobu, než jsem si dokázal připustit, že s tím měl něco společného můj děda. Je to možná hloupé. Myslím, že jsem ho chtěl chránit, aby se nepřiblížil příliš k Wilfriedovi Wilsovi.

 

© Thomas de Veen
překlad © Magda de Bruin Hüblová
rozhovor vyšel 5. 5. 2017 v kulturní příloze deníku NRC Handelsblad
na iLiteratura s vědomím a svolením autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 836x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce