Hakl, Emil: Babel a dvě umrtvovačky

Hakl, Emil
Babel a dvě umrtvovačky

článek beletrie česká

Seděl jsem u zubaře, který se mi chystal vrtat bolavou sedmičku. Vyžádal jsem si tudíž dvě umrtvující injekce. Dentista hovořil a já sledoval spodním sektorem přivřených očí prostor.

Babel a dvě umrtvovačky

Na kovovém stolku leželo pár knih. Slzícím okem jsem rozeznal jména autorů – jedno z nich patřilo mně. Zubař postřehl směr mého pohledu a povídá: „To je taková oddechová četba, stává se, že pacient vynechá, v tom případě si udělám kafe, zalezu si do šatny a čtu.“

„O chi rád chtete?“ optal jsem se.

„No ty autory, co tu vidíte, Douskovou, Šerýho, Stančíka a tak…“

Překonal jsem chtění nahmatat tašku a dokázat, že i já čtu Šerého (tahám s sebou léta letoucí všechny ty jeho Laserové romance), ale taška byla daleko a odsávačka v mých ústech nekompromisně chrochtala.

Dentista dokončil úkon, já zaplatil a vydal se směrem k bydlišti. Chvílemi se to se mnou fest motalo, ale šel jsem. V mozkovně mi kdožvíproč strašil úryvek z povídky Isaaka Babela, kde píše o své návštěvě u Maxima Gorkého. Maxim byl v té době v Rusku etalon tvorby, behemot, k němuž všichni vzhlíželi. Přijímal pisálky, četl jejich spisky a každému věnoval svůj díl pozornosti, nad každým vynesl rozsudek. Babelovi řekl (cosi v tom smyslu): „Něco ve vás je, ale jděte mezi lidi, radujte se, trapte se, a pak se ukažte.“

Isaak Babel tedy šel a šest let bojoval v rusko-polské válce, šest let bojoval v řadách revoluce (která ho nakonec zabila, protože každá revoluce žere svoje děti). V průběhu bojů obdržel od Maxima Gorkého lístek, kde stálo: „Jste připraven, můžete začít.“ A Babel začal psát. Logicky z toho vyplynula adekvátně silná, dodnes podivuhodně živá próza. V těch dobách to ti múzou políbení nápadně často odsírali životem, ale evidentně jim to stálo za to.

Co dneska… Dneska jdu rovnou od zubaře do baru na Korunní, abych zazdil novou plombu tullamorkou a běžel dopsat sloupek, který měl být hotový předevčírem. V baru bivakuje pár povrchních známých. Kopnu tam panáka. Jenže pořád ještě úřadují ty dvě umrtvovačky, takže mi alkohol místo do chřtánu vytéká koutkem zdřevěnělých úst za košili. Nikdo nic neříká. Ale čtu jim v očích: Pisálek… No jo. Takhle dneska končej. Mrtvička a nazdar. Má cenu volat záchranku?

Nemá. Platím a uháním domů, abych o tom, co jsem právě prožil, napsal aspoň trochu živou povídku.

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok

© Emil Hakl

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1815x

Inzerce
Inzerce