Lobo Antunes, António: Návrat karavel

Lobo Antunes, António
Návrat karavel

recenze beletrie zahraniční

Po „karafiátové revoluci“ se do hospodářsky vyčerpané země vrátily statisíce Portugalců, kteří však vnímali jako svůj domov portugalskou Afriku, kde mnozí žili už po několik generací… Lobo Antunesův román je jakási epopej naruby, příběh o zhroucení falešných snů o koloniální říši, o kocovině ze svobody, o lidské malosti, o demytizovaných hrdinech a o tom, jak voní a páchne moře i Lisabon.

Byl jednou jeden muž jménem Luís
António Lobo Antunes
: Návrat Karavel. Přel. Marie Havlíková, Garamond, Praha, 2018, 232 s.

Známe to snad všichni. Touhu zesměšnit právě to, co nám vnucují jako dokonalý a bezchybný předmět obdivu. Vysmát se těm, jejichž nehynoucí zásluhy nám neustále předhazují. Zlidštit všechnu tu vážnost a pompu nějakým žertíkem. Kdo nikdy nepřimaloval směšný knír, dlouhý nos, upíří zuby nebo drzé číro tváři v novinách nebo na plakátu?

Podobnou touhu mimo jiné naplňuje i útlý román portugalského spisovatele Antónia Loba Antunese. Je pravda, že současný svět mnohé hodnoty relativizuje do takové míry, že potřeba přimalovat dlouhý nos či směšný knír už nepřichází tak často. I od prvního portugalského vydání románu, který v originále nese prostý název As Naus (Lodě), uplynulo letos už třicet let.

Lobo Antunesův román se vymezuje vůči historickým faktům a předpokládá čtenáře, který má alespoň základní povědomí o éře zámořských objevů v 15. a 16. století. Snad se hodí poznamenat, že ve svých pozdějších dílech klade tento autor na čtenáře nároky mnohem větší, štědře se mu ovšem odmění jedinečným zážitkem z četby. V žádném případě však Lobo Antunes nepsal historický či „novodobý barokní“ román, jak tvrdili někteří recenzenti, stejně jako se nepokoušel přepsat historii. Podobná hodnocení by tento jeho text paradoxně stavěla na stejný piedestal, z něhož Lobo Antunes tu se smíchem, jindy se šklebem klauna, kterému není nic svaté, strhává dokonalé hrdiny dolů, na zem, na palubu či do podpalubí.

António Lobo Antunes psal o karavelách v Portugalsku osmdesátých let, kdy se už země vzpamatovala z opojení i kocoviny, jež přinesla předchozí dekáda. A ačkoliv tu skutečně nejde o román historický, bez trochy historie je téměř nemožné mu porozumět. V roce 1974 zažilo Portugalsko svou novodobou revoluci, která dostala přívlastek „karafiátová“. Po desetiletích čím dál tím absurdnějšího, nicméně poměrně tvrdého diktátorského režimu se nadechlo svobody, s níž kromě úlevy přišla přirozeně i nejistota, a to tím větší, když se do hospodářsky vyčerpané země tzv. vrátily statisíce Portugalců, kteří však vnímali jako svůj domov portugalskou Afriku, kde mnozí žili už po několik generací. Do (ne)vlasti je, často zoufalé a vesměs bez prostředků, vyhnala občanská válka, jež v bývalých portugalských koloniích vypukla krátce poté, co portugalské zámořské provincie (i tehdy často označované za kolonie) po dlouhé koloniální válce vyhlásily nezávislost.

Tohle všechno bylo už v roce 1988, kdy Návrat karavel v Portugalsku vyšel, minulostí, ale příliš čerstvou. A psát nebo přemýšlet o ní objektivně vlastně ještě nebylo možné. Určitě i proto, že v zemi žily generace mužů, pro něž účast v africké koloniální válce už nikdy nemohla být uzavřenou kapitolou: na to byly jejich zážitky a vzpomínky příliš děsivé.

K té generaci patří i Lobo Antunes. Zkušenost, kterou dosud poměrně hýčkanému synkovi z dobře situované lisabonské rodiny a čerstvému absolventovi s nadprůměrnou inteligencí, který miloval literaturu – a jeho zase milovaly dívky –, přinesla povinná vojenská služba a s ní odjezd doprostřed bojů v Angole v době, kdy už v jejich smysl nevěřil snad nikdo z jeho kolegů, pro něž smrt mohla mít různé přívlastky, ale „hrdinská“ mezi nimi nebyl… takovou zkušenost si lze těžko představit. Lze ji i těžko sdělit. Lobo Antunesovi se to podařilo, nicméně, jak již zde bylo zmíněno, za cenu vyšších nároků na čtenáře.

Touto tematikou se zabývá zejména první fáze jeho tvorby, kam patří kromě do češtiny přeložené Jidášovy díry (Os Cus de Judas) také Memória do Elefante (Sloní paměť), Explicação dos Pássaros (Vysvětlení ptáků) a Fado Alexandrino (Fado v alexandrínech). Až na první ze jmenovaných románů není námětem knih válka v přímém přenosu, ale člověk, který jí zcela nepřipravený prošel, přežil ji a teď zoufale hledá, jak žít s tím, co po ní zůstalo ve vědomí i v podvědomí všech, se stopami, jež zanechala mezi lidmi, kteří dosud s ničím tak nenormálním zkušenost neměli. A zdaleka to není jen pocit nepatřičnosti, případně bezmoci, vzteku, jaký takový člověk má, když musí mluvit o hrdinech nad hrobem neznámého vojína a přitom vidí bahno a krev a slyší sténání a řev.

V románu Návrat karavel je zajímavý aspekt času: příběh se odehrává v jakési časové smyčce. Ale předtím je vhodné naznačit, o čem tento příběh vypráví, ačkoliv právě příběh není v tomto románu tím nejdůležitějším. Několik portugalských mužů, kteří se před zhruba čtyřmi staletími vydali objevovat nové světy, se v této chvíli vrací z Afriky, z kolonií. Doma už to ale příliš nepoznávají, platí tu pro ně nesrozumitelná pravidla a oni zkrátka nevědí, co si tu počít. Ti muži se jmenují Vasco da Gama, Fernão Mendes Pinto, Miguel Cervantes Saavedra (v zájmu historické věrnosti se přiznává, že je Španěl), Diogo Cão, muž jménem Luís (de Camões) a ještě několik dalších. Připlouvají stejně jako „retornados“, navrátilci z kolonií. Národní hrdinové z učebnic, kteří pro Portugalsko objevovali, dobývali svět, opěvovaní a slavní mořeplavci se vracejí stejně bídně a neslavně jako ti obyčejní, neznámí, co v nových světech „jenom“ žili.

Román nenabízí veselé čtení, přesto je v něm hodně vtipu, který staví na bizarních výjevech, absurdních situacích, groteskních obrazech.

Když António Lobo Antunes přijel podpořit české vydání svého románu a jako jeden z hlavních hostů se účastnil veletrhu Svět knihy 2018, bránil se tvrzení, že by ve svém románu a románech vůbec agresivně kritizoval Portugalsko. On přece své Portugalsko miluje, a právě proto o něm nebude psát smyšlené pohádky. Právě proto před lety napsal třeba i tuto epopej naruby o zhroucení falešných snů o koloniální říši, o kocovině ze svobody, o lidské malosti, o demytizovaných hrdinech a o tom, jak voní a páchne moře i Lisabon.

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   88%čtenáři

zhlédnuto 1369x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce