Hrubý, Josef: ANO NE

Hrubý, Josef
ANO NE

recenze beletrie česká

Poslední kniha Josefa Hrubého ANO NE je důkazem, že se autor od svých raných intimně-impresionisticky laděných sbírek přerodil ve spisovatele meditativní lyriky, odlehčované asociativní hravostí. Jeho poezie reflektuje životní jistoty a tíhne k pokojnému smíření s vnějším světem. Ve sbírce ale nalezneme rovněž odraz autorova smyslu pro ironizaci či konfrontaci této idyly s pocity samoty a ohrožení.

Básníkův epitaf
Josef Hrubý
: ANO NE. Hnízdo, Praha, 2018, 55 s.

Josef Hrubý (1932–2017) byl součástí české literatury více než půl století. Svou první knihu veršů Hudba nechce spát vydal již v roce 1960. Následovaly sbírky intimně-impresionisticky laděné poezie Letokruhy (1962) a Listy důvěrné (1962). Tento matador naší poezie, jenž byl v roce 1970 pro svůj postoj k sovětské okupaci vyhozen z práce a nesměl dvacet let publikovat, na sebe nejvýrazněji upozornil až v roce 2011, kdy za svou poetickou knihu Otylé ach získal cenu Magnesia Litera. Sbírka ANO NE představuje symbolický epitaf za autorovým plodným básnickým dílem. Jak si všímá v doslovu Tomáš Kůs, vnuk zesnulého autora a zároveň vydavatel této sbírky, Hrubý žil poezií doslova až do posledního dechu: „Shodou okolností jsem byl poslední, kdo s Josefem Hrubým mluvil, a mohu potvrdit, že k poezii směřovaly i jeho poslední myšlenky. Vzpomínal na svou návštěvu Islandu, na horké vulkány a fantastický kostel v Reykjavíku věnovaný místnímu básníkovi Hallgrímuru Péturssonovi, který v sobě ukrývá více než 5000 varhanních píšťal.“

Hrubého poslední sbírka tematicky ani formálně nevybočuje z jeho předchozí tvorby. Je opět psána v minimalistickém duchu a zaznamenává prostou žitou skutečnost, která je ale zkrášlována až snovými či pohádkovými motivy: „Sněženky na nebi / zas kvetou / Též na zemi / kvete šafrán nazpaměť / Přes plot / do spánku / chodím na třešně“ nebo: „Moučná mlha s rozinkami / ze záhonů odvane / sejde jako sníh“. Autor zde nečerpá jen z pestré imaginativní obraznosti. Jazyk básní je inspirován i obyčejnou popisností: „Jiřičky / Vlaštovky / Sýkorky koňadry / Neposednost / Vrtošivost / Těkání / Úplněk / Jho / Boty“. Pouhý výčet slov rozčleněný do veršů tu v jeho rukou získává ojedinělou auru poetičnosti. Verše symbolicky pučí jako květiny: „Běžím vpravo nahoru / kde mám klíč k určování chyb / a pak zase dolů / kde sedí se mnou krokusy / voňavé a trpké“ nebo: „Pozdravuj muškáty / hoří v oknech žhnou“. Jako by se Hrubý skrze své básně meditativně pohroužil do významů a síly různých vztahů mezi slovy. Jako by sledoval jejich vzájemné dotýkání se, jež v kontextu celé básně samovolně odkrývá další, doposud skryté významy. Je tomu tak třeba v rekapitulační básni Vzpomeň si: „Na zrcadla / vpravo v Paříži / jak protéká Volyňka nad Londýnem / Jak zvěžněly topoly / dřevorubcům pod pilou“.

Básník je ostatně neustále okouzlován hrou a melodičností slov. Někdy se jimi nechává unášet natolik, že vzniká řada (volných) asociativních spojení: „Med podzimního plesu / Gramatika soch v alejích / Slovosled trapností / Těsnopis omylů / Morseovka dotyků / Válečné esperanto“. Jindy je jeho poezie méně živelná a na úkor formální stránky věci směřuje k pro čtenáře uchopitelnějšímu obsahu. I tak je tu ale po dočtení básně přítomné ono shledání se s tajemnou energií poezie, kterou si nelze nikdy zcela podmanit. Viz kupříkladu báseň nazvaná Blízko, ve které je idylický vesnický obraz zastřený něčím neuchopitelným: „Krávy zvoncem / ves zvoncem / nás svolávají přes louky / do vsi / ke žluti petrolejových lamp / u nichž je blízko / nevyřčené“.

Hrubého sklon nahlížet na prožívané skrze ne vždy uchopitelné aspekty našeho světa poukazuje na výše naznačený filozoficko-meditativní rámec jeho veršů. Básník se empaticky hrouží do slova, soucítí s ním a odkrývá jeho podtextový potenciál. Jeho poezie je citlivá ke všemu, co autora obklopuje. Proto také ve sbírce nalézáme takové množství personifikací. Dešti je „z koutků úst slyšet umírání“, věty jsou „utancované“, odstavce „sklání hlavy“ a letadla „spí ve skořápkách“. Je však zajímavé, že do tohoto pokojného souladu s univerzem plíživě pronikají pocity beznaděje a každodenních lidských strastí: „Už nechoď / Nechoď tudy / neotvírej / ani těm se soudním příkazem / k exekucím / Nikomu / Samota ti neuteče“ nebo „Dluhy chutnají / jak staré cihly / které zpívají / z nespavosti. / Dáme je vytisknout“. Právě v tomto nevyřešeném sporu (zda okolní svět nahlížet optikou celistvé harmonie, či naopak disharmonie) je Hrubého poezie rozkročená mezi oním básnickým ANO a NE.

Hrubému by se snad dalo vytknout jedině to, že vedle zmíněných básní, kde neguje idylu formálně prostšími verši, je v mnoha jiných významová složka přebita přílišnou ornamentálností a estetizací veršů. Hrubý se zkrátka snaží, aby každá jeho báseň splňovala atributy vznešenosti a křehkosti, a to za jakoukoli cenu. Básně pak působí, jako by se měly tlakem básníkovy přebujelé senzibility každou chvíli rozpadnout. V kontextu celého Hrubého díla jde ale jen o nepatrnou výtku vůči jinak velice cenné poezii. Ta snad bude v dohledné době, i s přihlédnutím k autorovu perifernímu zakotvení (Hrubý celý svůj život strávil v plzeňském regionu), podrobena kvalitním interpretacím.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 1117x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce