Jilík, Jiří; Žižlavský, Bořek: Zapomenuté příběhy slováckého Dolňácka

Jilík, Jiří; Žižlavský, Bořek
Zapomenuté příběhy slováckého Dolňácka

recenze beletrie česká

Pojďme se nechat unášet klidným proudem řeky Moravy a přenesme se do dob pravěkých lovců, do chrámů, v nichž probíhala staroslověnská liturgie, do časů divokých nájezdníků z Uher i moravských obrozenců 19. století. To vše a ještě mnohem více nabízí působivý region slováckého Dolňácka, který inspiroval Josefa Mánesa, Jožu Uprku a jehož kouzlo si bezpochyby podmaní i vás…

Toulky krajem vína a věrozvěstů
Jiří Jilík
, Bořek Žižlavský: Zapomenuté příběhy slováckého Dolňácka. Regia, Praha, 2018, 232 s.

Slovácké Dolňácko, malebný kus moravské země rozprostírající se v oblasti středního Pomoraví, skýtá dlouhou řadu přírodních a historických zajímavostí, stejně jako kromobyčejně zajímavých lidských osudů. Tímto inspirujícím regionem, do jehož úrodné půdy se v minulosti zarývaly stopy soluňských bratří i kopyta koní nájezdnických vojsk, se čtenáře rozhodli provést spisovatelé Jiří Jilík, někdejší šéfredaktor Slováckých novin, a buchlovický patriot a kronikář Bořek Žižlavský – a spojí-li své síly takové persony slováckého kulturního života, nemůže z toho vzniknout nic špatného. Že pražské nakladatelství Regia vsadilo na správné koně, se ukázalo již před třemi lety, kdy nás toto autorské duo provedlo chřibskými lesy. Tentokrát se s nimi vydáme do kraje kolem Uherského Hradiště, kde z vinných sklepů zní podmanivá lidová hudba, dny jsou dlouhé a teplé a doslova každý kámen podává svědectví o dávné minulosti naší země.

U Hradišťa na trávníčku stavjajú tam šibeničku.
Pro koho ta šibenička, pro švarného šohajíčka.

Šibenička rovno stojí, šohaj sa jí nic nebojí.
Nebojí sa, není vinen, celá obec stojí při něm.

Tepnu tohoto požehnaného kraje tvoří řeka Morava, autoři se tedy, symbolicky, na počátku putování vydávají po ní a nechávají „se unášet proudem vstříc dobrodružství“. Onen pomyslný člun, na nějž nasedají, však není jen tak ledajaký – jedná se o dubové torzo lodice nalezené ve 20. letech, které zřejmě pochází z časů ještě před Velkou Moravou. Jak záhy poznáme, s pozůstatky pravěkých dob se na Dolňácku setkáme více než často.

Ani se nenadějeme a z pohanských chýší se přeneseme do mystické atmosféry staroslověnské bohoslužby, kterou zde poprvé sloužili Konstantin s Metodějem. Právě nesmrtelný odkaz soluňských bratří a velkomoravská mytologie tento region formovaly snad nejvíce: „… zde, ve středním Pomoraví, se cyrilometodějská tradice stala dějinotvorným prvkem…“. Co na tom, že se mnohé „objevy“ místních romanticky založených obrozenců často nezakládaly na pravdě a čtenář se často neubrání shovívavému úsměvu nad tím, v čem všem spatřovali faráři a učitelé stopy věrozvěstů. Právě oni však započali dílo, které ve 20. století vedlo k přelomovým nálezům skutečně pocházejícím z dob, kdy geografická Morava ovládala střední Evropu.

Velehradu se pánové Jilík a Žižlavský podrobně věnovali již ve svých Chřibech, zde se s nimi vypravíme za hledáním skutečného Veligradu. Již v 19. století se někteří odvážlivci postavili všeobecné cyrilometodějské euforii a položili si otázku, kde vlastně ono slavné centrum velkomoravské říše leželo – protože na místě současného Velehradu, jak dokládaly archeologické průzkumy, to rozhodně nebylo. Odkud tedy skutečně vládl kníže Rostislav, to už rozkryjeme spolu s autory…

Kniha se ale nevěnuje výhradně odkazu Velké Moravy, v obci Tupesy se pokocháme nádhernou malovanou keramikou, v Babicích zase navštívíme muzeum pytláctví a v Bílovicích nás dojme smutný osud Verunky Čudové, která se zamilovala do bílovického hraběte Logothettiho, po jehož smrti přišla o rozum. Více než truchlivým životem vešla tato dívka ve známost díky své slavné podobizně zhotovené samotným Josefem Mánesem, který v mistrném vyobrazení oblých ženských tvarů, zdravě červených tváří a jiskry v oku dokonale odrazil krásu a bohatství tohoto kraje.

Nejdéle se s autory zdržíme v srdci slováckého Dolňácka, ve městě založeném Přemyslem Otakarem II. jako obranný val proti divokým uherským Kumánům, kteří na Moravu podnikali loupeživé nájezdy. Vždy když k nám v historii vpadla od jihu nepřátelská vojska, bylo to právě Uherské Hradiště, které jim čelilo jako první, což autoři pozorně reflektují. Zde se kupř. seznámíme s významnou osobností lékárníka Josefa Stancla, prvního českého starosty, za nímž sem jezdily takové persony jako Alois Jirásek, bratři Mrštíkové či malíř slováckého venkova Joža Uprka, kterému právě Stancl pomohl prorazit. Ještě stihneme navštívit Uherský Ostroh a Veselí nad Moravou a s večerním soumrakem usedneme před bzenecký sklep, kde si, slovy moravského básníka Jana Skácela, „přiťukneme a vypijem to tiše“ a „nikomu nepovíme, co víno o nás zná…“

Ani zdánlivě selankovitému a idylickému Slovácku se však v historii nevyhnuly dramatické, nešťastné, ba až krvavé epochy, které autoři v rámci vyváženosti poctivě připomínají. Zdejší vsi a města plenili husité, později uherské hordy Štěpána Bočkaje či Gábora Bethlena, kraj poničil i oheň třicetileté války. Skvrny zde zanechalo i minulé století – při zmínce o neblaze proslulém kriminálu v Uherském Hradišti si nejeden pamětník s hrůzou vzpomene na časy, kdy tu komunističtí sadisti v čele s Aloisem Grebeníčkem mučili nevinné odpůrce režimu.

Podobně klidným tempem, jako tečou vody Moravy a jako zraje réva, se nese i vyprávění autorů. Nikam nespěchají, dokážou se pozastavit, zamyslet se, rozjímat. Neustále se jim daří udržovat kontakt se čtenářem, k čemuž jim dopomáhá nejen první osoba množného čísla, jíž docilují velmi neformální roviny, ale nebrání se ani různým personifikacím či otázkám. Díky tomu získáme pocit, že po pískovité půdě Moravské Sahary nebo uličkami Kyjova kráčíme s nimi.

Jilík se Žižlavským úspěšně vzdorují jednotvárnosti i častými citacemi slov jiných. Chvíli nechají promlouvat Jana Antonína Baťu vzpomínajícího na hradišťské dětství, jindy zase malérečku slovácké keramiky či Svatopluka Čecha, který zde strávil několik příjemných dní. Zvučný dolňácký dialekt zazní v textu boršického učitele Františka Horenského, s nímž se posadíme k tradičnímu slováckému obědu. Věrni názvu edice Tajemné stezky autoři tu a tam přidají i nějaký ten strašidelný příběh.

Některým skutečně zajímavým místům se Jilík se Žižlavským, pravda, mohli věnovat trochu podrobněji a mnohé lokality nezazněly vůbec (namátkou např. Vracov či Strážnice). Na druhou stranu: rozsah je rozsah, vejít se do něj je třeba. Nezbývá tak než věřit, že si pánové opět co nevidět najdou čas a do oblasti jihovýchodní Moravy nás zavedou znovu. Nejlépe vícekrát.

 

Na podobné téma:
Miroslav Kobza
: Putování Zábřežskem po stezkách legend a příběhů
Miroslav Kobza: Cestou necestou za tajemstvím Hrubého Jeseníku

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   83%čtenáři

zhlédnuto 1026x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce