Seierstad, Åsne: Dvě sestry

Seierstad, Åsne
Dvě sestry

recenze beletrie zahraniční

Reportážní knihy jsou dobrou cestou, jak osvětlit běžným čtenářům složité historické, politické či společenské problémy. Příklon mladých muslimů k radikálnímu islámu je skutečnost, kterou chápeme jen těžko. Norská novinářka Åsne Seierstadová se pokusila ve svém dokumentárním románu Dvě sestry přiblížit příběh dvou mladých somálských dívek, které se rozhodly odejít z Norska a zasvětit svůj život Alláhovi.

Domů, k Alláhovi
Åsne Seierstadová
: Dvě sestry. Přel. Kateřina Křištůfková, Absynt, Žilina, 2018, 520 s.

Radikalizací mladých muslimů, ať už těch žijících v rodné zemi, nebo mimo ni, se literatura v posledních letech zabývá stále častěji, především v souvislosti s otázkami terorismu a uprchlické krize. V Česku je sice imigrace žhavým politickým tématem, na němž je možné získat tisíce voličských hlasů, ale v běžném životě se s muslimskými sousedy, spolužáky nebo kolegy setkává jen málokdo. Zatímco se u nás počet muslimů odhaduje na něco přes 22 000, ve Skandinávii jde o čísla mnohem vyšší. Oficiální statistiky uvádí, že v roce 2017 žilo v Norsku okolo 200 000 muslimů, což je asi 5 % z 5,3 milionů Norů, původem se jedná zejména o přistěhovalce ze Sýrie, Pákistánu a Somálska. Pro zajímavost dodejme, že celkový počet uprchlíků žijících v Norsku je 750 000, pokud do něj zahrneme i ty, kteří se tu již narodili, číslo stoupne na 900 000.

Jeden z nejviditelnějších kulturních střetů mezi západním a islámským světem představuje postavení žen a zahalování ženského těla a obličeje jako jeho průvodní znak a to je také klíčový moment reportážního románu norské novinářky Åsne Seierstadové Dvě sestry. V Norsku, podobně jako například ve Francii, jde o téma diskutované, kterému čelí v první řadě vzdělávací instituce. Vyřešení problému přinesl letos norský parlament, který odhlasoval zákon zakazující zakrývání obličeje ve školkách, školách a na univerzitách. Zda je tím konflikt zažehnán, se však teprve uvidí.

Norská novinářka Åsne Seierstadová (nar. 1970) se tématem zabývá již dlouho, sama několik let pobývala ve válečných oblastech v Iráku, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, v 90. letech působila také jako reportérka v Rusku a v Kosovu. Kromě novinářských příspěvků publikovala své zkušenosti i knižně, vydala několik titulů, v nichž se zaměřuje na popis běžného života v místech postižených ozbrojenými konflikty. Do češtiny byl přeložen autorčin neznámější titul Knihkupec v Kábulu (norsky 2002, česky 2005), v němž zaznamenala každodenní chod domácnosti a postavení žen v rodině kábulského knihkupce, kde půl roku žila. Její v pořadí šestý dokumentární román Dvě sestry (To søstre, norsky 2016) vypráví příběh dvou mladých somálských dívek, které opustí své blízké, studium i přátele v Norsku a odcestují do Sýrie, aby se tu vdaly, sloužily manželům a skrze ně Islámskému státu a svému Bohu. Při zpracování reálné látky, kterou ve své době hojně reflektovala norská média, Seierstadová úzce spolupracovala s rodinou, sbírala názory přátel a učitelů a snažila se proniknout do radikální islámské komunity v Oslu.

Seirstadová v úvodu předkládá obraz typické přistěhovalecké rodiny, která v nové zemi našla bezpečí a ekonomicky lepší situaci, rodiny sice věřící, ale nikterak extremistické, rozhodně ne nábožensky zfanatizované. Leila a Ayan přišly ze Somálska do Norska spolu s rodiči jako malé děti. V době, kdy je potkává čtenář, je devatenáctiletá Ayan na střední škole a šestnáctiletá Leila na ni nastupuje, obě mluví plynně norsky. Kromě nich rodiče ze Somálska přivezli i syna Ismaela, ke třem dětem přibyli později ještě dva mladší bratři. Matka Sara se za třináct let pobytu nenaučila pořádně norsky, je v domácnosti a i vinou jazykové bariéry zůstává uzavřena v minulosti a světě vzpomínek. Její muž Sadiq střídá zaměstnání a nezřídka jsou Jumovi závislí na sociálních dávkách. Budoucnost potomků je pro Saru a Sadiqa vše, matka dbá na to, aby děti chodily do školy a společně zasedali na konci dne ke stolu. Právě k večernímu jídlu se jednou nedostaví ani jedna z dcer, nezvedají telefon a zanechají po sobě jenom e-mailovou zprávu, že odjely do Sýrie. Její obsah zprvu všichni berou jako nepovedený vtip, který se během několika hodin mění v nepochopitelnou skutečnost.

Černá clona
Seierstadová v retrospektivním vyprávění skvěle postihuje postupnou vnější proměnu sester, kterou si – byť ne dostatečně – uvědomuje i jejich okolí. Dívky oblékané spíše evropsky pomalu přecházejí na hidžáb, z něj na nikáb, přes který si ještě přehazují tenký černý závoj. Jejich obličeje mizí za tmavou oponou a oděvem mezi sebe a okolí staví zeď, přestávají jim rozumět učitelé i kamarádky, společných témat k hovoru ubývá, výsledky ve škole se zhoršují. Obě si stále rigidněji vybírají, co mohou jíst, odmítají navštěvovat hodiny tělocviku a na většinu věcí reagují slovy, že to je pro ně „haram“ (zakázáno). Volné chvíle tráví na internetu nebo na setkáních spolku Islam Net, jejich facebookové profily ovládají citáty z Koránu. Seierstadová líčení prokládá faktografickými pasážemi, v nichž vysvětluje fungování radikálních muslimských organizací v Norsku i aktuální situaci v Sýrii, kam se děvčata přes Turecko dostanou. Následná složitá a neúspěšná pátrání rámuje autorka událostmi, které sleduje celý svět – brutální videa popravených západních novinářů a humanitárních pracovníků, bombardování Sýrie, reakce politiků i mediální hon za těmi, kteří dobrovolně odcházejí bojovat za ISIS. Nejnapínavější jsou pasáže popisující otcův pokus najít dcery přímo v Sýrii, který končí jeho dramatickým uvězněním.

Hranici čistého dokumentárního záznamu překonává Seierstadová v postavě bratra Ismaela, do jehož pocitů nahlížíme skrze komunikaci na chatu, kde udržuje se sestrami nepravidelně kontakt. Ismael, jenž nedokáže rozhodnutí Ayan a Leily přijmout a stává se fakticky ateistou, vede s oběma dívkami přerušovaný dialog o smyslu života či o roli ženy, zároveň se vypisuje ze svých emocí – strachu, zlosti, úzkosti i osamění. Někdy je ironický, jindy agresivní nebo odevzdaný. Díky němu autorka odkrývá, jak tato událost ovlivnila osudy dalších členů rodiny, jejich psychiku i vzájemné vztahy. Útržky z chatu jsou také jediným kanálem, jímž do vyprávění vstupují samotné hlavní hrdinky. Ty z tisíce kilometrů daleké Rakky opěvují své muže i ISIS. V boji za jejich Boha je povoleno vše, včetně zabíjení. Veškeré Ismaelovy racionální argumenty selhávají, diskuse není možná.

Seierstadová je novinářka, příběh zpracovává formou reportážního románu a nemá ambice fabulovat a rozkrývat myšlenky hlavních postav. To je vzhledem k povaze textu a autorčině profesi přirozené, ale přesto to je slabé místo knihy. Přes sebedetailnější popis situace je jasné, že bez vnitřních motivů dívek, bez přiblížení toho, co prožívají, co se jich dotýká, co je zraňuje a co jim začíná v Norsku vadit, je nelze pochopit. Seierstadová ale nechce hádat, nechce si vymýšlet, nevyjadřuje svůj názor, a Leila s Ayan proto zůstávají až do poslední stránky knihy stejným tajemstvím jako na jeho začátku. Román je tak ve skutečnosti spíše o těch, kteří v Norsku zůstali, než o těch, kteří z něj utekli.

Čtivě a fundovaně zaznamenaná kauza dvou sester reprezentuje stovky podobných osudů mladých lidí, kteří se rozhodli k témuž. Jde o vyprávění dramatické, smutné, ale pro západního čtenáře přes všechen faktograficky vyčerpávající výklad těžko pochopitelné. Seierstadová po celou dobu opatrně krouží nad zásadní otázkou, co stojí za příklonem těchto jedinců k radikálnímu islámu, do jaké míry nese vinu rodina či společnost země, v níž žijí, zdali a jak je možné tento proces zvrátit. V případě Ayan a Leily se ptáme, co jejich obrat v prvopočátku způsobilo a proč stejným směrem netíhl například i Ismael. I v tomto ohledu se však Seierstadová zříká jakéhokoli hodnocení, můžeme se jenom dohadovat, zda například někdo z učitelů či vedení školy neměl být prozřetelnější. Po téměř pěti stech stránkách je zřejmé, že si příběh netroufne interpretovat ani sama autorka, která tak nechává nejsložitější oříšek na čtenáři. Najít vysvětlení se marně snaží již několik let i rodiče obou dívek.   

Na podobné téma:
Rukojmí ISIS
Obchodníci s lidmi 
Syn teroristy 
Chalífa a Západ

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   92%čtenáři

zhlédnuto 1880x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce