Jandečková, Václava: Falešné hranice

Jandečková, Václava
Falešné hranice

recenze historie

Hned v poúnorovém období sestrojila StB důmyslný a nákladný plán, jak chytit každého, kdo by chtěl opustit republiku. Mnohé oběti ani později při soudním procesu nevytušily, že zabředly do šalebných intrik.

Zrůdné estébácké mystifikace
Václava Jandečková
: Falešné hranice: Akce „Kámen“. Oběti a strůjci nejutajovanějších zločinů StB 1948–1951, Argo, Praha 2018, 558 s.

Akce „Kámen“ patřila k nejutajovanějším provokacím Státní bezpečnosti rozvinutým na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Odpůrci komunistického režimu přešli, vedeni agenty Státní bezpečnosti, fiktivní státní hranice, aniž tušili, že údajní němečtí a američtí zpravodajci jsou ve skutečnosti domácí provokatéři, že se stále nacházejí na československém území a že záhy skončí za mřížemi, jakoby předáni zpět do vlasti, kterou se pokoušeli opustit. To, co předtím vypověděli, pak posloužilo při soudních procesech jako důkaz jejich zrady. Obžalovaní mnohdy ani netušili, jakého podlého podvodu se stali obětí.

Publicistka a autorka knih zaměřených na historii dvacátého století Vlasta Jandečková (nar. 1974) shromáždila v publikaci Falešné hranice desítku pečlivě doložených případů, které podrobně rekonstruovala jak na základě dochovaných archivních materiálů, tak díky pozdějším svědectvím postižených i všeho schopných osnovatelů. Přitom nezakrývá, že podobných událostí se může vyskytovat více, že budoucí badatelé budou muset úplněji rozkrýt samotný mechanismus a uplatňování tragické mystifikace, pohlcující nic netušící oběti. Ty se ostatně ani při samotném soudním líčení nedověděly, že ilegální přechod hranic byla kamufláž.

Akce „Kámen“ byla spuštěná záhy poté, co se komunisté zmocnili vlády, a sice už v dubnu 1948; uplatňovala se přinejmenším do roku 1951, jakkoli ji v té době vysílání Svobodné Evropy demaskovalo a upozornilo na používané praktiky. Dlouho však patřila mezi málo prozkoumané oblasti komunistické zvůle. Už kolem roku 1968 se objevila první zjištění a svědectví, avšak rozsáhlejší pátrání mohlo být podniknuto až po pádu komunistického režimu. Tehdy také akce „Kámen“ proniká na televizní obrazovky: věnují se jí diskusní i reportážní pořady (Historie.cs, Tajné akce StB), vznikají hrané rekonstrukce (Hranice). Není přitom bez zajímavosti, že první filmové zpracování, místy trochu naivní a vypravěčsky mnohdy těžkopádné, vzniklo již v druhé půli osmdesátých let v Anglii a nazývá se také Hranice (Border). I tenhle snímek jsme díky České televizi mohli před lety spatřit.

Jandečková svou knihu koncipuje – aspoň v předmluvě – jako napínavé, snad až bezmála detektivní hledání informací, které se skrývaly třeba v nikdy nepublikovaných vzpomínkách. Kupříkladu jeden z policistů – než zdárně emigroval – se musel podílet na šalebných estébáckých podvodech, ačkoli přitom doopravdy převáděl přes hranice ty, kteří měli štěstí, že nespadli do tenat Státní bezpečnosti. Právě on zevrubně vylíčil, čeho všeho se stal svědkem, i když si nebyl jist, zda by jeho poznatky měly být zveřejněny. Probírané případy prozradí značný sociální rozptyl útěkářů. Nalezneme mezi nimi odbojáře, vězně uprchlé z jáchymovského pekla, učitele, zcela obyčejné jedince i bývalého viceředitele Škodových závodů.

Kniha Falešné hranice není striktně „vědecká“ publikace, autorka ostatně není profesí historička moderních dějin a ani historii nevystudovala (absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů na pražské VŠE). Ze všeho nejvíce se její styl blíží reportáži, často s výraznými dramatizačními akcenty, které mají podnítit čtenářské soucítění a nabídnout emotivně podbarvený vhled. Přibližuje rodinné zázemí jednotlivých prchajících, mapuje jejich chování ve vyhrocených okamžicích, přináší jejich miniportréty se stručně načrtnutými předchozími osudy, vkládá do textu své nynější pocity. Chce přiblížit ovzduší plíživého strachu, který zachvátil společnost, kdy skutečně platil bonmot „kdo není s námi, je proti nám“. A všemocné pařáty represivního zřízení dokázaly ztrpčit život každému, kdo neprojevoval dostatečné nadšení z nově zavedených pořádků.

Ostatně mánie za každou cenu odhalovat nepřátele se záhy přenesla i do řad samotné komunistické strany. Ani agilní spolupracovníci estébáků neměli jistotu, že nespadnou mezi podezřelé, potažmo odsouzené. Spáchala jedna taková podezíraná agentka doopravdy sebevraždu ve své cele? A také prosvitnou leckteré paradoxy: nynější příbuzní někdejších obětí třeba ani netuší, že si našli bydlení v těsné blízkosti míst, kde byla zřízena falešná hranice. A někdy bylo na rozpracovaný případ, spřádající neprodyšnou síť kolem nic netušícího nešťastníka, nasazeno tolik agentů, že o sobě možná ani navzájem nevěděli…

Přínosné jsou obrazové dokumenty, ať již se jedná o podobizny jednotlivých aktérů, obětí i pachatelů, o přetisky dobových dokumentů, třeba služebních hodnocení představitelů režimu, nebo o mapy, fotografie a nákresy vyznačující, kde všude se smyšlené hranice zakládaly a kde se nacházely falešné úřadovny (Háj u Lázní Kynžvart, Mysliv u Všerub, Kamenec u Tří Seker, Svatá Kříž u Chebu, Aš, Pavlova Huť a Jalový Dvůr na Tachovsku). Nalezneme i obsáhlé citace ze spisů, ale třeba také básně sepsané oběťmi. A rovněž se dovíme, jaký lví podíl na popisovaných událostech měl třeba plukovník Antonín Prchal (1923–1996), jenž za své činy nikdy nebyl obžalován, natož aby stanul před soudem. V normalizačním období se proslavil nejen jako ceněný autor hojných detektivek, které psal pod pseudonymem Ivan Gariš, podle jeho scénářů také vznikly dílem „politicky angažované“ filmy jako Člověk není sám, Cesty mužů, Noc oranžových ohňů nebo Akce v Istanbulu, dílem únikové kriminální hříčky a seriály, vyráběné v televizi.

Václava Jandečková zmapovala – svým průběhem víceméně shodnou – desítku případů, kdy nic netušící lidé byli vylákáni na falešné hranice. Výstižně popsala téměř krok za krokem, co se během každé pečlivě připravené akce odehrávalo, jak jednotliví aktéři reagovali. A nakonec nevadí, že výsledkem jsou spíše publicisticky pojednané, v opakování týchž vzorců zacyklené rekonstrukce. Autorka čtenáře oslovuje svým niterným zaujetím, s nímž se snaží dopátrat, jak tehdy, potažmo později mohli politováníhodné nástrahy vnímat fanatismem zaslepení estébáci i jejich důvěřivé oběti. Knihu lze tudíž považovat za svého druhu příspěvek do orálního projektu Příběhy bezpráví, organizovaného Člověkem v tísni. A zajisté poslouží jako pramenná základna i historikům, pokud by chtěli zkoumat pozadí zrůdnosti nazvané Kámen.

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.