Taylor, Dennis E.: My jsme legie

Taylor, Dennis E.
My jsme legie

recenze sci-fi

Ironická sci-fi začínajícího amerického autora je postavená na tom, že vědomí jednoho ajťáka je po jeho tragické smrti zmraženo a po sto letech vsazeno do řídícího programu kosmické lodi. A umí se opakovaně replikovat.

Život a dílo jedné sympatické sondy…
Dennis E. Taylor
: My jsme legie. Přel. Filip Drlík, Host, Brno, 2018, 373 s.

Bob Johansson právě úspěšně prodal svou počítačovou firmu a chystal se to pořádně oslavit. Kromě jiného coby fanda sci-fi na conu mezi sobě podobnými. Jenže ho srazilo auto. Fatálně. Pro většinu z nás je to konečná, ale Bob se pojistil – v případě smrti měla být jeho hlava zmražena a v tomto stavu vyčkat doby, kdy věda a lidský duch nebudou znát hranic a Bob opět procitne. Tak zněl plán. A v podstatě vyšel. V podstatě.

Boba totiž probudí po více než sto letech, avšak ne v těle. Bob nyní existuje pouze v elektronické podobě. A co hůř, ve Spojených státech došlo k nemilým změnám. Kromě jiného se moci chopila partička fundamentalistů a Bob je majetkem státu. A ten si jej připravuje na důležitou roli – má řídit sondu do vesmíru v programu, který rozhodne o tom, která ze znesvářených pozemských frakcí bude hrát prim. Tak zní plán. A jak už bylo naznačeno výše, plány ne vždy vycházejí dokonale.

Dennis E. Taylor je v lecčems podobný Andymu Weirovi, autorovi populárního Marťana. Také je to člověk pyšnící se svým fanouškovstvím a v jeho stylu se odráží fascinace technologiemi a vědou – avšak nijak abstraktní, to spíše tou konkrétní, aplikovanou v tomto případě především na technologii 3D tiskáren, a obsahující v sobě určitou až mcgyverskou romantiku. A také bohužel určité tápání, pokud má mít na scéně více postav.

Stejně jako Weir, i Taylor přišel s vychytávkou, jak udělat z potenciální slabiny přednost. Dobře ví, že Bob je sympaťák – je chytrý, vtipný, na správných místech sarkastický nebo nejistý a nemá ze začátku svůj osud ve vlastních rukou. Tím vším si získává pozornost – tím spíš, že ostatní postavy jsou suchaři, naprosto marginální charaktery nebo fanatici. Jak tedy ony v podstatě nedůležité další postavy co nejvíc upozadit a přitom stále mít o čem vyprávět?

Stačí jedna pozemská apokalypsa a Bob vypuštěný do vesmíru, kde kromě nahánění se s konkurenční sondou od Brazilců má všechen čas a prostor jen pro sebe… a kde se rozhodne pořádně namnožit. Protože elektronické vědomí nepotřebuje ani ženu, ani zkumavku.

Takže v románu se to nakonec jen hemží Boby různých generací. Ti mají sice vždy mírně pozměněnou osobnost – například Bob se jménem „Riker“ je slušně posedlý Star Trekem (William T. Riker je jméno „věčného“ zástupce kapitána Jeana-Luca Picarda z Nové generace) –, jedná se však v důsledku jen o drobnosti. Bob je pořád Bobem (i když někdy poměrně krátce, protože mezi hvězdami je stále možné narazit na další nepřátelsky naladěné sondy ze Země). Taylor tak nemusí řešit další postavy, vystačí si s tou jednou jedinou, na které opravdu záleží a se kterou umí perfektně zacházet. Potom je jedno, jestli si Bob zrovna vytváří elektronického kočičího mazlíčka, uvažuje nad nějakým technickým nebo strategickým problémem, hledá cestu ke svým „potomkům“, nebo mu jde o život v akčních scénách.

Samozřejmě, že ve chvíli, kdy se Bob v jedné ze svých podob vrátí k Zemi a je nucen jednat s tamními přeživšími, začne čtení trochu drhnout. Podobně když Bobové objeví mimozemšťany, nelze počítat s kdovíjakou originalitou, nebo dokonce silnějšími emocemi. Naštěstí ale Taylor drží hlavní pozornost jinde a nebobovské postavy jsou pro něj jen nutným zlem. To hlavní je vždy základní, nejrůznějšími způsoby variovaný vzorec Bob vs. vesmír. Více či méně vtipné monology (vzhledem k množství Bobů nutno brát slovo monolog s rezervou) se prolínají s jednoduše, ale zajímavě podanými popisy technických problémů, záludností i řešení a děj plyne poklidně vpřed. A zatímco u jiných knih by „poklidné“ tempo bylo polibkem smrti, zde to nevadí.

Od začátku je totiž jasné, co lze od Boba a jeho příběhu čekat. Mantinely jsou nastavené jasně a Taylor je nikdy nepřekročí. My jsme legie je ukázkovým příkladem knihy, jejíž autor perfektně odhadl své silné i slabé stránky a dokázal ty první zvýraznit a druhé oslabit. Cílovce, tedy nerdskému táboru mezi fanoušky fantastiky, navíc imponuje i optimistický tón románu – všechny problémy jsou vyřešitelné (samozřejmě ne jednoduše, ale v zásadě ano) a postavy (Bobové) nemusejí řešit emoční pasti, ale čistě intelektuální výzvy. Je to vlastně nerdská obdoba příběhů označovaných jako „feel good“.

Bude zajímavé sledovat, jak si autor poradí s výzvami, které se pojí s dalšími dvěma díly trilogie, souhrnně označované jako Bobiverzum (první pokračování vydá Host ještě letos), kde budou mít Nebobové mnohem větší roli… Andy Weir si dokázal v rámci svých možností poradit a jeho novinka Artemis představuje scifistickou variaci na příběhy lupičských band. Jenže Weir píše samostatné romány. Taylor si takovou žánrovou změnu dovolit nemůže, a tak bude vše záviset ne na tom, nakolik dokáže své slabiny skrývat, ale zda dokáže skutečně zapracovat na jejich odstranění…

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 1266x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce