Sragher, Peter

Sragher, Peter

rozhovor beletrie zahraniční

O situaci literárního překladu v Rumunsku, nešvaru překládání přes třetí jazyk, agenturách, které dodávají na klíč literární překlady a jméno překladatele tak zůstává utajeno, o výši honorářů za literární překlad, ale i o vydávání klasických světových děl teorie překladu mluví v rozhovoru Peter Sragher ze Svazu rumunských spisovatelů.

Peter Șragher

Peter Șragher je v bukurešťské pobočce Svazu rumunských spisovatelů odpovědný za oblast literárního překladu. Rovněž vede internetový časopis www.fitralit.ro, jedinou on-line platformu věnovanou této problematice v Rumunsku.

iLiteratura: Jak velký význam mají v současné rumunské knižní produkci literární překlady?
Peter Sragher: Začnu od toho, že ve Spojených státech vychází 97 % původních anglicky psaných knih a jen 3 % jsou překlady z ostatních literatur, což není nic zvláštního, když se anglicky mluví v tolika zemích – ve Velké Británii, Americe, Austrálii, Kanadě a tak dále. V Rumunsku je situace odlišná: víc než 60 % vydaných knih jsou překlady z jiných jazyků do rumunštiny, z čehož plyne, že překlad hraje významnou roli.

iLiteratura: A jaká je kvalita těchto překladů?
Peter Sragher: Máme několik desítek velmi kvalitních překladatelů a tak deset, dvanáct překladatelů výjimečných, jejichž překlady se stávají součástí světové literatury. Každý překlad přispívá k tvorbě světové literatury a vnáší obohacení a rozmanitost do cílového jazyka téměř stejně jako původní tvorba v rumunštině. Samozřejmě, že existují i špatní a velmi špatní překladatelé. Bohužel se na trhu objevily i překladatelské firmy, které nabízejí vypracování literárních překladů. Podepsána je pak firma, nikoli překladatel.

iLiteratura: A můžete s tím něco dělat vy jako profesní organizace?
Peter Sragher: Naše oddělení literárního překladu bukurešťské pobočky Svazu rumunských spisovatelů kromě toho, že vydává on-line časopis věnovaný literárnímu překladu a pořádá různá kolokvia a další akce, ze všech sil usiluje o to, aby se překládalo přímo z jazyka originálu do rumunštiny. I v řadě velkých nakladatelství najdeme případy, kdy se překládá z třetího jazyka, což vede jen k velmi přibližnému převodu. Dále se s kolegy a dalšími překladateli, kteří nejsou našimi členy, věnujeme diskusím a důkladné kritice literárního překladu a dalším otázkám, jako např. co obnáší nový překlad klasického literárního díla a jestli je vůbec potřeba. Nebo se bavíme o plagiátu v oblasti literárního překladu, protože i takové případy se vyskytly. Nedávno jsme diskutovali o specifikách překládání divadelních her, takže se zabýváme i obecnějšími tématy.

iLiteratura: Věnujete se rovněž teorii?
Peter Sragher: Rádi bychom publikovali rozsáhlejší díla, jako například francouzského básníka a překladatele Yvese Bonnefoye, který překládal z angličtiny a italštiny. My bychom letos chtěli vydat dvojjazyčně jeho esej, v němž uvažuje o překladu a způsobu překládání. Zajímá nás také romantický filozof Friedrich Schleiermacher, jenž se v 19. století jako jeden z prvních začal zabývat otázkou překladu, a to jak z filozofického, tak i z praktického hlediska, proto ho plánujeme také vydat.

iLiteratura: Určitě udělujete také ceny za kvalitní překlady. Máte také „anticenu“ pro špatné překlady?
Peter Sragher: Anticena pro špatné překlady je určitě dobrý nápad a možná také začneme v článcích víc poukazovat na špatné překlady, včetně konkrétních příkladů. Ale tady je velký problém v tom, že v Rumunsku je literární překlad velmi špatně placený. U velkých nakladatelství se teď cena pohybuje kolem 4 eur hrubého, ale za 2 000 znaků, nikoli za 1 800, nebo dokonce 1 500 znaků, jak je zvykem v jiných zemích. To znamená v podstatě 3 eura čistého za 2 000 znaků, tedy za víc práce.

iLiteratura: Dá se z toho v Rumunsku žít?
Peter Sragher: Drtivá většina překladatelů se z toho neuživí, pokud nežije doma u maminky nebo u babičky a nemusí nic platit za bydlení a stravu, pak je to možná únosné. Ale ani ti nejlepší a nejžádanější překladatelé, kteří pracují pro velká nakladatelství, se nedokáží při takových nízkých cenách literárním překladem uživit. O nakladatelstvích, která se snaží platit co nejméně a stěžují si, že se knihy neprodávají, ani nemluvě. Pokud překladatel překlad odmítne s tím, že cena je příliš nízká, pak se nakladatelství obrátí na trh lidí, kteří chtějí publikovat za každou cenu a odměna je nezajímá, mají překlad jako svůj koníček a jsou šťastní, že dostali práci. Tak se bohužel dostávají na trh špatné překlady.

iLiteratura: Využívají nakladatelství i jiné způsoby, jak ušetřit?
Peter Sragher: Teď některá nakladatelství začala vydávat knihy, u kterých vypršela autorská práva po 70 letech. Takhle u nás nedávno vyšel skoro celý Stefan Zweig a F. Scott Fitzgerald. Ale jsou i nakladatelství, která se pohybují za hranou trestného činu, jako nakladatelství RAO, proti kterému je vedeno 400 soudních sporů, protože řadě autorů nezaplatilo za autorská práva.

iLiteratura: Jaký je celkový status překladatele a jeho prestiž?
Peter Sragher: Upozaďování překladatelů souvisí s tím, že literární kritici příliš neznají cizí jazyky a v prvé řadě se soustředí na jiné faktory. Překladu věnují maximálně dvě, tři věty, a to spíše z povinnosti. Stává se, že se pořádá křest knihy a jméno překladatele není nikde ani zmíněno. Jednou jsem řekl, že „tu knihu asi přeložil Duch Svatý“. Nebo překladatel není na křest ani pozván, přestože on zná knihu nejlépe a měl by k ní co říct. Myslím, že se otázka prestiže překladatele dost opomíjí a v našem časopise se tomuto tématu věnujeme. Bez překladatelů bychom v Rumunsku neměli přístup k světové literatuře.

iLiteratura: Na jaké stránce knihy se nachází jméno překladatele?
Peter Sragher: V zemích jako Francie je jméno překladatele na obálce, protože bez překladatele by ta kniha ve francouzštině nebyla. U nás také občas bývá uveden překladatel na obálce, ale je to spíš jakési „ocenění“, kterým se říká, že se jedná o dobrého překladatele. Ale mělo by to být pravidlem, aby byl překladatel na obálce, protože je to výraz úcty k překladateli a jeho roli při vzniku knihy.

iLiteratura: Byli za minulého režimu v Rumunsku překladatelé, kteří by publikovali pod cizím jménem?
Peter Sragher: O něčem takovém nevím. Vzpomínám si na jednoho výborného překladatele ze španělštiny a lexikografa jménem Alexandru Calciu, který u nás jako první překládal G. G. Marquéze a napsal španělsko-rumunský slovník s více než 100 000 výrazy. Jeho manželka se jmenovala Zaira Samharadze. V roce 1956 ho na rok, na dva zavřeli a v 60. letech mu vyšel překlad podepsaný Alexandru Samharadze. Teprve v 70. a 80. letech mohl zase používat své jméno. U nás museli překladatelé, kteří byli na štíru s režimem, používat pseudonymy, aby jejich překlad mohl vyjít. Překládalo se také do šuplíku jako například 1984 G. Orwella a další knihy, které komunistickým orgánům připadaly podezřelé nebo podněcující ke vzpouře. To se týkalo jak zakázaných spisovatelů, tak i překladatelů, kteří měli v šuplících v té době nepublikovatelné texty.

iLiteratura: V té době se k překladům uchylovali i velcí spisovatelé, kteří nemohli vydávat svá vlastní díla; v Rumunsku to zřejmě bylo podobně, že?
Peter Sragher: Ano, když se k moci dostali komunisté v roce 1948, začali po roce, dvou z univerzit vyhazovat profesory, například George Călinesca, byli zakázáni autoři jako Tudor Arghezi, Lucian Blaga atd., ale dokonce i Mihai Eminescu. V roce 1954 se začalo povídat, že Lucian Blaga je navržen na Nobelovu cenu a že se nachází v nejužším výběru. Blagu předtím vyhodili z Rumunské akademie a z Univerzity Babeș-Bolyai v Kluži a pracoval jako knihovník v knihovně Batthyaneum v Albě Iulii, poblíž rodné obce Lăncram. Ve svém deníku Luntrea lui Caron (Cháronova bárka), který vyšel v roce 1990, popisuje, jak za ním přišla delegace vedená Mihneou Constantinescem, který byl členem ÚV odpovědným za kulturu. Řekli mu: „Soudruhu Blago, co byste chtěl dělat, chcete publikovat, překládat?“ Blaga jim řekl, že ho těší, že si na něj po takové době vzpomněli, po krátkém přemýšlení jim sdělil, že by rád přeložil Goethova Fausta. Odpověděli mu, ať se do toho dá. Pracoval na tom dva roky a pak mu to vydali. V té době měli komunisté strach, že by Blaga mohl dostat Nobelovu cenu, takže potřebovali mít důkaz, že pracuje a publikuje, přestože ho vyškrtli z učebnic, byl zakázaný a deklasovaný. Pokoušeli se tak oklamat Západ a předstírat lepší zacházení s velkými osobnostmi rumunské kultury, než tomu bylo ve skutečnosti.

 

© Jarmila Horáková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1380x

Inzerce
Inzerce