Devadesátá léta devatenáctého století. Ve Francii podepisují osobnosti jako Guy de Maupassant, Émile Zola nebo Paul Gauguin petici proti Eiffelově věži, kterou považují za urážku dobrého francouzského vkusu, pracovní doba je nově zákonem omezena na pouhých dvanáct hodin denně a zrzavý Vincent přijíždí do Auvers-sur-Oise poblíž Paříže, kde se má léčit u proslulého doktora Gacheta, který mu byl doporučen impresionistou Pissarem. Oním Vincentem je myšlen Vincent van Gogh a až potud jde o události, jež se skutečně staly; zbytek knihy je fantazie nastiňující, jak by to pokračovat mohlo.

Není to poprvé, co si Jean-Michel Guenassia (nar. 1950) do svého románu půjčuje reálné postavy a reálné situace. V úspěšném románu Klub nenapravitelných optimistů se mihli Jean-Paul Sartre a Joseph Kessel, ve Vysněném životě Ernesta G si Guenassia vysnil, jak mohly vypadat čtyři měsíce, které Che Guevara skutečně strávil v Československu. Valčík stromů a nebe tedy pro změnu představuje jednu z možných verzí posledních dvou měsíců života Vincenta van Gogha.

Autor si o van Goghovi udělal důkladnou rešerši. V románu vyšel z teorií historiků umění, kteří popírají jeho údajnou sebevraždu, přečetl si vše, co se přečíst dalo o malířově pobytu u doktora Gacheta, a díky jistým svědectvím se dozvěděl, že mezi Vincentem a doktorovou dcerou Marguerite Gachetovou měl existovat milostný vztah (přesvědčen o tom byl prý například malíř Émile Bernard). Zvědavý čtenář si ostatně prameny, z nichž Guenassia čerpal, může přečíst také: o zdrojích se dočte v závěrečné poznámce autora a překladatelky. Van Gogh namaloval nejen doktora Gacheta, ale i jeho dceru, dokonce dvakrát, v žádné dochované korespondenci se však sám nezmínil o tom, že by mezi ním a Marguerite bylo něco víc.

Hlavní dějová linka románu se táhne kolem jeho potenciálního vztahu s Marguerite Gachetovou – a právě ona je vypravěčkou příběhu. Matka jí zemřela už před mnoha lety a doktor Gachet výchovu dvou dětí, i když jsou obě na prahu dospělosti, tak úplně nezvládá. Marguerite sní o tom, že uteče do Ameriky, stane se slavnou malířkou a nebude muset dál snášet otce, s nímž si nikdy moc nerozuměla. Ten jí dovolil jít k maturitě vlastně jen proto, aby se dceřiným úspěchem mohl sám chlubit, teď by ji ale rád viděl co nejdřív provdanou za přítelova syna, kterého si však Marguerite vzít nechce. Její bratr Paul si přeje být básníkem, ani jemu však vysněná budoucnost u otce neprošla. Chce, aby se vydal v jeho šlépějích a šel studovat medicínu; poezii mu prostě a jednoduše zakázal, z knihovny vyhodil všechny básnické sbírky a pod výhružkou blíže nespecifikovaných trestů mu zakázal naučit se zpaměti jediný verš. Pro oba sourozence je to zkrátka k vzteku.

Odkud se ta láska bere?
Body navíc Marguerite u otce nepřidá ani to, že se zamiluje do jeho nového pacienta Vincenta – malíře, který je skoro o dvacet let starší než ona, se svými obrazy zatím moc úspěchu nesklidil a žije jen z peněz, jež mu posílá jeho bratr Théo. Mohl z toho být pěkný romantický příběh o nešťastné lásce (to, že půjde o nešťastnou lásku, totiž že Vincent brzy zemře, víme od začátku, čili se nejedná o spoiler), o dívce, která se vzepřela nejen otci, ale i patriarchátu celkově (téma dnes módní a žádané), která se rozhodla žít si život po svém, milovat, koho chce, a která se bila za to, aby mohla být malířkou, přestože ženy v té době studovat výtvarné umění nesměly.

Povedlo se to však jen tak zpola: Marguerite jakožto románové postavě totiž chybí hloubka, bohatší vnitřní svět, vývoj… Čtenář má problém pochopit její motivaci, pohnutky. Milostné pletky s Vincentem jako by spadly z čistého nebe a nepůsobí zrovna uvěřitelně. Člověk si říká, jak se vůbec dívka mohla do takového protivy tak rychle a tak intenzivně zamilovat, a netuší ani, co on mohl vidět na ní. Jejich dialogy působí toporně, nepřirozeně, milostná zápletka trochu melodramaticky, Margueritiny vnitřní monology jako teatrální litanie, ještě teatrálnější je samotný závěr. Námět měl přitom takový potenciál!

Ze vztahu mezi Vincentem a Marguerite toho sice Guenassia příliš „nevydobyl“, dohnal to ale na vylíčení atmosféry fin de siècle: nálady, která ve společnosti panovala, a dobových zvyklostí. Text průběžně prokládá tu autentickým úryvkem z novin, jinde van Goghovou korespondencí s Gauguinem nebo jinými malíři či s jeho bratrem – na základě týchž dopisů také v loňském roce vznikl scénář k filmu S láskou Vincent. Guenassia tímto způsobem věrohodně nastínil, jak se v devadesátých letech k impresionistům stavěla odborná veřejnost (ne zrovna přívětivě), jak moc byl ve společnosti cítit antisemitismus, ale především (a sám autor zdůraznil, že toto téma pro něj bylo zásadní) jak se na konci devatenáctého století žilo ženám. Že byly odrazovány od maturitní zkoušky s tím, že pro ně nemá smysl a u plotny jim k ničemu nebude, že sice mohly nově jít studovat práva a medicínu, ale z jakýchsi absurdních důvodů už ne výtvarné umění, že se neslušelo, aby do kaváren chodily bez mužského doprovodu, že plynule přecházely z otcova vlastnictví do vlastnictví manželova…

Jako dobový exkurz funguje román bezchybně, jen ta zápletka sem tam skřípe. Jak ale sám Guenassia v jednom rozhovoru řekl: „Nemůžu tvrdit, že to tak bylo, ale nikdo mi nemůže říct, že to tak nebylo.“ Proti tomu se nedá nic namítat. A ono koneckonců možná ani nešlo o to napsat co nejvěrohodnější milostný příběh. Je to prostě jeden z možných příběhů, který Guenassiovy čtenáře snad neurazí... a některé třeba i něčím nadchne.