Ponting, Clive: Zelené dějiny světa

Ponting, Clive
Zelené dějiny světa

recenze přírodní vědy

Název knihy je ve své neutrálnosti a mírnosti možná až zavádějící, protože ve skutečnosti jde spíše o historii ekologické zkázy. Publikace vyznívá jako drsná obžaloba lidstva ze skutečně dlouhodobého ničení přírody a ústí v ostrou kritiku sobectví a nezodpovědnosti zvláště nejbohatších států současnosti.

Dějiny ekologické devastace a zkázy
Clive Ponting
: Zelené dějiny světa: Životní prostředí a kolaps velkých civilizací. Přel. Jiří Hrubý, Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, Praha, 2018, 476 s.

Clive Ponting (nar. 1946) je člověk s nevšedním životním osudem. Coby zaměstnanec britského ministerstva obrany nechal z úřadu uniknout tajné dokumenty týkající se potopení argentinského lehkého křižníku ARA General Belgrano během války o Falklandy. Případ pak zevrubně popsal v knize The Right to Know: The Inside Story of the Belgrano Affair a následovala řada dalších publikací, které anglická Wikipedie označuje za „revizionistické“. Kromě toho Ponting přednáší politiku na University College ve Swansea. V češtině mu vyšla „obrazoborecká“ kniha Churchill (BB art, 1997), jež vzbudila rozporuplné reakce. Někteří ji ocenili za údajně nezkreslené vylíčení tohoto „příliš glorifikovaného“ státníka, jiní bez servítků psali, že „autor je levičák jako prase“, případně diplomatičtěji, že publikace je plná Pontingových ničím nepodložených názorů, jež budí dojem jeho silné osobní zaujatosti vůči britskému politikovi, jak konstatoval Vladimír Srb v recenzi díla pro Politologickou revue (č. 1/1998).

Druhým Pontingovým u nás vydaným titulem jsou Zelené dějiny světa: Životní prostředí a kolaps velkých civilizací (New Green History of the World: The Environment and the Collapse of Great Civilizations). Poprvé vyšly roku 1991, česká verze vychází z druhého, přepracovaného vydání z roku 2007. Také zde autor prezentuje své jasně vyhraněné politické postoje, při jejichž posuzování ze strany čtenáře bude záležet především na jeho vlastní ideologii.

Publikace přináší ucelený pohled na dějiny lidstva, vzestup velkých civilizací a příčiny jejich pádu. Upozorňuje na to, jak zásadním se stalo vyčerpání dostupných přírodních zdrojů při zhroucení velkých kultur v historii lidstva, a popisuje zásadní vliv životního prostředí na naše dějiny během posledních 10 000 let. Výklad začíná na Velikonočním ostrově, který slouží jako „odstrašující příklad neschopnosti lidské společnosti zastavit ničení přírodních zdrojů“ a také jako metafora toho, co by mohlo potkat celou naši planetu, protože i ona má jen omezené zdroje a stejně jako ostrované ani obyvatelé Země (zatím) nemají prostředky k úniku.

Autor ovšem zmiňuje i řadu dalších hospodářských, společenských a politických kolapsů způsobených zničením původního životního prostředí. Rozpad některých společností přitom mohl trvat velice dlouho: „Například úpadek prvních civilizací v Sumeru trval přes tisíc let a jednotlivé generace sotva tušily, že se společnost ocitla v rozkladu, který už nelze zastavit. I v případech, kdy byl kolaps poměrně rychlý a náhlý (Velikonoční ostrov, kultura Mayů), si lidé zřejmě plně neuvědomovali, že jejich problémy narůstají.“ Příliš přitom nezáleželo na státním náboženství či ideologii: různé indické říše a Čína totiž po staletí ničily přírodu stejně jako křesťanský Západ. Obtíže moderní společnosti pak podle Pontinga spočívají v tom, že se „potýká s nebývalým rozsahem vzájemně provázaných ekologických problémů a s překotností ekonomických, technologických a společenských změn a že jí schází účinné mechanismy, s jejichž pomocí by se s těmito problémy mohla vypořádat“.

Autor s až drásavou chladnokrevností sleduje, jak vinou lidské činnosti postupně mizely jednotlivé živočišné druhy, počínaje divokými slony ve starém Egyptě či lvy a bobry v antickém Řecku. S lítostí konstatuje, jaké pro původní biotopy katastrofální následky měly gladiátorské hry: na počest dobytí provincie Dákie prý bylo najednou zabito jedenáct tisíc zvířat. A ani následující staletí v tomto ohledu nic nezlepšila. Naopak, převažoval přístup, který výrazně vyjádřil anglikánský duchovní Edmund Hickeringill (1631–1708): „Některá zvířata jsou tak nechutná a vůči člověku roztahovačná, že se lidstvo musí snažit takové ohavnosti co nejrychleji zbavit.“ Autor četných a vlivných spisů o zemědělství John Worlidge (1640–1700) ve své Systema Agriculturæ zase pečlivě radil, na hubení kterých druhů by se lidé měli v závislosti na roční době zaměřit, kupříkladu v dubnu na žížaly a v červnu na mravence.

Třicet jednou ranou
Zatímco zmínění živočichové navzdory vší lidské snaze na zemi stále přežívají, jiné druhy byly definitivně vyhubeny. Jako příklad autor volí holuba stěhovavého, jehož příběh je sotva uvěřitelný, protože podle některých zdrojů se jednalo dokonce o nejpočetnější ptačí druh na zeměkouli. První Evropané často posílali ze Severní Ameriky zprávy o ohromných počtech těchto elegantních modrých holubů s dlouhým ocasem, kteří létali velice rychle. Když se holubi vraceli na hnízdiště v Nové Anglii, ve státech New York a Ohio a na jižní pobřeží Velkých jezer, údajně trvalo čtyři až pět hodin, než nad pozorovatelem přeletělo celé hejno. Ptáci létali tak těsně u sebe, že po jediném výstřelu jich padlo třicet i čtyřicet, ale na vrcholcích kopců stačilo, když je lidé sráželi dlouhými tyčemi. V té době jich mohlo žít pět miliard. (Dnes prý takového počtu dosahují v USA ptáci všech druhů dohromady.) Jedním z důvodů této početnosti bylo malé množství přirozených nepřátel, s lidmi si ovšem holubi poradit nedokázali. Samičky snášely jen jedno vejce za rok, takže ztráty snůšky byly nenahraditelné. Lov holubů byl nesmírně snadný ze tří důvodů: stavěli si jen velmi chatrná hnízda, hnízdili v obrovských koloniích a migrovali v početných hejnech. Jejich potravu tvořily žaludy, kaštany a bukvice, takže když se první Evropané pustili do kácení lesů, holubi přicházeli o svůj biotop i zdroj potravy. Populaci by to snížilo jen nepatrně, avšak kritickou situaci způsobil lov. Indiáni holuby chytali do velkých sítí a již ve třicátých letech 17. století je začali napodobovat i evropští osadníci. Holoubata byla považována za pochoutku, dospělí ptáci se lovili pro maso i peří. Během prvních dvou staletí evropského osídlení se populace zmenšila, ale i tak bylo ještě v polovině 19. století holubů několik miliard (tehdejší rozsah lovu byl celkem zanedbatelný). Na vyhubení této několikamiliardové populace lidem stačilo asi padesát let. Jatka spustil rozsáhlý komerční lov, jehož smyslem bylo zásobovat levným masem rozrůstající se města na východě USA. Neobešlo se to bez železnice, která počátkem padesátých let propojila New York s oblastí Velkých jezer. V roce 1855 bylo do New Yorku dopraveno asi 300 tisíc holubů, ale to ještě stále nic nebylo ve srovnání s masakrem, který nastal v šedesátých a sedmdesátých letech, údaje z té doby působí naprosto neuvěřitelně: z Grand Rapids v Michiganu bylo za jediný den, konkrétně 23. července 1860, na východ odesláno 235 200 holubů, za rok 1874 jich byl z michiganského okresu Oceana odeslán milion… Takový tlak populace holubů nevydržela. Koncem osmdesátých let dříve tak početná hejna vymizela a pozorování jednotlivých ptáků se stalo nečekanou událostí. Ve většině států na východě USA byli poslední jedinci zaznamenáni v letech devadesátých. V přírodě tento druh vyhynul kolem roku 1900. Úplně poslední zástupce druhu, který se původně počítal v miliardách, uhynul v zoologické zahradě roku 1914…

Všechno špatně
Ponting registruje, že poslední dobou narůstá zájem o ochranu přírody a životního prostředí: „Objevily se nátlakové skupiny a organizace, životní prostředí se coby téma prosadilo ve vnitřní i mezinárodní politice. Změn se podařilo dosáhnout v mnoha důležitých oblastech – ve městech už se nekouří z komínů, průmyslové znečištění pokleslo, mezinárodní společenství uzavřelo dohody týkající se kyselých dešťů“ (s uznáním píše i o ekologických směrnicích Evropské unie). Vzápětí ale dodává, že méně kouře a prachu současně znamená více slunečního svitu, což přispívá ke globálnímu oteplování. Vyvíjíme sice nové léky proti nemocem, ty se ale rychle přizpůsobují a vznikají odolnější verze chorob, jež se navíc kvůli globálnímu leteckému propojení šíří závratnou rychlostí. Hrozí nám tak třeba epidemie malárie, jíž je kvůli změně klimatu ohroženo čtyřicet procent obyvatel světa.

Ani používání geneticky modifikovaných plodin a naklonovaných zvířat u autora nadšení nevyvolává. Pokud se totiž taková semena dostanou do přírody, může to v jeho představách představovat vážná rizika, o nichž zatím víme jen velmi málo. Dále se „zvýší závislost zemědělců na dodavatelích osiva a chemičkách vyrábějících právě ty pesticidy, které bude možné v případě nových plodin použít. Tak jako tomu bylo v případě zelené revoluce, ani geneticky modifikované plodiny se neobejdou bez velkého množství vody, hnojiv a pesticidů, takže si je budou moct dovolit jen bohatí zemědělci, čímž se zvýší nerovnost ve společnosti.“

Celkově autor pesimisticky shrnuje, že ideje ochrany životního prostředí mají stále minimální reálný vliv, protože ve světě nadále dominuje ideologie hospodářského růstu, technologických inovací a masové spotřeby. Mnohé regulace přijaté koncem 20. století byly podle něj víceméně jen kosmetické, protože daleko důležitější jsou „růst počtu obyvatel, nutnost zvyšovat produkci potravin, stále expandující průmysl a vyšší spotřeba energie“. A četná opatření (například ochrana ohrožených druhů na vyhrazeném území, povolenky na znečišťování do určitého limitu, výjimka ze zákazu lovu velryb, pokud úlovek poslouží vědeckým účelům, minimální podpora biozemědělců při současném masivním dotování běžného zemědělství a propagace „zeleného konzumerismu“) podle Pontinga „snad ani nelze chápat jako první kroky k ekologičtějšímu řešení, ale spíše jako prostředek k upevnění současného systému“.

O vědeckotechnickém pokroku pak autor píše až sarkasticky. Nové složitější technologie a využívání zcela nových surovin sice lze považovat za pokrok, jímž rozumíme stále větší schopnost moderní společnosti přetvářet životní prostředí a využívat jeho zdrojů za účelem uspokojení rostoucích potřeb, jenomže z ekologického hlediska je to dle autora úplně jinak: „Jedny a tytéž základní potřeby jsou uspokojovány vždy o něco složitějším způsobem, který je pro životní prostředí stále zhoubnější. Vzhledem k počtu lidí a následkům moderních technologií možná ani žádná alternativa neexistuje, ale vůbec nic to nemění na skutečnosti, že zmíněné procesy životní prostředí poškozují stále více.“

Náznak naděje?
Snad jen samotný závěr vyznívá natolik agnosticky, že v něm někdo může hledat i špetku naděje. Naše průmyslová, konzumní společnost dosáhla, tvrdí Clive Ponting, neuvěřitelného pokroku, ale v důsledku téhož pokroku dala vzniknout naprosto bezprecedentnímu množství ekologických problémů, jež jsou natolik složité, „že je téměř vyloučeno, abychom je kdy vyřešili. Z širšího hlediska dějin je však ještě příliš brzy na úvahy o tom, zda je moderní průmyslová společnost environmentálně udržitelná nebo ne.“

Název knihy je ve své neutrálnosti a mírnosti možná až zavádějící, protože ve skutečnosti jde spíše o dějiny ekologické devastace a zkázy. Publikace vyznívá jako drsná obžaloba lidstva za jeho několikatisícileté sebevražedné ničení přírody, která ústí v ostrou kritiku sobectví a nezodpovědnosti zvláště nejbohatších států současnosti, především USA. Terčem autorových útoků je pak i celý soudobý ekonomický systém. Systém, v němž koloniální mocnosti uměle udržovaly „domorodce“ v primitivních podmínkách, což ospravedlňovaly tvrzením, že tito po čisté vodě, hygieně a pěkných silnicích netouží ani by je neocenili. (Což může vzdáleně připomenout nehorázné argumenty některých potravinářských firem týkající se dvojí kvality potravin v Evropské unii, totiž že obyvatelé východní Evropy chtějí zboží právě té chuti a podřadné jakosti, jakou dostávají.) Systém, jenž ruinuje původní, ekologicky udržitelné zemědělské postupy a dopouští vznik hladomorů, i když je potravin zatím dost (během irského hladomoru v letech 1845–1849 se ze země v rámci fungování volného trhu vyváželo obilí). Systém, jenž velkým automobilovým firmám v amerických velkoměstech umožňoval rušit veřejnou hromadnou dopravu, a to bez ohledu na potřeby chudých a na ekologické důsledky vzrůstu automobilismu… Pokud by čtenář tyto závěry bral zcela vážně, musí dojít k fatalistickému závěru, že individuální snaha je marná a nic nemá cenu.

I když v jednotlivostech má autor pravdu, celkově se zdá obraz, který předestírá, alespoň z mého pohledu, tendenční, protože některé povzbuzující trendy opomíjí (rostoucí počet lidí s přístupem k elektřině, poloviční kojenecká úmrtnost v porovnání s rokem 1900, klesající procento lidí žijících v extrémní chudobě či stoupající gramotnost).

Zásluhy moudrých knih
Pontingova kniha o kolapsech není na českém trhu první svého druhu, je však patrně nejpesimističtější. I ostatní badatelé souhlasí, že jsme na civilizační křižovatce a že bychom své návyky, přístup k přírodě i přerozdělování bohatství a zdrojů měli přehodnotit, a vesměs odmítají nerealisticky zářivé vize budoucnosti, podle nichž dnes narozené děti – jak v průmyslovém, tak v rozvojovém světě – budou jaksi automaticky „žít déle a budou zdravější, budou mít více jídla, lepší vzdělání, vyšší životní úroveň, více volného času a daleko více možností – a životní prostředí Země to přitom nezničí“.

Kupříkladu autoři české publikace Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur však věří v možnost záchrany a v to, že „krize díky historické zkušenosti a schopnosti regenerace pravděpodobně úspěšně překonáme“; Joseph A. Tainter zase v knize Kolapsy složitých společností (Dokořán, 2009) vyjádřil víru v oddechový čas, jejž snad využijeme k hledání nových energetických zdrojů nutných k udržení ekonomického blaha; a Jared M. Diamond v publikaci Kolaps: Proč společnosti zanikají a přežívají (Academia, 2008) vyslovil naději, že západní spotřebitelé nakonec nadnárodní firmy donutí, aby se začaly chovat ekologicky a sociálně odpovědněji. Podle Diamonda „máme příležitost poučit se z chyb vzdálených i dřívějších národů, kterou žádná jiná společnost v takové míře nikdy neměla“ – a to i díky celosvětovému zpravodajství, televizním dokumentům a moudrým knihám. Zdá se, že v něco podobného možná věří i Clive Ponting, jinak by svou bichli snad ani nesepisoval. Čtenář se nemusí ztotožňovat s autorovými vyhraněnými politickými názory, ale jeho líčení postupující zkázy je velmi sugestivní a může fungovat jako memento.

 

Na podobné téma:
Papež František
: Laudato si´
Naomi Oreskesová, Erik M. Conway: Kolaps západní civilizace
Miroslav Bárta, Martin Kovář a kol.: Kolaps a regenerace
Ian Goldin (ed.): Je planeta Země už plná?

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.