Útěk z otroctví
Whitehead, Colson: Podzemní železnice

Útěk z otroctví

Román Podzemní železnice Colsona Whiteheada sleduje cestu patnáctileté otrokyně Cory za svobodou. Bez servítků popisuje život na americkém Jihu v 19. století a nevyhýbá se ani líčení vztahů mezi otroky na plantáži nebo situace osvobozených otroků, které rovněž čekaly různé formy útlaku. Román loni obdržel Pulitzerovu cenu.

Cenami ověnčený román amerického spisovatele Colsona Whiteheada Podzemní železnice představuje v literárním světě bezpochyby významný počin. Podmanivý příběh patnáctileté Cory, osiřelé otrokyně, která se na útěku z bavlníkové plantáže v jižanské Georgii vydává na strastiplnou cestu za důstojností a svobodou, navazuje na tradici severoamerické otrocké literatury. Ta vcházela do povědomí širší veřejnosti především zásluhou abolicionistů a mezi její představitele patřili bývalí otroci jako Frederick Douglass (Vyprávění o životě amerického otroka) či Harriet Jacobsová (Incidents in the Life of a Slave Girl), kteří stejně jako románová Cora podávali svědectví o hrůzách a fyzickém i duševním útlaku, jež si většina lidí na Severu neuměla ani představit. Kniha zároveň nabízí mnohovrstevnatou výpověď, která se dotýká řady nadčasových témat.

Žánrově se jedná o alternativní historii s nenápadnými rysy magického realismu, který zde spočívá v proměně metaforické podzemní železnice, sítě tajných cest, domů a úkrytů, jimiž si otroci klestili cestu ke svobodě ve státech Unie, ve skutečnou funkční železniční trať se strojvůdci i projíždějícími vlaky. Navzdory mírnému odchýlení od dějinných událostí a určitým prvkům, které, ač v rámci vyprávění působí zcela přirozeně, jsou čistě výplodem autorovy fantazie, za románem stojí pečlivý výzkum; Podzemní železnice tak ve výsledku přináší zcela realistickou, ničím nepřikrášlenou zpověď otroka živořícího na americkém Jihu devatenáctého století.

Cesta k napsání románu přitom nebyla nijak přímočará. Myšlenka na něj se podle autorových slov zrodila kolem roku 2000; už tehdy byl útěk z otroctví jeho ústředním tématem, ale hlavní postavou měl být černošský mladík zhruba v autorově věku. Kniha však dostala příležitost uzrát, což jí pravděpodobně prospělo; Whitehead vyměnil mužského protagonistu za ženskou hrdinku a román obohatil o špetku generačního dramatu: v úvodu se kromě malé Cory setkáváme i s její matkou a babičkou. Zatímco matriarcha Ajarry se narodila ještě na černém kontinentu a do Ameriky byla dovezena na otrokářské lodi, Cořina matka Mabel je na Randallově plantáži skoro legendou – podle všeho jde o jediného otroka, kterému se odtud podařilo utéct. Cora k Mabel pociťuje bezbřehý obdiv i prudkou nenávist; cení si matčiny odvahy, ale zároveň nechápe, jak ji mohla opustit a nechat ji samotnou na tak strašném místě.

Jednou z hlavních předností románu je Whiteheadova přesnost při zprostředkování psychologicky uvěřitelného obrazu života na plantáži. Nejde jen o těžko představitelnou krutost otrokářů a dohlížitelů z řad bílé chátry, přestože scén, v nichž figuruje krvavé bičování či jiné druhy mučení a ponižování si čtenář užije víc než dost; autor se soustředí především na poměry mezi samotnými otroky. Vztahy mezi nimi nejsou v porovnání s jinými knihami ze stejného prostředí nikterak růžové; rozhodně nejde o komunitu, která by si navzájem nezištně pomáhala, právě naopak. Každý bojuje sám za sebe a nevynechá jedinou příležitost urvat si sousto navíc, domoci se zanedbatelného privilegia nebo se vyhnout trestu na úkor ostatních. Tím silnější jsou občasné projevy sounáležitosti a opatrného přátelství. Cora se v raném věku stává obětí brutálního znásilnění. Musí tvrdě bojovat, aby si před vlastními lidmi uhájila zeleninové políčko, které zdědila po babičce, i když ví, že nic na farmě jí ve skutečnosti nepatří. Přesto v sobě den za dnem nachází odvahu k drobným kurážným činům: se sekerou v ruce brání svůj majetek proti silnějším, před otrokářem se i za cenu krutého výprasku zastane malého černošského chlapce. V těchto vypjatých chvílích spatřujeme záblesky její skutečné povahy: náznaky nezdolného rebelství a vzdoru, které jí nakonec dodají odvahu k útěku.

Stejně zdatně Whitehead popisuje i „svobodnější“ svět za hranicemi Georgie; Cora s Caesarem, mladíkem, jenž ji přiměje k útěku, jsou životem v Jižní Karolíně nejprve okouzleni – můžou se volně procházet po ulici, mají práci, celkem vlídné zaměstnavatele, učí se číst a psát, nehrozí jim na každém kroku smrt –, jen aby zakrátko zjistili, že zlo nepřichází jen v podobě devítiocasé kočky. Místní černoši čelí novým formám útlaku: naoko laskaví lékaři nutí barevné ženy ke sterilizaci, ve jménu výzkumu mezi černochy vědomě šíří syfilis, knihy, včetně Bible, slouží nikoliv jako nástroje osvobození, ale výhradně k manipulaci a Cora jednu dobu pracuje v naučném muzeu, kde musí stát za sklem jako živá figurína pro potěchu často neurvalých a vulgárních bílých návštěvníků. Po stopách nic netušící dívky jde navíc fanatický lovec otroků Ridgeway, který kdysi nedokázal polapit Cořinu matku a teď hodlá srovnat účty alespoň s její dcerou.

Podzemní železnice je kromě intimní otrocké výpovědi i jižanský román: klíčovým tématem je černošská otázka, která je s Jihem neodlučitelně spjatá. Černí jsou pro bílé zřídlem kolektivní viny, ukazují jim, jak vypadá absolutní dno, protože se na něm nacházejí. Cora si při práci v muzeu, kdy stojí ve vitríně jako exponát, mezi bílými návštěvníky záměrně vybírá „slabší články“; upřeně jim hledí do očí, nutí je odvracet pohled, probouzí v nich špatné svědomí. Tyto pocity jsou zároveň spjaté se strachem, který je nejdříve podvědomý, ale velmi rychle vyvěrá na povrch roznícen uvědoměním, že v některých státech černí převyšují bílé v řádu desítek tisíc. Právě tato všudypřítomná obava z nevyhnutelné sudby za zločiny spáchané na bližních se mění v krutou nenávist: „[…] místní lidi hnal strach, a to dokonce víc než peníze za bavlnu. Stín černé kukly, která vrátí, co dostala.“ Whiteheadova próza však sahá nad rámec Jihu; prostřednictvím Cory pronáší nadčasovou úvahu, která jako by byla významným pomrknutím adresovaným současnému pokolení: „[…] představovala [si], že i Iry po čase nahradí nějaká další vlna imigrantů, kteří budou prchat z jiné, ale podobně bídné země. A celý proces začne nanovo.“

Podzemní železnice je autorsky vyspělý historický román, okořeněný špetkou fantazie, v němž v realistických barvách, zalitý potem a krví, ožívá americký Jih devatenáctého století se všemi svými náležitostmi: bavlníkovými plantážemi, otroky a bílou chátrou, prašnými cestami i zrádnými mokřady, jejichž vody jsou stejně sedlé a hnilobné jako ustrnulé jižanské zvyklosti. Sleduje osudy silné hrdinky, která s bázní a později hrdostí nosí cejch, jímž ji společnost obdařila – břemeno černé ženy. Ta je, slovy aktivisty Malcolma X, zdaleka nejopomíjenější, nejutlačovanější a nejméně chráněnou bytostí v Americe a její hlas si bezpochyby zaslouží prostor. Kniha nabízí zamyšlení do budoucna a zároveň je i zpovědí, a to jak hrdinky, tak samotného autora – téma se Whiteheada jako Afroameričana samozřejmě bytostně dotýká. Přesto netlačí na pilu, nepokouší se o vzletná poselství ani vtíravou společenskou agitaci. Poukazuje, spíš než poučuje. Jeho spisovatelský um, prověřený roky psaní a šesti předchozími romány, nabízí ojedinělý čtenářský zážitek; hluboký příběh z jednoho z nejtemnějších období moderních dějin, prodchnutý smutkem i nezdolnou touhou po svobodě, která, jak se ukazuje, není podmíněná jen nepřítomností okovů, ale především tím, co si nosíme uvnitř.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. AlžbětaJan Dvořákovi, Jota, Praha, 2018, 326 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse