Wayne, Teddy: Samotář

Wayne, Teddy
Samotář

recenze beletrie zahraniční

David doufá, že na Harvardu najde nové přátele a životní lásku. Bude mu štěstěna přát, nebo bude muset být sám svého štěstí strůjcem? A jak může vypadat milostný univerzitní román moderního věku?

Samotář, který nechce být sám
Teddy Wayne
: Samotář. Přel. Jiří Hrubý, Euromedia – Odeon, Praha, 2018, 256 s.

Třetí román amerického spisovatele Teddyho Waynea (*1979) nese název Samotář a u nás vychází jako jeho první přeložené dílo pod hlavičkou nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna. O český překlad se postaral Jiří Hrubý a‎‎‎‎ doslov k románu napsal Richard Olehla.

Protagonistou díla, které je v anotaci označeno mimo jiné jako „milostný univerzitní román“, je David Federman, mladý inteligentní student, nastupující do prvního ročníku na elitní Harvard. Vše nasvědčuje tomu, že na něj čeká zářná budoucnosti, velmi brzy však přichází prozření, které nám Teddy Wayne (ne)chtěně připravil. Narážíme totiž na neuvěřitelně banální děj: David se hned první den zamiluje do své spolužačky Veroniky, která je však „mimo jeho ligu“ – pochází ze zámožné rodiny, má spoustu přátel a snad je i pěkná (David explicitně vyjadřuje nadšení ze všeho, co se Veroniky týče, čtenář však z informací implicitně obsažených v textu může docházet k opačným pocitům). Protože je však náš hrdina jejím opakem (nevýrazný a někdy snad i zakřiknutý mladík z rodiny průměrných advokátů), musí vynaložit nesmírné úsilí, aby si ho dívka všimla. Postupně se za využití všech množných prostředků dostává do její blízkosti: sleduje ji, aby si mohl zapsat stejné předměty, později začíná chodit s její spolubydlící Sárou, porušuje akademický řád, snaží se ji špehovat na sociálních sítích apod. Všechny tyto aktivity mohou znít napínavě a možná i zajímavě, problém však tkví v tom, že po několika stránkách čtenář zjistí, že kniha, ve které (opět dle anotace) „autor předkládá ukázkový a psychologicky skvěle propracovaný případ stalkingu (…)“, je plná plochých a někdy až tendenčně popsaných postav. Jelikož je příběh sdělován v ich-formě samotným Davidem, který klade důraz primárně na sebe a na Veroniku (v některých částech textu se na ni přímo obrací), ostatní logicky mají roli stafáže v pozadí jejich „velkého“ příběhu. V tomto ohledu se dá neuspokojivé vykreslení vedlejších postav pochopit, problém ovšem spočívá v tom, že obdobné je to se samotným Davidem a Veronikou.

David zprvu může u čtenáře vzbuzovat nějaké sympatie: mladík, který přichází do neznámého prostředí, kde může začít znovu, najít si nové přátele a vymanit se ze škatulky outsidera, kam v předcházejících letech patřil. Na prvních stranách toto představení funguje dobře, čím hlouběji se však noříme do samotného příběhu, zjišťujeme, že David není vykreslen příliš dobře. Jeho schopnost převracet slova (avols tecarveřp) sice může vypovídat o vysokém intelektu a vytvářet dojem individualismu, žádnou jinou funkci však nemá a je to pouhý efekt pro efekt; věty či slova psané převráceně totiž nesdělují nic nového, většinou nesou informaci poskytnutou bezprostředně předtím. Dalším jeho rysem (s podobnou funkcí) je čichání k bundě, kdykoliv si ji má obléci, založené na zkušenosti se šikanou. Opět se tak vytváří dojem komplexní osobnosti, ale vzhledem k tomu, že se z Davida stává tendenční, postupně čím dál vyšinutější postava, která sleduje pouze záměr udělat z Veroniky svoji přítelkyni, vyznívá tento zvyk značně do ztracena. Se záměrem získat Veroniku pak souvisí tři problémy: za prvé to, že navzdory vlastní interpretaci skutečnosti je David stále na mrtvém bodě (Veronika zkrátka nemá zájem), za druhé pak samotná její idealizace: „Jednou sis třela temeno hlavy a výsledkem byl deštík lupů snášející se na tvá ramena: souhvězdí na noční obloze tvého svetříku“ (54). Banalita, kterou by například Bohumil Hrabal dokázal podat s poetickou grácií, je čtenáři podána vskutku kýčovitě, takřka hloupě. Třetím problémem je samotná Veronika, středobod Davidova zájmu: někomu může být nesympatická, a to právě kvůli své nevýraznosti: dívka ze zámožné rodiny, kterou zajímají jen starší a úspěšní muži či lidé, kteří jí mohou být nějak prospěšní. Ke konci románu pravděpodobně přichází snaha postavit její chování, jakož i celou její osobnost, do jiného světla; stát se tak má díky „zvratu“, který přináší Veroničina závěrečná práce do předmětu „gender a konzumní společnost“. V té době si však čtenář na Veroniku už musel vytvořit poměrně jasný názor a samotná studie jej v něm může jen utvrdit; na to, aby názor přehodnotil, je „zvrat“ příliš málo přelomový. Závěrečné vyvrcholení příběhu tvoří pak už jen scéna, ve které se naplní to, co čtenář očekává nejpozději od poloviny knihy. Bohužel i s ohledem na to, jak Samotář končí, není možné se v závěru ztotožnit ani s jednou z postav; kvůli jejich plochosti je obtížné se do nich vcítit a pohlížet na ně (především na Veroniku) jako na živé bytosti. Čestnou výjimkou je spolubydlící Sara, která má ovšem pouze funkci „oslího můstku“, jehož pomocí se David snaží dostat k objektu svého zájmu. Sara se bohužel od druhé poloviny knihy v příběhu takřka neobjevuje.

Vedle nesympatick‎ých hlavních postav a banálního děje dále románu ubližuje přílišná homogenita scén: David se stále snaží proniknout k Veronice, což se mu ovšem daří jen někdy a jen dočasně. Míra trapnosti a absurdity roste, což na jednu stranu odpovídá nutkání stalkera, který jednoduše musí pronásledovat svoji oběť nehledě na to, jestli se mu daří, či nikoliv; na druhou stranu, vzhledem k předchozím výtkám se z toho všeho stává otravné martyrium. Jediné, co nutí čtenáře číst (a dočíst), je snaha zjistit, jestli Samotář náhodou není Davidova retrospektivní zpověď Veronice z vězeňské cely, kde si odpykává trest za její vraždu.

Ve výsledku je Samotář podprůměrný román, který srážejí právě jeho postavy s povrchní či nezvládnutou psychologizací. Před čtenářem stojí nevýrazné či nesympatické loutky, jejichž osud může být každému lhostejný, protože celou dobu až příliš bije do očí, že se jedná o literární postavy. Děj je banální a neoriginální, nepřináší žádný nový pohled; jediné, čeho je dostatek, je trapnost, jejíž intenzita a množství však později přerůstá v nudu a čtenářovo přání, aby to už raději skončilo – poměrně nepřekvapivým koncem, neuspokojivým stejně jako celý Samotář.

 

© Pavel Kopečný

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jiří hrubý, 12.08.2018 10:58
Wayne, Teddy: Samotář
Pokud jsem recenzenta dobře pochopil, tak jeho velmi výraznou výtkou je, že v knize vystupují "nesympatické" postavy (opakuje to celkem 3x). Nelze než mu popřát, aby měl při četbě větší štěstí a pokud možno narážel jen na samé sympaťáky a odpudivé postavy se mu vyhýbaly obloukem.
Vložil: jakub homolka, 11.07.2018 16:57
Wayne, Teddy: Samotář
Je takto nízké hodnocení (30 %) v kontextu toho, jak jsou na severu iliteratura.cz hodnoceny jiné knihy, skutečně adekvátní?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

30%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1496x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce