Nové poznatky o Anne Frankové?
Frank, Anne

Nové poznatky o Anne Frankové?

„Okurková sezóna začala – česká média přinášejí jako žhavou novinku zprávu o plánech rodiny Anne Frankové emigrovat z Nizozemska dál,“ napadlo nejednoho zasvěcence v těchto dnech. Na webu amsterodamského Domu Anne Frankové však lze (i v angličtině) snadno zjistit, že původní tisková zpráva Nadace Anne Frankové skutečně uvádí výsledky nového výzkumu. Podstata je však v něčem jiném…

V českých médiích se v posledních dnech po čase objevila opět jedna zpráva o Anne Frankové a její rodině: Rodina Anny Frankové neúspěšně žádala o víza do USA i na Kubu, hlásá Česká televize (a tvrdošíjně mění její křestní jméno na Annu), novinky.cz zase s odkazem na „server týdeníku Focus“ (pravděpodobně se tím myslí německý magazín) oznamují, že Rodina Anne Frankové se snažila dostat do USA, marně (a na připojené fotografii s popiskem „Dům Anne Frankové“ je moderní dostavba muzea, kdežto původní dům je stranou). Jenže o pokusech Frankových odjet z Nizozemska do USA se ví už nejméně deset let a píše se o nich v průvodních textech Deníku i na webu amsterodamského Domu Anne Frankové. Podle tiskové zprávy amsterodamské Nadace Anne Frankové (Anne Frank Stichting, AFS), která byla zveřejněna 6. července 2018, tedy v tentýž den, kdy v roce 1942 Frankovi odešli do úkrytu na Prinsengrachtu v centru Amsterodamu, je jádro v něčem jiném. Nový výzkum ukázal, že USA žádost Annina otce o vízum nezamítly, jak se dosud předpokládalo, nýbrž vnější okolnosti podvakrát zabránily tomu, aby ji vůbec někdo – kladně či záporně – vyřídil. Nejprve rozsáhlý německý nálet na Rotterdam (sídlo amerického konzulátu) v květnu 1940, při kterém byly všechny žádosti o vízum – včetně té Frankovy – zničeny. Později krok Američanů, jímž zrušili všechny německé konzuláty na svém území, načež Němci jako odvetné opatření zrušili v červenci 1941 americké konzuláty v říši i na okupovaných územích – tedy i v Nizozemsku. Frankův následný pokus dostat se do USA oklikou přes Kubu překazil útok na Pearl Harbor a vstup USA do války. Významnou roli tu ovšem sehrála i americká byrokracie – dlouhé vyřizovací lhůty a omezený počet přijímaných uprchlíků. Podrobně to popisuje zpráva o tomto novém výzkumu, dostupná na webu Domu Anne Frankové (v angličtině, přes text tiskové zprávy).

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Aktualita

Spisovatel:

Kniha:

Anne Franková: Zadní dům. Deník v dopisech 12. června 1942 – 1. srpna 1944. Přel. Magda de Bruin Hüblová, Triáda, Praha, 2019, 304 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

TIMONEL,

Ano, také to tak vnímám. Ovšem tím se nezbavujeme začarovaného kruhu autorského záměru, co zamýšlel a chtěl autor. Co ovšem chtělo literární dílo? Dle mého soudu pouze být vyjeveno, spatřit světlo světa skrze médium autora. Lidská kreativita totiž ve své podstatě není vlastnictvím konkrétního individua, ale přichází z vyšších sfér, které si nemůže jedinec přivlastňovat. Důkazem je kreativita například Mozartova nebo Váchalova, které se projevují jako spolupráce nadvědomí a média. Proč by se Mozartovi zjevovaly najednou celé kompozice bez oprav a proč by Váchal v roce 1912 napsal jen tak do svého deníku, že si nic již nepředstavuje, nevyjevuje, že funguje pouze "medijně"? Dle mého názoru by bylo fér, kdybychom připustili, že literární dílo je entitou samou o sobě, které autor pouze pomáhá na svět, a která má svou autonomii. Za tohoto stavu se zdá, že jméno a totožnost autora nejsou až tak podstatné: nemělo by nám vadit, že nevíme, kdo je např. Elena Ferrante/Homér/Shakespeare doopravdy, anebo že nevíme, kdo postavil katedrálu v Chartres. Tato díla milujeme tak jako tak. Dalo by se o tomto hovořit hodiny a hodiny.

Magda de Bruin,

Rozdíl vidím v tom, že u Anne Frankové nejde o fikci (literární dílo spisovatele), ale osobní deníkové záznamy třinácti až patnáctileté dívky, která sice určité literární ambice měla, ale není jisté, že by je po válce opravdu uskutečnila (protože se konce války nedožila). Takže tu jiní lidé po její smrti rozhodli o tom, co všechno z jejích intimních zápisů (na některých místech výslovně píše, že doufá, že tohle nikdy nikdo nebude číst) se zveřejní. A naopak to, co k případnému zveřejnění připravila, ještě nikdy v té podobě samostatně nevyšlo. Otto Frank (a snad i Mirjam Presslerová) jistě postupoval s nejlepšími úmysly a s touhou vytvořit pro Anne pomník, ale to je právě ono: stal se z ní pomník, i když lze pochybovat o tom, že o něco takového (zvlášť za cenu zveřejnění každé čárky, která se po ní zachovala) kdy stála.

TIMONEL,

Děkuji za vysvětlující poznámku s odkazy v původním znění. Omlouvám se, celou věc poněkud zbanalizuji: vydání literárního odkazu Franze Kafky Maxem Brodem bylo též zjevným porušením výslovného přání autora, který si přál své dílo spálit. Rovněž tak pirátské překlady posledních románů Milana Kundery do češtiny, kolující porůznu na internetu, se dějí s výslovným nesouhlasem autora - přitom se jedná o texty které by měl číst především český čtenář (otázka je, jestli ale ve své mateřštině - co vlastně autor zde chce? Udělat českého čtenáře více kosmopolitním? Za jakou cenu?). Milan Kundera sám několikrát píše ve svém výmluvně nazvaném díle "Nechovejte se tu jako doma, příteli" o tom, že literární dílo je ve výlučném vlastnictví autora, a že žije samo nezávisle na existenci autora. Není to ovšem trochu logický rozpor, když se pak díla samotného dotýkají tisíce tykadel čtenářů, potenciálních autorů? Nevím, pieta je jistě na místě, ale člověk jako tvor nenechavý a zvídavý se jí samozřejmě a také trochu přirozeně, brání. Pieta jde stranou, pokud má člověk skutečný hlad - a současnost je zjevně hodně hladovou dobou, vyprahlou. Zájem o autorské marginálie či juvenilie klasiků je podle mě zcela zjevným odrazem intelektuální, myšlenkové a duchovní sterility současnosti.

Magda de Bruin,

Text (pro ty, kdo ovládají nizozemštinu) je v přetištěné formě tady: https://nos.nl/artikel/2231997-de-afgeplakte-pagina-s-uit-anne-franks-dagboek-kunnen-er-nog-wel-bij.html, jako faksimile tady: https://www.nrc.nl/nieuws/2018/05/16/annes-verborgen-bladzijden-zijn-nu-toch-zichtbaar-a1603100. Není to žádný "lechtivý text", ale parafráze toho, jak Otto Frank dceři vysvětloval lidskou sexualitu - při vší otevřenosti decentně a cudně (a z dnešního hlediska staromódně). Mluvil i o prostituci a řekl, že v Paříži navštívil veřejný dům - následuje věta o strýci Walterovi (zřejmě se tím myslí strýc z matčiny strany), že "není normální". Dva "sprosté" ("schunnig") vtipy, jak je označila sama Anne, jsou taky nevinné (pointa prvního je, že příslušnice wehrmachtu slouží v Nizozemsku za "matrace", pointa druhého je, že muž objevený žárlivým manželem ve skříni se brání, že tam čeká na tramvaj). Deník v tzv. "čtenářské" verzi (který je k dispozici i v českém překladu) a kritické vydání deníků, kde jsou i původní verze A a B (ty zatím v č. překladu nevyšly), obsahují pasáže (i vtipy), které jsou mnohem "lechtivější", pokud tedy už chceme použít tohle slovo pro pasáže o pohlavních orgánech nebo třeba o tělesných změnách v dospívání. Takže ani tyhle dvě nově odkryté stránky ve skutečnosti neobsahují nic převratného. Jen tím byl završen proces nerespektování soukromí a piety ve vztahu k Anne Frankové, ale ten začal už první edicí deníků v roce 1947 (tzv. verze C, kterou z původních zápisů vybral a sestavil Otto Frank) a v nynějším autorizovaném vydání (tzv. verze D, kterou v roce 1986 vytvořila německá spisovatelka Mirjam Presslerová) to zachází ještě dál. Ani jedna z těchto verzí totiž nerespektuje výběr Anne Frankové (tzv. verze B) a je v nich mnoho pasáží, které ona sama vůbec zveřejňovat nechtěla. Podrobněji o tom píše Laureen Nussbaum, v angl. zde: http://web.annefrank.org/en/Anne-Frank/A-diary-as-a-best-friend/At-last-seriously-taken-as-a-writer/.

TIMONEL,

https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2481388-co-anna-frankova-ve-svem-deniku-prelepila-experti-precetli-lechtivy-text-ktery-mel