Köhlmeier, Michael: Dva pánové na pláži

Köhlmeier, Michael
Dva pánové na pláži

recenze beletrie zahraniční

Winston Churchill a Charlie Chaplin – co mohou mít ti dva společného? V románu rakouského spisovatele Michaela Köhlmeiera je to kromě deprese především jejich pevné přátelství. Hlavní postavy fascinující knihy mají mezi sebou úmluvu, že pokud se jednomu z nich něco stane, všeho nechají být a přispěchají si na pomoc.

Životopis jako experiment
Michael Köhlmeier
: Dva pánové na pláži. Přel. Magdalena Štulcová, Archa, Zlín, 2018, 214 s.

Winston Churchill a Charlie Chaplin – co mohou mít ti dva společného? V románu rakouského spisovatele Michaela Köhlmeiera (nar. 1949) je to kromě deprese především jejich pevné přátelství. Představme však nejprve blíže samotného autora: tento spisovatel a hudebník se narodil v roce 1949 ve vorarlberském Hardu u Bodamského jezera. Studoval politologii, germanistiku, matematiku a filozofii. Kromě psaní rozhlasových her a kratších povídek založil v sedmdesátých letech s Reinholdem Bilgerim úspěšné kabaretní duo. Od osmdesátých let se věnuje románové tvorbě, z níž zatím největší pozornost vyvolaly knihy Abendland (2007, Západ), Madalyn (2010, Madalyn), Die Abenteuer des Joel Spazierer (2013, Dobrodružství Joela Spazierera) a Mädchen mit dem Fingerhut (2016, Děvčátko s náprstkem).

Köhlmeier je známý též svými zpracováními antických a biblických příběhů pro děti. V povídce Idylle mit ertrinkendem Hund (2008, Idyla s tonoucím psem) Köhlmeier zase zpracovává tragickou událost: jeho dcera, talentovaná spisovatelka Paula Köhlmeier, zahynula v jedenadvaceti letech při pádu z ruiny hradu Alt-Ems. Köhlmeier získal mnoho ocenění, z těch nejvýznamnějších uveďme Literární cenu Nadace Konrada Adenauera (2017). Román Dva pánové na pláži byl v roce 2014 nominován dokonce na Německou knižní cenu. Z děl úspěšného prozaika byl přeložen do češtiny jako první a lze očekávat, že překlady dalších Köhlmeierových knih budou následovat.

Autor, žijící napůl ve vorarlberském Hohenemsu a ve Vídni, se nezřídka veřejně vyjadřuje k politickým a společenským otázkám. Mediální rozruch vyvolalo zkraje tohoto roku jeho vystoupení v Hofburgu v rámci akce k uctění památky zavražděných Židů, kde pranýřoval vládnoucí stranu – národoveckou FPÖ – za to, že pasováním se do role ochránce Židů zneužívá varování před sílícím antisemitismem k šíření vlastní propagandy. Jeho řeč, přednesená i před kritizovanými poslanci (její přepis se nachází zde), vyvolala u většiny publika nadšené ovace.

Boj proti depresi a Hitlerovi
Politikou se Köhlmeier zaobírá i v románu Dva pánové na pláži. Na ploše čtyřiačtyřiceti krátkých kapitol rozehrává příběh o přátelství jednoho z nejvýznamnějších evropských státníků Winstona Churchilla, který měl díky svému původu ty nejlepší předpoklady mířit vysoko, s jeho krajanem a nejproslulejším komikem všech dob Charliem Chaplinem, jemuž se v románu podařilo uniknout drastické sociální bídě, do které se narodil. Ti dva se doopravdy znali, ale tady není důležité, co z toho se skutečně odehrálo.

Děj románu začíná epizodou, v níž Charlie Chaplin ruší účast na vánoční oslavě pro sirotky v Londýně, aby byl co nejdříve na Manhattanu u postele svého přítele Winstona. Toho na Páté avenue srazilo auto – bývalý ministr financí se totiž zamyšleně rozhlížel doprava, jak je zvyklý z Anglie. Především však za sebou oba pánové pospíchají tehdy, když jednoho z nich přepadne „černý pes“ – deprese, která jim brání pokračovat v natáčení a vykonávání státnických povinností. Jak prý píše Churchill po nehodě na Manhattanu v dopise své ženě, byl za Chaplinovu ducha povznášející návštěvu tak vděčný, že by se sám postavil i do čela Royal Navy, aby svého přítele též v případě problémů zachránil, „neboť radost je surovina, kterou Impérium nemůže postrádat, potřebuje ji víc než uhlí, kaučuk a čaj“. (s. 89)

Hlavní protagonisty ale spojuje také Adolf Hitler: zatímco Chaplin s jeho stínem bojuje natáčením filmu Diktátor, Churchill proti diktátorovi sází na politické zbraně. Sledujeme současně fascinující meziválečný Hollywood včetně jeho stínů – heroinových doupat a podporovatelů německých SS – i Downing Street při rozvahách o obraně během německých náletů na Londýn a koneckonců též poznáváme oba hrdiny v méně známých rolích: Chaplina jako spisovatele a Churchilla jako malíře. Druhého z nich potkáváme překvapivě také v klaunském „převleku“: proti depresi totiž aplikuje jako lék tzv. klaunovu metodu, spočívající v tom, že se zesměšní sám před sebou. Proto si čas od času lehá nahý na břicho na obří papír rozložený na podlaze a po směru hodinových ručiček sám sobě píše dopis.

Inspirace žánrem biografie
Román má celkem pět částí (dělených dále do zmíněných kapitolek), v jejichž popředí většinou stojí vždy jeden z protagonistů. O obou slavných postavách se dozvídáme od vypravěče, který se živí jako učitel a po večerech vystupuje jako komediant. Z vyprávění svého otce, který jako chlapec zažil Chaplinovo představení při jeho německém turné a který si dopisoval s Williamem Knottem, soukromým tajemníkem Winstona Churchilla, a z řady životopisných knih o obou osobnostech skládá mozaiku jejich neobyčejných životních příběhů.

Právě práce se zdroji, jejich precizní vyjmenovávání i hodnocení, tvoří zásadní téma, které nechává románovou formu koketovat s iluzí biografie. Ostatně i Churchill v románu soustavně pracuje na knize o lordu Marlboroughovi, svém předku a významném politikovi ze 17. století. Tento styl zdvojování a zrcadlení čtenáři nedovoluje příběhu důvěřovat a neustále mu připomíná, jak je každé vyprávění něčího života výsledkem čtivé kombinace vybraných faktů a umné fikce.

Velmi čtivý je i český překlad Magdaleny Štulcové. Bohužel text trpí nedotaženou redakcí v podobě překlepů a gramatických chyb, které hladký tok čtení zbytečně narušují, například: „Napsal o tom esej do časopisu Blättern für die Geschichte und Politik, ročník 1979, sešit 2“ (s. 120, správně: Blätter), dále „pro mistra Benjamina Hymena Siegelbauma je Mister Charles Spencer Chaplin hned po jeho mame a Bohu“ (s. 174, co znamená „mame“, se musíme domýšlet) a „tuto ohavnou pošetilost duše, jíž nám vemlouvají někteří znudění rakouští mudrlanti (s. 187, správně: již).

U autora samotného pak trochu zarazí málo uvěřitelné líčení Churchillovy třináctileté dcery Sarah: „Možná by přátelství mezi Charliem Chaplinem a Winstonem Churchillem, které sotva vzklíčilo, uhynulo – kdyby v tom okamžiku nevstoupil vrchní číšník a nevedl za ruku dívenku. Byla to Sarah […]. Že nemůže spát, říkala a tulila se svou měděnou hlavičkou k otcově paži.“ (s. 46) Těžko uvěřit, že by dívce bylo skutečně už třináct let – že by se nechala vést číšníkem za ruku a tulila se ke svému otci.

Zato líčení mužských postav jde Köhlmeierovi bravurně. Navzdory meziválečným i duševním běsům místy až úsměvně vykresluje přátelství dvou jedinců dalece přesahujících svou dobu, kteří se nakonec nenechali zastrašit Hitlerem ani černým psem.

 

© Jana Dušek Pražáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jana Dušek Pražáková, 30.07.2018 18:12
Köhlmeier, Michael: Dva pánové na pláži
Vážená paní Štulcová, děkuji Vám velice za vysvětlení. Výraz "mame" jsem neznala a vycházela jsem z přesvědčení, že nebudu jediným čtenářem, kterému bude záhadou jeho význam (vzhledem k jeho tvaru a v kontextu věty nejasnému původu se hůř dohledává). Proto bych v podobných případech uvítala vysvětlující... poznámku. S pozdravem Jana Dušek Pražáková
Vložil: M Pokorný, 22.07.2018 14:39
Köhlmeier, Michael: Dva pánové na pláži
Nedalo by se stanovit kupříkladu interní pravidlo, že pokud recenzent nenasbírá korektorských přehlédnutí typu již/jíž v knize alespoň deset, budeme standardní floskule (která v tomto případě ani nerozlišuje mezi překladem, redakcí a korekturou) ušetřeni? Nečetl jsem ještě knihu, kde by se minimálně... pět chyb nenašlo -- jawohl, ani ze starého Odeonu ne. Allzumenschliches.
Vložil: Magdalena Štulcová, 18.07.2018 18:37
Köhlmeier, Michael: Dva pánové na pláži
„Mame“ je běžný židovský výraz pro matku. Podobně by Francouz řekl „maman“, Čech „máma“. Autor záměrně použil toto slůvko – i v němčině je Mame – zdůraznil tím jednak židovský původ zmíněného gangstera i význam, jaký pro něho matka měla: Syn židovských přistěhovalců svou mame vzývá bezmála jako Boha.... V kontextu knihy i situace se mi zdálo obojí dostatečně jasné a neviděla jsem důvod autora jakkoli vysvětlovat nebo měnit. Text v orig. zní: "...für Mister B.H.S. komme Mister Charles Spencer Chaplin gleich nach seiner Mame und ...“ Překlepových chyb samozřejmě lituji. Magdalena Štulcová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1366x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce