Ageiwa, Veronika: Deník japonské manželky

Ageiwa, Veronika
Deník japonské manželky

recenze romance

Román o Češce provdané za Japonce reflektuje rozdíly mezi dvěma vzdálenými kulturami a soustřeďuje se především na společenskou roli manželky, kterou není jednoduché pro emancipovanou Evropanku naplnit. Ačkoli téma i fakt, že autorka vycházela z vlastních zkušeností, znějí lákavě, literární zpracování látky poněkud pokulhává.

Manželka a matka na plný úvazek
Veronika Ageiwa
: Deník japonské manželky. Motto, Praha, 2018, 304 s.

Je možné, aby se Češka stala dokonalou japonskou manželkou? Tak se táže velkými růžovými písmeny nadpis na přebalu knihy s názvem Deník japonské manželky, kterou napsala Veronika Ageiwa. Odpovědí, která se nabízí jako první, je, proč by se o něco takového měla jakákoli žena vůbec pokoušet.

Kniha, prezentující se jako autobiografická, vypráví příběh mladé Češky Veroniky, která se v Česku seznámí se sympatickým Japoncem, vdá se za něj a přestěhuje se s ním do Tokia. Manželova rodina pochází z ostrova Hokkaidó a jedná se o křesťany, což je v této zemi vzácné. Příslušníci tohoto vyznání však – zcela v duchu japonského náboženského synkretismu – pro své členy pořádají například buddhistické pohřby. Příběh se zaměřuje na zážitky v Japonsku, a to od prvních letmých, ještě turistických dojmů, jako jsou vyhřívaná prkýnka záchodů či všudypřítomné automaty na všechno možné, po postupné hlubší pronikání do místní kultury. Tím je například účast na pohřbu dědečka, jehož součástí je společné omývání mrtvého a bdění s ním.

Ačkoliv se hrdinka postupně dostává do míst a situací, které jsou před turistickými návštěvníky obvykle uzavřeny, čtenář se nemůže zbavit pocitu, že text jaksi stále klouže po povrchu. Veronika sice uvádí různé, často nelichotivé jevy, se kterými se setkává – spolucestující ji nepouští sednout ani s těhotenským břichem, šéf na brigádě nesmyslně bazíruje na tom, aby zaměstnanci papouškovali pravidla, aniž by rozuměli jejich smyslu –, ale téměř nikdy z nich nevyvozuje obecnější závěry, což je vzhledem k autorčinu sociologickému vzdělání škoda. Je to zřejmě dáno tím, že kniha je pojímaná jako oddechová četba, která se snaží čtivou a zábavnou formou přiblížit exotickou zemi. Tento aspekt vzájemné cizosti obou kultur je podtržen pasážemi psanými z pohledu vypravěččina japonského manžela, které naopak ukazují známé české reálie očima cizince.

Bohužel se nedá říci, že by kniha ve svém záměru přístupnosti a zábavnosti uspěla. Sloh je jen o málo čtivější než středoškolská písemná práce a vyloženě vtipná či zajímavá místa by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Příběh nefunguje ani jako osobní zpověď, protože se zaměřuje jen na hrdinčiny zážitky v Japonsku, šestiměsíční pobyt v USA a několik let strávených ve Francii je odbyto pár větami, což struktuře vyprávění nijak neprospívá. Podobně na škodu je úzké zaměření na roli manželky, která jako by ostatní složky vypravěččiny osobnosti vymazala. V knize se objevují zmínky o tom, že má práci na jazykové škole, kde učí češtinu, ale nezdá se, že by to pro ni byla nějak zvlášť naplňující činnost, protože příběh neobsahuje v tomto smyslu žádné podrobnosti. Mnohem více prostoru je věnováno brigádě v obchodě s oblečením, kterou si Veronika najde za účelem zlepšení své japonštiny.

Popis fungování japonské oděvní firmy z hlediska zaměstnance na spodní příčce kariérního žebříčku patří k nejzajímavějším pasážím knihy. Zároveň ale vykresluje trochu nelichotivý obraz mladé paní, která se dobře vdala, neřeší existenciální problémy – na rozdíl od ekonomických migrantů například z Nepálu, se kterými se setkává v jazykové škole –, a proto pracuje z čisté touhy po nových zážitcích. Když se v práci všechno naučí, už to pro ni není zajímavé a odejde. Na mysl se přitom derou spojení jako „bílé privilegium“ či „buržoazní znuděnost“.

Když ke konci příběhu dá hlavní hrdinka syna do školky, diví se, že tam vymýšlejí spoustu činností, do kterých se zapojují i matky dětí. Pak přijde na to, že japonské matky jsou obvykle ženy v domácnosti na plný úvazek a za tyto činnosti jsou vděčné. Sama sebe vnímá zcela odlišně, jako emancipovanou západní ženu. Tomuto postoji však neodpovídá celkový dojem, který román vyvolává, a který tedy zřejmě nebyl autorčiným záměrem. Text působí jako sbírka zážitků ze zajímavé země z pera nepříliš zajímavé „japonské manželky“. Vrátíme-li se k původní otázce, zda se Češka může stát dokonalou japonskou manželkou, odpověď zní „zřejmě ano“. Pokud ale zároveň není nadanou spisovatelkou, nemá smysl, aby o tom psala knihu.

 

© Veronika Abbasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Andrew, 06.08.2018 13:19
Ageiwa, Veronika: Deník japonské manželky
Recenze je zajímavá, ale pojmy typu "bílé privilegium" jsou nesmysl z dílny neomarxismu. Navíc "bílé" v Japonsku?! O bílém privilegiu mluví obvykle ti, kteří nevidí to, že za úspěchem bělochů stojí hlavně pracovitost a tvůrčí činnost. Pojem příslušníky ostatních ras degraduje na ty, kteří jen reagují... na imperialismus a kolonialismus bělochů, takže z nich dělá něco méně, jako by ostatní rasy sami neplánovali, nic neplánovali a jen reagovali na bílé. Jak se říká, že 3 články neomarxismu jsou: 1) rasy objektivně neexistují 2) bílá rasa může za vše špatné na Zemi 3) nevidět ve tvrzení 1) a 2) žádný rozpor, ale věřit oběma současně.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.