Sahakian, Barbara J.; Gottwald, Julia: Mohou neurovědci číst naše myšlenky? (in Psychologie dnes)

Sahakian, Barbara J.; Gottwald, Julia
Mohou neurovědci číst naše myšlenky? (in Psychologie dnes)

recenze sociologie

Kniha o budoucnosti neurologického ovlivňování našeho mozku je podnětná: vždyť debaty o tom, zda demokratický stát může občanům jemně doporučovat jistý typ chování a kde leží hranice, za níž už by neurovědci (třeba i ku prospěchu druhých) neměli realizovat to, čeho by teoreticky byli schopní, budou stále aktuálnější.

Jak (ne)usměrňovat mozky
Barbara J. Sahakian
, Julia Gottwald: Mohou neurovědci číst naše myšlenky?: Od detektoru lži po neuromarketing. Přel. Vojtěch Pišl, Portál, Praha, 2018, 152 s.

Mohou neurovědci číst naše myšlenky a budou jednou „čtečky“ na letištích odhalovat potenciální teroristy? Měli bychom plošně testovat morálku a sebeovládání, abychom zabránili budoucím zločinům? Umějí badatelé studiem mozku odhalit lež? A co si s tím počít z hlediska práva? Máme v hlavách zakódovaný rasismus? A proč reagujeme na celebrity s menšími předsudky? Dá se morálka ovlivnit konzumací medikamentů nebo přiložením elektrické cívky k hlavě? Může soudní porota věřit vyšetření, podle něhož obžalovaný věří, že se na inkriminované místo dostavil v určitý čas? Mohou nás marketingoví odborníci pomocí znalosti mozku ovládat? Je kapacita lidského sebezapírání omezená? Měl by se stát pokoušet farmakologicky „vylepšovat“ společnost? A zbývá nám vůbec něco víc než slepě následovat nervové procesy?

I na tyto obtížné otázky hledala odpověď kniha Sex, Lies, and Brain Scans: How fMRI reveals what really goes on in our minds (Sex, lži a skenování mozku: Jak funkční magnetická rezonance odhaluje, co se skutečně odehrává v našich myslích), již vloni vydalo Oxford University Press. Její autorka Barbara J. Sahakian je profesorka klinické neuropsychologie na Univerzitě v Cambridge, prezidentka Mezinárodní neuroetické společnosti a mezinárodně proslulá odbornice na poli kognitivní psychofarmakologie, neuroetiky, neuropsychologie, neuropsychiatrie a neurozobrazovacích metod. Spolupracovnicí jí byla její doktorandka Julia Gottwald.

Kniha nyní vyšla i česky pod názvem Mohou neurovědci číst naše myšlenky?: Od detektoru lži po neuromarketing. Přináší souhrn aktuálních poznatků v řadě oblastí, které „z oblasti neurovědeckého výzkumu pronikly do společenské diskuse“. V některých ohledech není ani na českém trhu zcela originální, protože textů o mozku nebo dilematech neurologického podloží svobodné vůle u nás vychází nemálo. Autorky připouštějí, že škála prostředků, jak zvnějšku ovlivnit myšlení i jednání druhého člověka, je stále širší. Nemusí se přitom jednat o přímé působení přístrojů voperovaných do hlavy či k ní jen přiložených. Silný účinek tak mohou mít léky, u nichž asi není překvapení, že dokážou naším vnímáním reality i morálním jednáním řádně zacloumat, ale třeba i prostý spánek.

V jednom experimentu například vědci zkoumali, zda bychom se mohli odnaučit naší hluboce zakořeněné zaujatosti proti příslušníkům jiných etnických skupin. Účastníci výzkumu, uskutečněného na Northwesternské univerzitě, absolvovali cvičení zaměřené proti předsudkům, v němž měli k obličejům černochů přiřazovat pozitivními slova jako „potěšení“ nebo „sluneční svit“. Druhé cvičení pak mělo snížit obvyklý předsudek vůči ženám: že nejsou úspěšné ve vědě. Oba tréninky byly spojeny s určitým zvukem: „Jeden se pojil s rasovými a druhý s genderovými předsudky. Z krátkodobého hlediska byla obě cvičení ve snižování míry předsudků velmi úspěšná. Po týdnu se ale implicitní předsudky vrátily na původní hodnoty.“

Výzkumníci následně přišli s nápadem, jak takovému vymizení účinku cvičení čelit. Požádali participanty, aby si po tréninku zdřímli. Když účastník vstoupil do fáze hlubokého spánku, opakovaně mu přehrávali zvuk spojený s jedním z úkolů zaměřených proti předsudkům: „Takový postup patrně znovu aktivoval paměťovou stopu cvičení, a tím posílil účinnost učení. Předpojatost skutečně po zdřímnutí poklesla výrazněji, pokud účastníci poslouchali příslušný zvuk – zatímco míra druhého z předsudků se nezměnila. Po týdnu zůstávala míra ve spánku aktivované předpojatosti stále nižší než před cvičením, zatímco druhý z předsudků se vrátil na svou původní hodnotu.“

Na druhou stranu však autorky efekt podobných metod neabsolutizují. U zmíněných pokusů podotýkají, že zatím nevíme, kolik tréninkových fází a reaktivací ve spánku bychom potřebovali pro dosažení dlouhodobého efektu. Případně jestli by takové snížení zaujatosti mělo vliv i na chování v reálných situacích každodenního života. A dokonce sami dávají návody a tipy, jak třeba výsledky vyšetření na detektoru lži znehodnotit: „… stačilo by v průběhu skenování vrtět hlavou.“ Neurozobrazovací data totiž mohou zničit i ty nejjemnější pohyby. Technologie je vůči pohybům hlavy tak citlivá, že kvůli nim vědci musejí často vyřadit podstatné množství participantů, přestože hlavou nepohybují záměrně. Někteří z lidí, kteří by chtěli spolupracovat a vyšetření funkční magnetickou rezonancí podstoupit, nejsou schopní ležet ve skeneru dostatečně klidně…

Mnohá data získaná náročnými výzkumy mozku je dnes rychlejší obstarat si jinak: například na základě věrnostních zákaznických karet. A i když experti popravdě zjistí, co si někdo myslí o tom, kde a kdy byl, týká se to jen jeho subjektivního přesvědčení a víry, jež se od skutečnosti může výrazně lišit.

Kniha tedy v odhadování budoucích manipulací lidskými mozky není tak katastrofická jako četná díla sci-fi ani je nelíčí tak sugestivně jako vizionářská publikace Yuvala N. Harariho Homo deus: Stručné dějiny zítřka (Leda, 2017). Uskutečnitelnost některých pesimistických scénářů recenzovaná kniha odkazuje do daleké budoucnosti, současně ale nezastírá, že naše hypotetická moc bude v této oblasti vzrůstat, a proto už dopředu klade filozofické a celospolečenské otázky, jak daleko smíme zajít. Měli bychom přínosy neurovědy, které nám odhalují rasové předsudky, kupříkladu „využít k vytvoření lepší a spravedlivější společnosti s větším důrazem na individuální štěstí“? Podobné otázky bychom mohli rovnou zavrhnout s tím, že jakékoli „upravování“ lidské přirozenosti je nepřípustné a pokusy o vytvoření (či „vyšlechtění“) nového člověka už dostatečně zdiskreditovaly ideologie 20. století. Na druhou stranu však dějiny ukazují, že naše „přirozenost“ je v jistých nuancích tvárná. Pokud jsou neurovědní poznatky využívány v reklamních kampaních soukromých firem k čistě komerčním účelům, neměl by se stát zamýšlet nad tím, jak tytéž znalosti zaměřit jiným – či přímo opačným – směrem? Například jak čelit právě agresivnímu vnucování zboží, jehož konzumace zákazníkům tělesně škodí či finančně je ruinuje, jak podporovat mindfulness, zdravý životní styl či schopnost respektovat názory druhého? Problém samozřejmě je, že i u takovýchto zdánlivě nevinných témat může leckdo spatřovat nepřípustné vměšování státu a vnucování ideologických postojů. Tak jako tak, debaty o tom, jestli demokratický stát může svým občanům – řekněme – jemně doporučovat určitý typ chování a kde leží hranice, za níž už by neurovědci (třeba i ku prospěchu druhých) neměli prakticky realizovat to, čeho by teoreticky byli schopní, budou stále aktuálnější. Vydaná kniha k nim poskytuje řadu podnětů; nedává definitivní odpovědi, spíše klade otázky.

 

Na podobné téma:
David Eagleman
: Inkognito
David Eagleman
: Mozek

 

© Jan Lukavec
článek vyšel zkráceně v Psychologii dnes
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce Psychologie dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1290x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce