Luca, Erri De: Obnažená příroda

Luca, Erri De
Obnažená příroda

recenze beletrie zahraniční

Co skrývá název Obnažená příroda? Může restaurování sochy nahého ukřižovaného Krista moderního čtenáře ještě vůbec něčím oslovit? Současný italský spisovatel Erri De Luca vypráví příběh, který se hluboce vryje pod kůži.

Za hranice obnaženosti
Erri De Luca
: Obnažená příroda. Přel. Kateřina Vinšová, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2018, 144 s.

Je zvláštní, že až na pár výjimek se první do češtiny přeložené knize italského spisovatele Erri De Lucy Boží hora (Pistorius & Olšanská, 2015) nedostalo širší recenzní pozornosti. Dnes následuje text rozsahem podobný a literární kvalitou opět zdařilý a podle mého mínění výjimečný. Novela Obnažená příroda, vydaná letošního roku v témže nakladatelství ve výborném překladu Kateřiny Vinšové, přináší do našeho čtenářského prostředí něco, co současní čeští autoři – z důvodů mně neznámých – nezpracovávají. Jde o civilní prožitek křesťanské víry (resp. jakékoliv víry) žité uprostřed profánního, k víře obvykle lhostejného světa.

Erri De Luca je podle dobrozdání mých italských přátel ikonický autor. Jeho drobné syrové příběhy, vyprávěné civilním stylem, jsou plné obrazů, které vás snadno vtáhnou do děje. Ať píše o Neapoli, Římu, nebo o horách, máte dokonalý pocit, že byste prostřednictvím jeho vyprávění mohli městy i přírodou chodit od rána do večera a nezabloudili byste.

De Luca přitom však není mnohomluvný, jeho styl není strojený. Nepíše esej, v níž by ohledával jedno jediné téma, nebo dokonce myšlenku či slovo. Neunavuje, nenudí, nesnaží se vás zašlapat do země existenciální dramatikou s nulovou mírou naděje, nebere vám důvěru v to, že věci mohou mít také šťastný konec. Odkazuje ke světu, v němž jsou náboženská témata (církev, náboženské tázání) ještě přirozeně přítomná. To, o čem píše, nevyčetl z cestopisů, příruček ani z Wikipedie. Jeho osobní život ho zavedl do míst a situací, z nichž pro svoje literární dílo – hojně v Itálii a ve světě vydávané – těží. Pokud se v Obnažené přírodě zabývá sochařstvím, resp. restaurátorstvím, jež tvoří podstatnou součást syžetu, dělá to s hlubokou znalostí problematiky.

Recenzent stojí v De Lucově případě před kardinálním problémem: příběh vystavěný na malé ploše s minimem ústředních a vedlejších postav lze jen naznačit, aby se neprozradila zápletka, ba sama pointa. Můžeme říci asi tolik. Muž na rozhraní středního a seniorského věku se v horách živí jako sběrač kamenů a kořenů a také jako restaurátor. Nedělá velké věci, spíš drobnosti, pro lidi kolem sebe i pro různá církevní společenství. Vystudoval kdysi uměleckou školu a je nade všechny pochyby daleko víc autorem a tvůrcem než pouhým restaurátorem. Jenže člověk míní a osud, chcete-li Bůh, mění. Jde pracovat do dolů. Když doly zavřou, živí „se z toho, co hory dají“. Žije poblíž státní hranice, přes niž chtějí přejít lidé prchající do bezpečí. Je jedním z řady převaděčů, výjimečný však tím, že po převedení vrací lidem jejich peníze. Když se to čirou náhodou dozvědí jeho kolegové a tím i celá vesnice, ve sporu, v němž jde o život, protagonista opouští svůj dům a jde do města hledat práci a tak zachránit svůj život. Dostane se shodou okolností k zakázce, která je pozoruhodná a zároveň dráždivá. Jakýsi umělec vytvořil pro církev sochu ukřižovaného z mramoru v životní velikosti, na níž je jedna věc poněkud jinak, než bývá zvykem. Ve smrtelném zápasu Ježíše na kříži, v posledních okamžicích jeho vydechnutí, u něj došlo k mírnému ztopoření – obnažení. Název knihy Obnažená příroda je sice mnohosmyslný, ale na prvním místě se týká právě pohlavních orgánů, jimž se podle hlavní postavy celého příběhu říkalo v jeho rodném dialektu – obnažená příroda.

Překrásná socha nahého ukřižovaného Krista však zadavatele šokovala a autor brzy po jejím vytvoření zemřel. Nový biskup, který jeho záměru neporozuměl, nařídil tuto „obnaženou přírodu“ zakrýt kamennou draperií. Tak se i stalo. Uběhla řada let a jiný církevní hodnostář se rozhodl dát sochu zrestaurovat do původní podoby a přitom ji nepoškodit. Ten, kterému „táhne na šedesát“, ale ještě „pořád leze po stromech a horách“, dostane důvěru, aby se tohoto delikátního úkolu ujal. Na pozadí úvah o tom, jak se dané práce zhostit, se rozvíjejí monology i dialogy, které mají svou filozofickou, etickou, uměleckou a teologickou hloubku. Není v nich nic akademického. Porozumí jim i čtenář, který si vůči tomuto světu udržuje jistou distanci. Restaurátor, který toho o své profesi hodně ví a navíc je skutečně šikovný, působí dojmem prostého až nevzdělaného člověka, jenž věci umí a dělá jakoby jen náhodou, průměrně, z nezbytí. Opak je ale pravdou. V krátkých, aforisticky laděných výpovědích nebo ve stručných rozhovorech s druhými dovede v pár větách vyjádřit myšlenku, na kterou teologicky zdatní autoři potřebují celé monografie. „Vždycky se lidem dívám na ruce, abych zjistil, co je kdo zač.“ Kdyby nežil v horách, vystavovaly by jeho dílo nejprestižnější světové galerie. On ale nechce. Tady je doma. Sláva ho nezajímá.

Kniha vychází bez ilustrací, což v tomto případě nevadí, protože De Lucova imaginace vám před očima vykreslí obrazy, na něž nezapomenete. Na obálce je fotografie poškozené sochy a její „obnažené přírody“, na konci knihy pak černobílý portrét – mimořádně fotogenického – autora. Ve tváři se mu zračí jeho vlastní hledání.

Tento spisovatel jako by za svoje psaní ručil svým životem. Svým způsobem nefabuluje, nevytváří uměle strukturované příběhy. I když v jeho vyprávění jde hlavně o velká lidská témata – o lásku, o život, o naději, o smrt, o etiku, o partnerské vztahy, o hledání přesahu – nenajdete v nich to, co je typickou součástí moderní prózy – beznaděj, násilí, nihilismus, extrémně pojatá nahota a sexualita, politika a negace všeho druhu. De Luca je jiný. Jak a proč, na to musí přijít každý čtenář sám. Drobný titul o sto čtyřiceti stranách přečtete jedním dechem. Myslím si, že v literárním díle neapolského spisovatele může čtenář po delší době poznat, jak lze psát prózu o životě, který se nezříká duchovních ponorů a pro který nejsou úvahy o smyslu lásky, bolesti a bytí jen dětskými povídačkami nebo vyslovenými hloupostmi. Kniha klenot.

 

Na podobné téma:
Martina Řehořová
, Petr Váňa: Kámen jsem dostal darem
Ondřej Horák, Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy
Milena Bartlová: Skutečná přítomnost
Jan Royt a Martin Bedřich: Royt Jan: krajinami umění

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1175x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce