Sosič, Marko: Balerina, Balerina

Sosič, Marko
Balerina, Balerina

ukázka beletrie zahraniční

Román Balerína, Balerína terstského slovinského prozaika a divadelního režiséra je vyprávěn duševně zaostalou, snad autistickou dívkou (její diagnóza zůstane nejasná, jen v obecné rovině se zmíní porucha vývoje, která nastala v jejím dětství), která krátkými jednoduchými větami zdánlivě téměř nezaujatě popisuje své okolí.

Balerina, Balerina
Marko Sosič
: Balerina, Balerina. Mladika, Trieste, 1997, 112 s.

Dívám se z okna. Mámu nevidím. Najednou. Vidím jen kapesníky. Rozhlédnu se po kuchyni. Rukou se dotýkám pentle na kytičkovaných šatech. Dívám se. Vidím sporák, stůl, lednici a na ní popelník, skříň s talíři a sklenicemi. Tam jsou také lžíce. Vidím poličku. Na poličce je krabice, ve které povídají a zpívají. Ale jen když táta zmáčkne knoflík. Zapni grundiga, říká mámě, bude počasí. Tam na krabici je loďka. Máma jí říká gondola. Říká, že takové loďky jsou v Benátkách, ale že nemají světýlka, ty v Benátkách. Naše gondola má světýlka a někdy svítí. Podívám se na přivřené dveře. Máma je zase tady. Říká, že bude brzy oběd, že přijde táta, že přijde Karlo z práce, Srečko s mámou, že přijde Josipina, teta Elizabeta a potom, až bude dort, i Ivan. Táta je tady. Slyším ho. Kašle, plive. Říká, že je starý, a sedne si. Říká, ať si sednu k němu jako vždycky, když je nový den. A já si sednu, vždycky. Teď mi říká, že jsem krásná, že jsem velká, a drží mě za ruku. Potom zase kašle tam na chodbě a vrátí se do kuchyně se slzami od kašle a zase mě chytí za ruku. Co je nového, Baleríno, řekne mi. A já ho chytím za ucho. Líbí se mi, když mu zmáčknu ucho. On se skloní ke mně, usměje se, když nekašle. A já mu zmáčknu ucho. Basta, basta, Baleríno, řekne potom, když ho to bolí, a já mu ucho zakroutím ještě víc, protože se mi to líbí a jsem klidná, když mu kroutím ucho, to vím.

Máma chystá stůl, říká, ať připravím skleničky a talířky. Teď ví, že je nebudu házet na dveře, teď ví, že je dám na stůl. Vezmu talíř. Každý zvlášť. Máma říká: Polož ho sem! Položím ho. Každý talíř, stejná písnička.

Pokaždé, když je nový den, postavím talíře na stůl. I dneska, teď. Zdá se mi, že slyším svůj hlas, když pokládám talíře. Jako kdybych něco řekla. Hučí mi v uších, když se mi to tak zdá. I teď. Mám na sobě kytičkovanou sukni, na boku mám pentli a dávám talíř na stůl a hučí mi v uších. Musím zpívat a nebude hučet. To musím udělat. I v krabici, jak je gondola, zpívají. Ne vždycky. Táta nejdřív řekne, zapni grundiga, a potom zpívají Voooolaree, oooho, cantare, o, o, o, o, nel blu dipinto di blu, felice di stare lassù… Slyším, vždycky, když hraje grundig, slyším, že zpívají, a máma říká, že hrají vždycky stejnou písničku.

Nechám talíř na stole. Stoupnu si do kouta, na prsty a zpívám. Hlasitě. Křičím: VOOOlaree, o, o!! Já i grundig. Potom už nehučí. V uších, vevnitř. Máma mě nechá zpívat. Ona ví, že to nepotrvá dlouho. Když je oběd, zpívám jenom dvakrát.

***

Vstanu, jdu do kouta, stoupnu si na prsty. Ó, naše Balerína bude tančit, říká táta.

Karlo jde do komory. V komoře je zima. Vím, že jde pro harmoniku. Karlo hraje na harmoniku. Už je tady. Máma se usměje, vidím ji.

Pro Balerínu, říká Karlo a hraje. Teď je tady i Srečko a Lucija, jeho máma a moje teta. Táta sedí. Všichni se dívají na Karla. Srečko brečí. Elizabeta bouchá rukama do kolen.

Teď zase stojím na prstech. Poslouchám. Karlo hraje. Na harmoniku. Prsty mě bolí. Popadnu talíř, stisknu ho v ruce a potom ho hodím na dveře. Všichni se sehnou. Talíř se rozbije. Basta pro dnešek, řekne Karlo a uklidí harmoniku. Srečko se na mě koukne a jde. Všichni jdou na dvorek, vidím je. Vezmu ještě další talíř, rozbije se o dveře. Máma sbírá kousky. To už stačí, to už stačí, Baleríno, a začne zpívat. Máma zpívá.

Voolare, o, o! Cantare, o, o, o, o…

***

Teď je večer. Jsem v kuchyni. Sedím a dívám se na Gretu Garbo na fotce. Máma je za mnou, drží mě za ramena a dívá se se mnou na fotky a vím, že řekne: Uuu, mama mia, koukej, jak je krásná. A potom ji vidím, že uklízí, že rozsvěcí světýlka na gondole, že utírá prach na televizi, že ji potom zapne a dívá se na ni. Potom ji vidím, že se směje a říká, ať se dívám, ať poslouchám, že se budu smát i já, že jsou šikovní, ti v televizi. Potom se dívám. Vidím dva mužské. Máma říká, že jsou to mužští, protože nosí kalhoty a nemají sukni. Ani s motýlky, ani s pentlí. Potom řekne máma, že ti dva jsou Stan a Olie, ale že nikdy neví, který je Stan a který je Olie, jestli je Olie ten hubený a Stan ten tlustý, nebo obráceně. A směje se. A já se taky dívám na Stana a Olieho. Oba jsou v letadle. Máma říká, že jsou v letadle a že je letadlo rozbité a že si vymýšlí všechno možné, aby nespadli a že jsou legrační. Potom vidím letadlo, jak padá. A zůstane ten hubený, vyleze z bláta, kam spadlo letadlo, a hledá toho tlustého a potom ho vidí. Vidí ho, že má křídla a klobouk a že ho pozdravuje a že letí do nebe.

Potom přijde Karlo. Vidím ho. Už sedí v kuchyni a říká, že se podívá na počasí na lublaňském kanále, že na Lublani vždycky počasí uhádnou. Sedí a dívá se do televize a já slyším, že říkají, jak bude pršet, ale nevím kde, ani kdy. Potom vím, že Karlo tam na stoličce usne a máma mi řekne: Pojď, Baleríno, vyčistíme si zoubky a potom půjdeme spát, protože zítra bude nový den. A já vím, že se počůrám a bude ráno a máma mě bude umývat a bude to tak jako kdysi. A jestli nebudu mít sny, budu házet všechno z okna, a jestli nebudu házet všechno z okna, jenom vstanu a vzpomenu si na Ivana, který mě vyléčí, a potom otevřu dveře a podívám se na mámu, jak spí, a uvidím, že je sama, protože táta už je v nebi.

Máma mě drží za ruku, jdeme kuchyňskými dveřmi, Karlo je za námi, na stoličce, spí. Potom jdeme do chodby, kde se příští den budu prohlížet v zrcadle, potom jdeme po schodech nahoru a přijdeme do mého pokoje a máma mě převleče a potom stojíme u okna, kde je tma.

Máma říká, že dneska je všechno takové divné. Dnes řekla Josipina, že se staví, a nestavila se, je to divné, říká. Dnes měl Karlo přinést propustky, abychom mohli jet do Ajdovščiny, říká, a zapomněla jsem se ho zeptat, jestli jsou pronte, ty propustky. Je to divné, říká, dneska se mi zdálo o Albertovi a Idě, a Francovi, říká. Vsadím si v loterii, říká, budeme mít dost peněz a opravíme dům a Karlo koupí barvu a všechno bude dobré. Budu sázet v loterii, říká. A podívá se na mě. Teď se na sebe díváme a máma nic neříká. Chytí mě za ruku, doprovodí mě k posteli a neřekne dobrou noc, Baleríno. Neřekne nic. Nepohladí mě a nezavře dveře. Vidím ji, jak jde dveřmi a nezavře je a nepřivře je, nic, a je noc a dívám se do tmy na střechu a vzpomínám si na sen, že letím dolů, že chytám mraky, že padám, že vidím dům se střechou, obloženou kameny, že vidím dvorek s kaštanem, že se bojím, že probudím ptáčky, kteří spí v koruně. A potom vím, že se počůrám, a potom vím, že bude nový den jako teď.

Vidím. Pokoj je modrý jako máma, když přijde do pokoje. Máma tam není. Ležím a čekám. Neslyším kroky. Vím, že jsem počůraná, že mě máma umyje a že budu v kuchyni a že si stoupnu na prsty a budu zpívat a že se mnou bude zpívat i máma. Máma zpívá krásně a zpívá líp než pěvecký sbor a mluví líp než jiní tam venku.

Poslouchám. Máma nejde. Cítím, že mi je zima. Vstanu. Vzpomenu si na Ivana, který mě uzdraví, a potom jdu. Pohybuju se, to vím. Blížím se ke dveřím. Vidím je, vidím je čím dál blíž. Jsou otevřené. Jdu dovnitř, přijdu do mámina pokoje. Dveře jsou přivřené. Odstrčím je. Máma je na koberci u postele. Přijdu blíž. Teď stojím u ní. Dívám se na ni. Máma leží na koberci, nehýbe se. Dívám se na ni. Myslím si, že i jí se zdálo o oblacích, že letí, že padá. Máma má otevřené oči, modré jako jitro. Potom chytím mámu za ruku. Nejdřív se skloním a chytím ji za ruku. Chci, aby stála, aby přišla do pokoje a řekla: Dobré ráno, Baleríno. Držím ji za ruku a táhnu ji k sobě. Máma a koberec jdou za mnou. Točím s ní kolem sebe, chci, aby vstala. Potom si myslím, že se máma směje, že jí to lochtá, a směju se taky a potom si sednu k ní na zem ke koberci a dívám se jí do očí, které jsou modré, a myslím, že ji vidím u dveří v kuchyni. Stojím na prstech v kuchyni a dívám se ke dveřím. Vidím mámu, že s někým mluví a říká, že se někdy dětem stává, že už nemluví a že si nehrají, že všechno slyší, ale že nemluví, že se časem všechno zhoršuje. A potom ji vidím, jak se na mě podívá a řekne mi: Co s námi bude, Baleríno?! A potom ji vidím tady, teď, na koberci, s otevřenýma očima, s dlouhými šedivými vlasy, které si potom na chodbě smotá do klubíčka, a potom uvidím její krk, štíhlý, štíhlý, a potom budeme na chodbě a budeme zpívat, budeme se držet za ruce a budeme zpívat:

Vooolare, o, o!

Cantareee, o, o, o, o!

A potom budu pít kokakolu a budu krkat a máma řekne: Ne tak nahlas, a potom budu házet talíře na dveře, budu je házet takovou silou, že se rozbijí na tisíc kousků a máma bude ty kousky sbírat a potom se budu dívat na Gretu Garbo a Ginu Lollobrigidu a Stana a Olieho a potom budeme zase zpívat, já a máma, až se vzbudí, budeme zpívat:

Ciao, ciao, bambina, un bacio ancor…

***

Karlo říká, že máma je už dávno v nebi. Vždycky mi to říká, když stojím před jejím pokojem a dívám se na dveře a potom si stoupnu na prsty, protože si myslím, že ji takhle uvidím, mámu, která už je dávno v nebi.

 

překlad © Aleš Kozár
ukázka z románu Balerina, Balerina
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 573x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce