Aidt, Naja Marie: Har døden taget noget fra dig, så giv det tilbage

Aidt, Naja Marie
Har døden taget noget fra dig, så giv det tilbage

recenze beletrie zahraniční

Jak překonat smrt vlastního dítěte? To je otázka, kolem které krouží nová kniha dánské spisovatelky Naji Marie Aidt „Pokud ti smrt něco vzala, vrať to: Carlova kniha“. Co pro nás znamená smrt a jak se s ní vyrovnáváme? Existuje nějaká útěcha, a pokud ano, kde ji hledat? Román nabízí niterné svědectví o prožité ztrátě a o procesu, jímž si prochází pozůstalý.

Naja Marie Aidt: Har døden taget noget fra dig, så giv det tilbage: Carls bog. Gyldendal, Copenhagen, 2017, 168 s.

Současná dánská autorka Naja Marie Aidt (nar. 1963) se českému čtenáři představila zatím pouze jednou, a to překladem oceňované sbírky povídek o skrytých lidských pudech s názvem Pavián. Její aktuální kniha Har døden taget noget fra dig, så giv det tilbage: Carls bog (Pokud ti smrt něco vzala, vrať to: Carlova kniha) je jiná a velmi osobní. V autobiografické zpovědi, pro niž bylo podnětem tragické úmrtí syna Carla, netematizuje Aidt ani tak smrt jako takovou jako spíše truchlení a dopad této události na pozůstalé a jejich běžný život.

Aidtové kniha je mozaika různých literárních útvarů. Vyprávění o Carlově smrti, které se proplétá celým dílem, je znovu a znovu přerušováno a prokládáno vzpomínkami, deníkovými zápisky nebo citáty. Snad ve snaze najít souvislosti pátrá Aidt jak ve vlastní paměti, tak i v památkách, které jí zůstaly po zemřelém synovi. Próza se střídá i s četnými básněmi. Lyrické naladění nicméně převládá i v prozaických pasážích. Ve světové literatuře vybírá autorka texty zabývající se ztrátou blízkého a hojně je cituje. Objevují se úryvky od Mallarmého, Lewise nebo Kochanowského. Nezůstává ovšem pouze u novodobých spisovatelů, své svědectví o lidském konci přináší i například Epos o Gilgamešovi nebo staré řecké báje.

Aidt nestřídá pouze žánry, nálady vystihuje i pomocí různých druhů písma nebo jeho velikosti. Každá fáze smutku má své místo a svou formu, ať už se jedná o šok, zoufalství, nebo útěchu. Zatímco vlastní synova smrt je vyprávěna s odstupem, nechybí v deníkových zápiscích nostalgie, v básních osudovost a u truchlení prudké citové vypětí. V některých pasážích jsou kromě logické návaznosti rozbita i pravidla interpunkce a myšlenky se řinou nekontrolovatelně vpřed, podobny proudu vědomí – ovšem ani v takových případech se nejedná o náhodně zvolený styl. Místy se snad text může zdát příliš roztříštěný, jednotlivé úseky však zpravidla nepostrádají kompoziční logiku.

Žánrová nezařaditelnost má svůj záměr i důvod. Spisovatelka sama hovoří o „ztrátě jazyka“ a posléze o „jazyce šoku“, o potřebě znovu nalézt cestu k jazyku. Kniha tak nenabízí svědectví jen o dopadu tragédie na osobní život, ale také na autorčin tvůrčí proces. Ve chvíli, kdy věty jako by pozbývaly významu a slova jako by se rozpadala v písmena, se Aidt obrací pro odpovědi ke světové literatuře a ve vlastní literární činnosti musí najít k jazyku novou cestu. Pojmy jako žánr nebo styl se stávají příliš úzkými a je třeba zkusit každý směr, který se naskýtá.

Smutek a beznaděj jsou v textu emoce natolik působivé, že si čtenář někdy pokládá otázku, zda se spíše než o vyrovnání s tragickou událostí nejedná o utápění se v žalu. Aidt nicméně útěchu a cestu k životu nakonec nachází, a to především ve společenství a přetrvávajících vzpomínkách. Příběh představuje jakési neustálé hledání nebo snad bloudění ve snaze najít cestu z existenciální pustiny. Naja Marie Aidt zmiňuje také touhu po starých zvycích a rituálech spojených se smrtí a truchlením, jako je například černý oděv. Ztělesňují pro ni přání moci zármutek jednoduše vyjádřit a dát jej najevo svému okolí, ukázat ho i navenek. V tomto světle se dá Carlova kniha chápat jako jistý posmrtný rituál. Přestože však Aidt nakonec nachází útočiště, zůstává u zármutku jako nejhlubší emoce a nedochází k žádné zásadní katarzi. Nabízí se sice úlevu, ale nikoli lék. Otázka, zda se lze se ztrátou skutečně smířit, zůstává otevřená.

Román dánské spisovatelky představuje text se silným námětem i experimentální formou. Kniha vyhrála v roce 2017 cenu týdeníku Weekendavisen a přidala tak další úspěch autorce, která má již na svém kontě mimo jiné Cenu kritiky a Cenu Severské rady za literaturu. V češtině toto nezvyklé dílo na překlad teprve čeká.

 

© Anežka Matěnová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1237x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce