Aidt, Naja Marie
Har døden taget noget fra dig, så giv det tilbage

Naja Marie Aidt: Har døden taget noget fra dig, så giv det tilbage: Carls bog. Gyldendal, Copenhagen, 2017, 168 s.

Současná dánská autorka Naja Marie Aidt (nar. 1963) se českému čtenáři představila zatím pouze jednou, a to překladem oceňované sbírky povídek o skrytých lidských pudech s názvem Pavián. Její aktuální kniha Har døden taget noget fra dig, så giv det tilbage: Carls bog (Pokud ti smrt něco vzala, vrať to: Carlova kniha) je jiná a velmi osobní. V autobiografické zpovědi, pro niž bylo podnětem tragické úmrtí syna Carla, netematizuje Aidt ani tak smrt jako takovou jako spíše truchlení a dopad této události na pozůstalé a jejich běžný život.

Aidtové kniha je mozaika různých literárních útvarů. Vyprávění o Carlově smrti, které se proplétá celým dílem, je znovu a znovu přerušováno a prokládáno vzpomínkami, deníkovými zápisky nebo citáty. Snad ve snaze najít souvislosti pátrá Aidt jak ve vlastní paměti, tak i v památkách, které jí zůstaly po zemřelém synovi. Próza se střídá i s četnými básněmi. Lyrické naladění nicméně převládá i v prozaických pasážích. Ve světové literatuře vybírá autorka texty zabývající se ztrátou blízkého a hojně je cituje. Objevují se úryvky od Mallarmého, Lewise nebo Kochanowského. Nezůstává ovšem pouze u novodobých spisovatelů, své svědectví o lidském konci přináší i například Epos o Gilgamešovi nebo staré řecké báje.

Aidt nestřídá pouze žánry, nálady vystihuje i pomocí různých druhů písma nebo jeho velikosti. Každá fáze smutku má své místo a svou formu, ať už se jedná o šok, zoufalství, nebo útěchu. Zatímco vlastní synova smrt je vyprávěna s odstupem, nechybí v deníkových zápiscích nostalgie, v básních osudovost a u truchlení prudké citové vypětí. V některých pasážích jsou kromě logické návaznosti rozbita i pravidla interpunkce a myšlenky se řinou nekontrolovatelně vpřed, podobny proudu vědomí – ovšem ani v takových případech se nejedná o náhodně zvolený styl. Místy se snad text může zdát příliš roztříštěný, jednotlivé úseky však zpravidla nepostrádají kompoziční logiku.

Žánrová nezařaditelnost má svůj záměr i důvod. Spisovatelka sama hovoří o „ztrátě jazyka“ a posléze o „jazyce šoku“, o potřebě znovu nalézt cestu k jazyku. Kniha tak nenabízí svědectví jen o dopadu tragédie na osobní život, ale také na autorčin tvůrčí proces. Ve chvíli, kdy věty jako by pozbývaly významu a slova jako by se rozpadala v písmena, se Aidt obrací pro odpovědi ke světové literatuře a ve vlastní literární činnosti musí najít k jazyku novou cestu. Pojmy jako žánr nebo styl se stávají příliš úzkými a je třeba zkusit každý směr, který se naskýtá.

Smutek a beznaděj jsou v textu emoce natolik působivé, že si čtenář někdy pokládá otázku, zda se spíše než o vyrovnání s tragickou událostí nejedná o utápění se v žalu. Aidt nicméně útěchu a cestu k životu nakonec nachází, a to především ve společenství a přetrvávajících vzpomínkách. Příběh představuje jakési neustálé hledání nebo snad bloudění ve snaze najít cestu z existenciální pustiny. Naja Marie Aidt zmiňuje také touhu po starých zvycích a rituálech spojených se smrtí a truchlením, jako je například černý oděv. Ztělesňují pro ni přání moci zármutek jednoduše vyjádřit a dát jej najevo svému okolí, ukázat ho i navenek. V tomto světle se dá Carlova kniha chápat jako jistý posmrtný rituál. Přestože však Aidt nakonec nachází útočiště, zůstává u zármutku jako nejhlubší emoce a nedochází k žádné zásadní katarzi. Nabízí se sice úlevu, ale nikoli lék. Otázka, zda se lze se ztrátou skutečně smířit, zůstává otevřená.

Román dánské spisovatelky představuje text se silným námětem i experimentální formou. Kniha vyhrála v roce 2017 cenu týdeníku Weekendavisen a přidala tak další úspěch autorce, která má již na svém kontě mimo jiné Cenu kritiky a Cenu Severské rady za literaturu. V češtině toto nezvyklé dílo na překlad teprve čeká.

© Anežka Matěnová