Borkovec, Petr: Writer in Residence

Borkovec, Petr
Writer in Residence

článek beletrie česká

Lilo. Když konečně ve čtvrti Connewitz, kam zabloudil, natrefil na otevřené bistro, bez rozmýšlení se celou dlaní opřel do skleněných dveří. Přivítal ho barmanův kyselý obličej, za kterým se ukrývalo vyčítavé souvětí pojednávající o klice a její úloze v dějinách lidstva.

Writer in Residence

Nikdo další v bistru nebyl. Ale co, řekl si. Studeně barmana pozdravil, oklepal vodu z deštníku i z pláště, sedl si zkraje baru a požádal o horkou whisky. Dorazila ve dvou vteřinách, což ho skoro nadchlo, a ještě dřív, než se napil, začal sám sobě připadat jako příjemně unavený zmoklý plameňák (barová stolička s příliš nízkou trnoží pocit posilovala). Když se potom napil a asi třikrát přešlápl ve vzduchu – postával tu osychající malátný plameňák radost pohledět!

Titulky dnešních novin – kdyby mu slovo noviny ještě něco říkalo nebo alespoň připomínalo – nejspíš vypadaly takhle: Podzim se ohlásil deštivým koncem sezony nebo Zbytek prázdnin proprší, koupání už skončilo nebo Žena našla ve svém sklepě sedmnáct uren s popelem. Chtěl být sám, s nikým nemluvit. Chtěl tu zůstat dlouho, plánoval si nejmíň tři skleničky. Ale barman si bohužel nakyslou náladu rychle rozmyslel, v duchu mávl rukou nad upatlanými dveřmi i louží pod věšákem a zahájil rozhovor.

„Na dovolené?“
„Ani ne.“
„Práce?“
„Tak trochu.“
„Poprvé v Lipsku?“
„To ne.“
„Jak se vám tu líbí? Pořád něco nového, nemyslíte?“
„Ano.“
„Co děláte?“

Se samotou byl konec. Když mu řekne pravdu, bude se vyptávat. Když si něco vymyslí, tak taky – a navíc se bude muset hlídat, aby odpovědi nepomotal. Na to, aby barmanovi oznámil, že s ním prostě nechce mluvit, popíjelo v bistru přece jen trochu málo hostů. Rozhodl se pro pravdu – plameňák, kterému se někde uprostřed růžového peří dělá líné teplo, nelže. Hlavně žádné otázky! Řekl si o další pití a nadechl se.

„Jsem spisovatel a mám tady v Lipsku rezidenci. Budu tu bydlet celý měsíc. Rezidence, což možná nevíte, znamená, že vám na nějakém místě přidělí byt a vyplatí vám prachy, většinou vám taky dají na cestu tam a zpátky. Přijedete a za ty peníze v tom bytě žijete, někdy měsíc, někdy třeba rok. Sedíte u stolu, kouříte u okna a něco smolíte. Třeba povídku. Když nechcete nic smolit, nemusíte. Vždycky můžete říct, že to zkrátka nešlo. Někde vám řeknou, abyste napsal sloupek o tom, jak jste se měl, co jste dělal a jak na vás hostitelé a jejich kus světa působili. To většinou sesmolit musíte. Jinak nedostanete ty prachy. Otázka – a vy byste ji jistě položil – samozřejmě je, proč to celé dělají. Nevím. Nejspíš proto, že si myslí, že o nich napíšete něco, co sami o sobě nevědí. Anebo že je trochu pochválíte. Ale možná ne, možná proto, že chtějí, abyste se nějakou dobu nemusel starat o živobytí a sepsal něco zajímavého pro lidstvo. Mohl byste se ale optat, proč vás to celé nenechají dělat pěkně doma – jsou asi zvědaví, jak vypadáte, a taky proto, že si s vámi chtějí trochu promluvit. Tak jako vy se mnou. Touží vás někam doprovodit, něco vám ukázat. Mezi námi, dost často to bývají krásné a energické ženy. Občas, jak jsem párkrát zažil, pozvou do jednoho bytu nebo domu tři spisovatele naráz a servírují jim společné obědy – doufají, že si spolu budou povídat, což jim pomůže při psaní nových povídek. Pokud jde o mě osobně, jezdím na rezidence především proto, že můžu spát, kdy chci. Do hodiny po probuzení totiž vždycky napíšu nejlepší věty. Takže chodím spát i čtyřikrát pětkrát denně, což znamená čtyři pět probuzení a úměrný počet nejlepších vět. Doma tohle nemůžu provozovat, protože moje žena naprosto nesnáší, když spím přes den. Spánek je, když o tom přemýšlím, pravým důvodem, proč na literární rezidence jezdím. Druhá slast, pokud jsme stále u mě, spočívá v tom, že třeba čtrnáct dní vůbec nikoho nevidím a s nikým nemluvím – mezi neustálým usínáním a vstáváním stejně žádné schůzky nestihnu. Jako bych se vracel do svého dětství hýčkaného jedináčka, do dětského pokoje, v němž jsem si vymýšlel postavy, s nimiž bych si trochu pohovořil. Byli jsme kdysi, to by vás mohlo zajímat, v tom pokojíčku tři: Já, pak jakési Ty a imaginární On jménem Honza. To prospívá literární tvorbě. Sousedé mých rezidenčních bytů se pravidelně domnívají, že jsem přicestoval s rodinou. No, a taky mám – s odpuštěním – ve zvláštní oblibě rezidenční byty. Rád pozoruju, co mi kupříkladu švédská básnířka, která tu trávila čas přede mnou, zanechala v ledničce (nic moc, když jsme u Seveřanů!), co vařil a s jakým kořením korejský romanopisec nebo čím se holil (a taky bohužel co holil) ten slavný italský překladatel Williama Shakespeara. Kdysi v koupelně v Berlíně jsem objevil stopy podezřelého rituálu (moje temná předchůdkyně mimochodem dostala později Nobelovu cenu) – no, a poslyšte, před pěti lety ve Francii jsem v prádelníku našel tisíc euro a představte si, že jsem je nikdy…“

Klika skleněných dveří způsobně cvakla a do bistra vešli noví hosté. Barman se mu očima omluvil a zvesela vyšel hostům vstříc. A on – už byl zase sám.

 

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!

© Petr Borkovec
Ilustrace Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1898x

Inzerce
Inzerce