Komárková, Martina; Dlouhá, Bára: Tarbíci a marabu II.

Komárková, Martina; Dlouhá, Bára
Tarbíci a marabu II.

recenze komiks

Už druhá kniha původně večerníčkových příběhů o malých afrických zvířátkách má mnoho prvků, které potěší malé prvočtenáře. Škoda jen, že se scénáře výrazněji neodpoutaly od televizního formátu.

Tarbíci, serval, kruhochvost a bércoun
Bára Dlouhá
, Martina Komárková: Tarbíci a marabu II. Barbora Dlouhá, Praha, 2018, 120 s.

Seriál Tarbíci a marabu patří k těm málo večerníčkům posledního desetiletí, které v éře čím dál skromnější a řidší výroby animovaných filmů dostaly šanci vzniknout. Celkem tři série sedmi osmiminutových příběhů měly jednoduchý vizuál, ale k tomu svižnou animaci, prokládanou chytlavými popěvky. Příběhy dvou malých antropomorfizovaných tarbíků a jejich o něco nemotornějšího kamaráda marabu nabízely kromě triviálních her a vtípků pro nejmenší děti také nenápadnou edukaci: jednak tu autorky, scenáristka Martina Komárková a animátorka, výtvarnice a režisérka Bára Dlouhá, představovaly méně známou africkou zvířenu, dále pak každý díl přinesl nějaké malé ponaučení.

Toto schéma zůstalo zachováno i v komiksové verzi příběhů, které si pro knižní vydání Bára Dlouhá (nar. 1960) upravila sama. První díl ještě vyšel v Edici České televize, ale ten druhý už si autorka po neshodách se jmenovaným vydavatelstvím vydala vlastním nákladem; a plánuje ještě třetí, podle dosud poslední série. Děti předškolního a raně školního věku se tu kromě tarbíků a marabua potkají s dalšími neobvyklými zvířaty: asi nejzvláštnější je ošklivý až hrozivě vyhlížející kruhochvost, který je ale přátelský a neškodný, na rozdíl od servala, na první pohled přítulné kočičky, která je ale pro malé hrdiny smrtelně nebezpečná. Nejzajímavější postavou je pak chvástavý zloděj spíží bércoun.

Oproti večerníčkům, kde zněl vypravěč, si komiks vystačí téměř jen s bublinami. A ani tam není slov mnoho, častokrát jde o nejrůznější veselá citoslovce. To uvítají začínající čtenáři, kterým rozměrné verzálky usnadní první pokusy o samostatné čtení a vlastně je ke čtenářským pokusům i nalákají. Pro tuto věkovou kategorii jsou určeny i poučky v závěru příběhu, které vyplývají z prožitých dobrodružství: „Zvířátkům je nejlíp na svobodě!“ (když si tarbíci chtějí odnést domů žabičku), „Podle toho, jak kdo vypadá, nepoznáme, jaký doopravdy je“ (když je málem sežere roztomilý serval a zachrání ohyzdný kruhochvost) či „Je dobře, že jsme každý jiný. Být stejní je přece nuda!“ (po dobrodružství a hraní s uniformními surikatami). Zároveň je toto zaměření na nejmenší jistým limitem: starším dětem už bude komiks připadat infantilní.

Platí to i o kresbě, která je také nanejvýš zjednodušená až (sympaticky) naivní, přibližující se kresbám dětským. Dlouhá v nasazeném stylu ale pracuje suverénně, její obrázky mají dynamiku, humor i svéráznou poetiku. Snad mohla pečlivěji a lépe pracovat s pozadím, většina příběhů se odehrává na téměř monochromatické oranžové ploše s o něco méně monochromatickým světle modrým nebem. Někde to nevadí, zejména když jde o okno s dialogovými bublinami, ale mnoho obrázků volá po detailech, po rozkreslení, výraznějším narušení jednolité plochy.

Ve večerníčku příběh občas přerušují popěvky, což se Dlouhá pokusila přenést i do komiksu. Funguje to hlavně tam, kde děti znají melodii, byť třeba rýmy v příběhu Surikaty („Stejné hlavy, stejné paty, surikaty, surikaty“) samy o sobě vyzývají k slabičné deklamaci. Jinak ale popěvky spíše zbrzďují děj, zvláště v příběhu Bércoun. Možná nejlepší strukturu zvolila Dlouhá u posledního příběhu, kde je popěvek (nebo rýmovačka) zařazen před poslední stránku, která je pak již zklidňující: u večeře s rodiči tarbíci rekapitulují svůj den a dočkají se zmíněného ponaučení.

Ale je docela dobře možné, že jakékoliv výtky dospělého čtenáře se v případě knih pro nejmenší míjejí smyslem. Malé děti možná „neučtou“ příliš dlouhé pasáže a potřebují si odpočinout u písničky a to, co při prvním čtení působí nudně mechanicky, může při dalších čteních fungovat jako podnět pro zpívání či veršování, iniciovat aktivitu dětí mimo prosté prohlížení a čtení (případně poslech). Ne náhodou si první díl vysloužil nominaci na Zlatou stuhu.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 1204x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce