Whitman, Walt: Listy trávy

Whitman, Walt
Listy trávy

recenze beletrie zahraniční

Nový český překlad (tentokrát) Listů trávy od jednoho z praotců moderní poezie Walta Whitmana vznikl na základě původního vydání knihy. Sbírka přišla s revolučním pojetím individua v duchu transcendentalismu i vizí rovnostářského společenství. Do té doby nevídaná oslava tělesnosti vynesla autorovi vyhazov z práce.

Při mých živo-koulích!
Walt Whitman
: Listy trávy. Přel. Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková, Malvern, Praha, 2017, 162 s

Má-li moderní poezie datum narození, je jím 4. červenec 1855, kdy Walt Whitman, úředník ministerstva vnitra Spojených států, v Brooklynu vlastním nákladem v množství 800 kusů publikoval sbírku básní Listy trávy (Leaves of Grass). Whitman vysázel většinu textu pro tisk sám a titul knihy byl slovní hříčkou: „listy“ odkazovaly nejen k části rostliny, ale také k částem knihy; „tráva“ pak byl termín používaný nakladateli k označení děl nižší hodnoty. Prvotní reklamy na knihu apelovaly především na milovníky literárních kuriozit. Recenze byly velmi jemně řečeno negativní – jedna dokonce nabádala autora sbírky k sebevraždě. Whitman kvůli své básnické prvotině přišel o práci. Přesto se kniha stala jeho celoživotním dílem, které až do své smrti přepisoval a rozšiřoval, a jedním z nejvýznamnějších děl americké i světové literatury.

Jedním z důvodů, proč Whitman nevzdal další básnickou kariéru, byl muž, který se vlastně postaral o to, aby vůbec odstartovala: Ralph Waldo Emerson. Whitman poslal Emersonovi jeden výtisk knihy a ten ji pak v dopise Whitmanovi popsal jako „nejúžasnější příspěvek důvtipu, který Amerika doposud zplodila“. To Whitmana motivovalo vydat hned v roce 1856 zásadně rozšířené vydání sbírky. Ve skutečnosti právě Emersonovo volání po opravdovém a novém hlase, který by dokázal mluvit za nový, americký národ, inspirovalo Whitmana k tomu, aby Listy trávy napsal. Ostatně, Emersonem propagovaná filozofie transcendentalismu celou sbírkou prostupuje. Whitmanovy Listy trávy jsou, hned vedle Bílé velryby Hermana Melvilla, vrcholné literární vyjádření transcendentalismu (byť každé dílo se k němu staví jiným způsobem) a byly součástí první vlny skutečně americké literatury, která se již výrazně oprostila od vlivu starého kontinentu.

V centru transcendentalismu stál důraz na individualismus a první verš Listů trávy se ani nemůže nést v individualističtějším duchu: „Já slavím sebe“. Ale již další dva verše vnášejí do sbírky protiklad k takto výraznému, emersonovskému indvidiualismu – nutnost kolektivu a mezilidské spolupráce: „A co přijímám já, přijmeš i ty, / Vždyť každý atom, co patří mně, patří stejně tak i tobě.“ Spíše než aby tyto dva principy stály u Whitmana proti sobě, kloubí je do sebe v univerzalistické snaze postihnout všechno a všechny. Whitman je jedinec s nepopiratelným egem a občas to dává jasně, machisticky najevo: „Walt Whitman, Američan, jeden z výtržníků, kosmos / Vzpurný, masitý a smyslný … Jí, pije a plodí“. Zároveň je ale hlasem všech a všeho bez rozdílu, čehož dosahuje tím, že vše pojímá za stejně „svaté“. Nikdo není víc ani míň, a jelikož jsou si všichni a všechno rovno, jsou všichni (jako) on a on je vším: „Jsem ze všech barev a profesí a postavení, ze všech kast a náboženství […] Jsem básník těla, / A jsem básník duše. […] Jsem básník ženy stejně jako muže“. U Whitmana tak vzniká dynamická syntéza jedince a světa, plná paradoxů, které se však v důsledku rozplývají ve všeobjímající postavě básníka: „Protiřečím si? / Tak výborně … protiřečím si; / Jsem veliký … naplňují mě davy.“

Whitmanova utopická snaha stát se univerzálním mluvčím, který se v bezbřehé empatii identifikuje se všemi a vším, je nutně odsouzena k neúspěchu. Byť se obrací „k dříči na bavlníkových plantážích“, nemůže být mluvčím milionů otroků, kteří na bedrech nesli hospodářství Spojených států. A byť se prezentuje jako „básník ženy“, celá sbírka – především pak první báseň Píseň o mně (A Song of Myself) – je na to příliš falická, jakýsi extatický výron textu: „Při mých živo-koulích! Už teď se stávám stvořitelem! / Tady a teď přepadnu lůno stínů a vnořím to do něj!“ Je možná ironie literární historie, že Whitmanovou současnicí byla Emily Dickinsonová, básnířka, která byla jeho pravým opakem: veřejnosti se stranila, celý život psala do šuplíku a její rozsáhlé dílo bylo objeveno až po její smrti; její poezie není halasný „barbarský křik“ (jak tu svou popisuje sám Whitman), ale je vyjádřena minimem slov ve zhuštěných básnických obrazech.

Jestliže však Whitman nedokáže nakonec být každým, jeho nivelizace všeho a všech má za následek radikální pokrok v poezii: jestliže vše a každý jsou „svaté“, pak jsou také hodny poetického zpracování. Jeho poezií jsou tak „Obilí a hnůj […] Manufaktury .. obchody .. strojírenství .. budování měst […] Rybí vnitřnosti a vlasec a háček a olůvko […] Sněhová vánice anebo liják […] Prohlášení guvernéra, starosty anebo šerifa“. Nejdůležitějším a ve své době nejkontroverznějším však bylo Whitmanovo soustředění se na tělo a prožívání tělesnosti: „Věřím v tělo a chutě, / Vidět, slyšet a cítit je zázrak a každá část a kousek mě samotného je zázrak. […] Pach těchhle podpaží je voňavější než modlitba, / Tahle hlava je víc než kostely, bible nebo vyznání víry.“ Byť je Whitmanovo vzývání zažité zkušenosti a její upřednostňování před moudrostí knih prostřednictvím básně možná paradoxní, je toto zaměření se na tělo a materii v duchu transcendentalismu, který byl jednak reakcí na rigidní racionalismus a jednak viděl fyzický (přírodní) svět jako cestu k poznání transcendentních pravd a hodnot.

Mnohotvárnost amerického kontinentu a národa Whitman pojímá metodou seznamu a volného verše. Na rozdíl od mnohých před ním i po něm nestaví Whitman své básně na rýmové struktuře a symbolech, ale na dlouhých výčtech všeho druhu (místa, zaměstnání, části těla atd.) a na délce veršů určované potřebami poetického obrazu, nikoliv formy. Nevýhodou veršů s opakující se syntaktickou strukturou skloubených s jedním velkým tématem (žitá realita Spojených států) je tak vkrádající se repetitivnost.

Nové české vydání se na první pohled liší od předchozích překladů změnou titulu. Místo zavedeného jména Stébla trávy se autoři překladu rozhodli zvolit Listy trávy, aby zachovali mnohovýznamovost slova „listy“ a aby zdůraznili, že jejich překlad vychází z původního vydání originálu z roku 1855, na rozdíl od ostatních českých překladů. Nové vydání se ostatně snaží simulovat zážitek prvního vydání: na obálce není uvedeno jméno autora, obálka je zelená stejně jako 200 výtisků prvního vydání, básně nejsou uvedeny jménem (pojmenovány byly až v pozdějších vydáních) a celá kniha je uvozena Whitmanovou předmluvou, která z pozdějších vydání zmizela. Šokující povaha některých Whitmanových obrazů v dnešní době již pominula: verše jako „Dokonalé a čisté jsou genitálie, které předtím stříkaly, a dokonalé a čisté je s nimi sourodé lůno“ by dnes Whitmana již místo nestály. I tak však Listy trávy nejsou pro všechny, obzvlášť pokud čtenář od poezie požaduje rýmy, abstraktní témata či těžko proniknutelné symboly. Kniha tak stále může nabídnout zajímavou alternativu k „poezii“, jak je stále v širokém povědomí chápána. Whitmanovo poselství všeobjímající empatie je dnes navíc stejně potřebné jako kdykoliv jindy.

 

Na podobné téma:
Ondřej Skovajsa
: Psaný hlas

 

© Filip Krtička

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

100%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 2417x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce