Tanizaki, Džuničiró: Chvála stínů

Tanizaki, Džuničiró
Chvála stínů

recenze kultura

Literární titán Džuničiró Tanizaki pozoruje, jak je japonská kultura zahalena do tajemného šera, a objevuje zdroj, jenž utvářel tradiční estetické principy japonské tvorby i každodenního života. Věci zdánlivě nenápadné se v eseji Chvála stínů náhle stávají silným vjemem.

Japonsko ve znamení smyslovosti
Džuničiró Tanizaki
: Chvála stínů: Tradice japonské estetiky. Přel. Vlasta Winkelhöferová, KAVKA, Praha, 2017, 96 s.

Esej Chvála stínů (1933) je óda na tradiční estetiku japonské kultury, kterou proslulý spisovatel Džuničiró Tanizaki (1886–1965) napsal v době, kdy tamní společnost byla rozpolcená postupným přílivem ze Západu, od technologie po funkcionalistickou architekturu i design. I když paradoxně samotná japonská architektura ovlivnila Waltera Gropia a jeho školu Bauhaus, evropská móda v té době zaplavila japonský interiér světlem, které je podle Tanizakiho v rozporu s původním japonským citem pro krásno.

„Krása podle našeho názoru nespočívá ve hmotě, nýbrž ve hře světla s tmou, ve stínech, jež vrhá jeden předmět proti druhému,“ píše Tanizaki. Tradiční divadelní formy, nó nebo bunraku, interiér domova i gurmánský prožitek skrývají svůj půvab v detailech zahalených do stínů. Jemný tón šera podle Tanizakiho podněcuje senzualitu – a zde se zrodil japonský koncept krásna.

Měkké, tlumené světlo, které proniká do interiéru přes papírové stěny nebo je vyzařováno plamenem svíčky, umocňuje estetiku, jak ji vnímá japonská mysl. Stín je současně symbol smyslu pro skromnost, intimní prostředí i touhu po tajemnu. Ve stínu lze vychutnat krásu v soukromí a niterně, v propojení s pomíjivým okamžikem.

Kulturní identita
Spisovatel se pokouší vzkřísit autenticitu i filozofii původní japonské estetiky, na niž měl západní vliv citelný dopad: přizpůsobovat se cizím vlivům, které neberou ohled na charakter místní kultury, znamená ztrácet identitu. Do Tanizakiho přemítání o kráse a tradicích se propíjí nostalgie.

Svou průlomovou esej napsal Džuničiró Tanizaki dvě desetiletí po konci období Meidži (1868–1912), které do Japonska přineslo radikální modernizaci společnosti. Na Západě se svět probouzel k progresivnímu osvobození jedince, inspirovanému vývojem ve filozofii, politice i technologii, a tento vliv pronikal i do Japonska, kde se literatura a kritici umění stali hybnou silou společenských změn.

Učitel národa ve věcech osvěty a modernity, myslitel, spisovatel a zakladatel univerzity Jukiči Fukuzawa (1835–1901) ostatně také silně vzdoroval bezmyšlenkovitému podřízení se, podporoval praktický přístup, selektivní osvojení výdobytků přínosných pro rozvoj dlouho izolované společnosti. Fukuzawa i Tanizaki přispěli k vybudování takového Japonska, jak jej známe dnes, ale každý jinak a za odlišných okolností. O kulturním vývoji moderního Japonska je k dispozici pozoruhodná kniha americké japanoložky Carmen Blacker The Japanese Enlightenment: A Study of the Writings of Fukuzawa Yukichi (1964), jež mimo jiné přibližuje souvislosti, které do jisté míry přiměly Tanizakiho přemýšlet o tématu japonské estetiky a její identity.

Umění pro umění
Historické vlivy mezi Japonskem a Západem, chtěné více i méně, byly oboustranné a zanechaly nepřehlédnutelné stopy. Evropa propadla stylu a umění Japonska už v druhé polovině 19. století, kdy každá významnější sbírka západního milovníka umění obsahovala japonské necuke figurky, deskotisky nazývané ukijo-e nebo jiná fascinující díla skromného, avšak sofistikovaného vkusu. Japonismus se pak propisoval do evropské avantgardy a vytvářel silný vliv na estetiku moderního umění.

Deskotisky od Hokusaie nebo Hirošigeho z konce období Edo (přibližně první polovina 19. století), které zachvátily evropské umělce od Moneta po van Gogha, evokují podobné ‚dřívější Japonsko‘, jaké Tanizaki popisuje ve své eseji.

O něco pozdější opačný směr zájmu byl také silný. I mladý Tanizaki se zajímal o západní literaturu a evropské umělecké směry z konce 19. století. Inspirován symbolismem a uměleckým heslem lʾart pour lʾart se jako spisovatel obrátil do nitra vlastní kultury a hledal zásady japonské estetiky založené na filozofii i smyslovém vnímání. Tato jeho tendence byla umocněna prostředím Kjóta, bývalého imperiálního hlavního města, kam se přestěhoval ve dvacátých letech a kde byl obklopen ryzí japonskou kulturou. Odpoutal se od politických a morálních témat své doby a soustředil se výhradně na umění jako takové, na kulturu a její vlastní hodnoty, mísil literaturu a estetický cit, který sám jako tvůrce nejblíže zachytil v pozdějším románu Sestry Makiokovy (1942–48, česky Svoboda, 1977).

Téměř stostránkové druhé české vydání Chvály stínů: Tradice japonské estetiky vydalo nakladatelství KAVKA s překladem a doslovem japanoložky a spisovatelky Vlasty Winkelhöferové, která Tanizakiho literární umění vystihla jako „schopnost vylíčit v poetickém světle i věci naprosto prozaické, jako jsou japonské toalety či cukroví jókan“. Text je doplněn fotografiemi českého autora žijícího v Japonsku. Možná je to nečekaná volba, ale pohled do interiérů nabízí tajemství, která čtenář odhaluje po vrstvách, čím více proniká do světa stínů vykresleného Tanizakiho uměleckým i intelektuálním nadáním.

 

© Adéla Janíčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.