Platzová, Magdaléna: Kdo nepláče s obětí…

Platzová, Magdaléna
Kdo nepláče s obětí…

článek beletrie česká

„Neexistuje žádné téma, kterému bychom se nemohli věnovat,“ řekl na počátku 60. let, krátce po založení časopisu The New York Review of Books, jeho redaktor a spoluzakladatel (s Barbarou Epsteinovou) Robert B. Silvers.

Kdo nepláče s obětí…

O padesát let později na otázku, jak se NYRB podařilo tak dlouho udržet intelektuální svěžest a společenskou naléhavost, tentýž Silvers odpověděl: „U nás neexistují žádná omezení, žádné hranice. Nikdo nikomu neříká, že něco nesmí nebo nemůže. Naprosto každý předmět, téma nebo myšlenka může být prozkoumána do hloubky.“

Čtyři roky nato Silvers zemřel a v pozici šéfredaktora jej nahradil spisovatel a historik, profesor na Bard College Ian Buruma. Byla to logická volba. Buruma do časopisu léta přispíval a sám přímo ztělesňoval onen průsečík mezi politikou a literaturou, na kterém je NYRB vystavěn. Je to vynikající stylista, specialista na Asii, zvláště Čínu a Japonsko, který se ale ve svých posledních knihách vrátil do rodného Nizozemska a Evropy po druhé světové válce (doporučuji strhující Year Zero: A History of 1945). Přitom je angažovaný intelektuál a politický analytik, který problémy promýšlí s otevřeností, jež žádný úhel pohledu nepovažuje za nevhodný.

Taková otevřenost bývala v jistých kruzích americké společnosti samozřejmostí. Právě díky ní a vysoké stylistické úrovni textů se časopis The New York Review of Books mohl stát tím, čím byl – ikonou amerického intelektuálního liberalismu.

Nejsou to ani dva týdny, co Ian Buruma musel ze své funkce odejít.

Proč?

Otiskl totiž (po diskusi a údajně se souhlasem redakce) článek, jehož autorem je bývalý známý novinář a rozhlasový a televizní prezentátor z Kanady Jian Ghomeshi, který se v roce 2014 stal předskokanem „sexuálních predátorů“, jež smetlo hnutí #MeToo. Ghomeshi ve své době stanul před soudem, který ho zprostil obžaloby, ale na jeho další osud to nemělo valný vliv. Cesta zpět byla zavřená.

V eseji popisuje, jak proběhly roky po jeho zapuzení z veřejného života. Líčí, čím procházel a na co přitom přišel, co se o sobě a o světě naučil. Jak se chovalo jeho okolí. Je to poměrně zajímavé čtení, ale o to tu bohužel nejde.

Ghomeshiho zpověď vyvolala bouřlivou reakci napříč americkými médii, od The New Yorkeru po Atlantic Monthly. Ne však kvůli obsahu. „Jak to, že Ghomeshi,“ zlobí se (většinou) redaktorky, „dostal vůbec prostor k vyjádření? Slovo teď přece mají mít dlouho umlčené oběti. Jinak jsme opět tam, kde jsme byli/y.“ Asi jediný, kdo se Burumy zastal, jsou kanadské noviny Toronto Star.

Bezprostředně po otištění eseje poskytl Ian Buruma rozhovor časopisu The Slate, kde vysvětlil své stanovisko: „Nemám pochyb o tom, že hnutí #MeToo je nezbytným korektivem jistého druhu mužského chování, které stojí v cestě tomu, aby muži a ženy spolu mohli pracovat jako rovnocenní partneři. V tom smyslu je to myslím naprosto správná věc. Ale jako všechny dobře míněné správné věci i tato může mít nechtěné důsledky. V atmosféře všeobecného udávání se někdy stanou věci a lidé vyjádří názory, které mohou být znepokojující. (…) Myslím, že se ještě nikdo nezabýval tím, co dělat s případy jako tento (Ghomeshi), kdy byl někdo soudem zproštěn viny, ale veřejné mínění jej přesto odsoudilo. Jak daleko by to mělo jít, jak dlouho by mělo zapuzení trvat a měli by se tito lidé mít možnost vrátit? Mohou se vůbec vrátit? Neexistují pro to žádná pravidla. (…) Důvod, proč jsem to chtěl vydat, byl přesně tento: pomoci lidem, aby se nad tím problémem pořádně zamysleli.“

Nakonec to byl právě tento rozhovor, který se zřejmě stal příslovečnou poslední kapkou, či spíše hřebíkem do rakve. Redaktor se snaží dotlačit Burumu k tomu, aby zaujal ke Ghomeshiovým skutkům osobní postoj, ale ten uhýbá: „Nebudu obhajovat jeho chování a také nevím, zda to, co ty ženy tvrdí, je pravda. Možná je, možná není. Jak už jsem říkal: článek jsem chtěl otisknout proto, abych seznámil čtenáře s úhlem pohledu a s pocity člověka, který byl veřejností pranýřován.“ A dále: „Nejsem žádný soudce, abych rozhodoval o pravdivosti či nepravdivosti každého nařčení. Jak bych mohl? Všechno, co vím, je, že ho (Ghomeshiho) soud osvobodil a že není žádný důkaz na to, že spáchal zločin. Co se týče přesné povahy jeho jednání – zda jednal se souhlasem, nebo ne – o tom nic nevím ani mne to nezajímá.“

Ian Buruma odmítl projevit přímou sympatii s Ghomeshovými obětmi a tím se – v očích demagogů z hnutí #MeToo – přidal na stranu pachatele. Na Twitteru se vzedmula vlna nenávisti. Univerzitní nakladatelství, na kterých je NYRB finančně závislé, začala vyhrožovat, že stáhnou reklamy. A zbytek už znáte. (Za zmínku stojí, že téměř paralelně s případem Ghomeshi/Buruma probíhá v amerických médiích furore kvůli podobné eseji bývalého prominentního novináře Johna Hockenberryho. Otiskl ji časopis Harper’s, ale šéfredaktor se zatím drží v křesle.)

V souvislosti s bouří, která se strhla, bych ráda poukázala na výbornou knihu anglického lékaře a myslitele Theodora Darlympla Spoilt Rotten: The Toxic Cult of Sentimentality. Autor v ní analyzuje sentimentalitu (falešné emoce), které vládnou současné společnosti, a také „kulturu oběti“.

Pokud jsme se vzdali všech pevných měřítek pro lidské utrpení, říká Darlymple, stává se vše subjektivním. Každý, kdo touží přitáhnout pozornost, se může stát obětí, pod podmínkou, že bude o svém – jakkoli triviálním – utrpení křičet dostatečně nahlas. Oběť má vždycky pravdu.

V kultuře oběti nelze rozlišit mezi například znásilněním a neohrabaným milostným návrhem, po kterém se někdo „cítil nepříjemně“. Kdo posoudí, která z obětí trpěla více? Vše se stává fraškou, pro kterou sociální média vytvářejí širokou platformu.

V kultuře oběti se nerozlišuje (nemyslí), ale „soucítí“. Ale protože nelze soucítit upřímně (jde přece o frašku), je třeba soucítit co nejvíc nahlas a veřejně. Naopak projev jakékoli rozlišovací schopnosti je chápán jako projev ne-soucitu, tedy lhostejnosti, a od té je už jen krůček k tomu, stát se sám „pachatelem“.

Kdo nepláče s obětí, spadá automaticky na stranu viníka, což se přihodilo Burumovi.

Bezprostředně po svém odchodu bývalý šéfredaktor pro The Guardian řekl, že rezignoval sám, ale pod tlakem. Redakce a vydavatelka časopisu se nevyjádřili. Týden bylo ticho, NYRB nereagovalo na žádosti o stanovisko a ani předplatitelé se nedozvěděli, co se vlastně stalo. Teprve v pondělí 24. září dorazilo do amerických novin nepodepsané prohlášení (odeslané z e-mailové adresy vydavatelky listu Rey Hedermanové), ve kterém si redakce NYRB sype hlavu popelem, přiznává oprávněnost kritiky a „selhání“ při prezentaci a redigování Ghomeshiho textu. O Burumově odchodu ani slovo.

Druhý den zaslalo více než sto přispěvatelů NYRB otevřený dopis redakci, v němž nazývají Iana Burumu „vynikajícím redaktorem“, který „držel časopis na nejvyšší intelektuální úrovni“, a vyjadřují „hluboké znepokojení“ nad tím, že reakce na esej Jiana Ghomeshiho – ač se nemusí všem podepsaným líbit – mohla způsobit Burumův nucený odchod. Takový vývoj událostí podepsaní považují za „odklon od hlavního poslání Review, kterou je svobodné zkoumání myšlenek“. Mezi známými signatáři figurují například Colm Tóibin, Ian McEwan nebo Joyce Carol Oatesová.

The New York Review of Books není jen časopis o literatuře. Je to symbol toho nejlepšího, co američtí intelektuálové dali světu. A u takových symbolů jde vždycky o mnohem víc než o jeden konkrétní případ. Pokud vydavatelka a redakce (není jasné, kdo dělá rozhodnutí) ze svého stanoviska necouvne a případně nezavolá Burumu zpět, bude muset čelit podezření, že cenzura a zplošťující, černobílé myšlení, které poslední roky (i kvůli toxickému vlivu sociálních sítí) válcuje americké univerzity, média a veřejný prostor vůbec, dosáhla už i na vrcholky, které bývaly považovány za nedotknutelné.

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!

© Magdaléna Platzová
ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3776x

Inzerce