Brdečková, Tereza; Skupa, Tomáš (eds.): Tajemství hradu v Karpatech & Jiří Brdečka

Brdečková, Tereza; Skupa, Tomáš (eds.)
Tajemství hradu v Karpatech & Jiří Brdečka

recenze film

Literární scénář známé filmové komedie je doplněn o cenné vylíčení pozadí vzniku filmu včetně půtek s komunistickou cenzurou. K dokonalosti publikaci schází přiložené DVD s filmem.

Jak se rodila verneovská parodie
Tereza Brdečková
, Tomáš Skupa (eds.): Tajemství hradu v Karpatech & Jiří Brdečka. Limonádový Joe, Praha, 2018, 232 s.

Spisovatele, scenáristu a režiséra Jiřího Brdečku (1917–1982) si dobře pamatujeme jako (spolu)autora řady ceněných filmů, zejména komedií, jimž dodal neopakovatelný humor, pohrávající si jak se slovy a se zněním dialogů, tak se žánrovým pojetím. Stačí připomenout tituly jako Císařův pekař – Pekařův císař (1951), Byl jednou jeden král (1954), Až přijde kocour (1963). Též se prosadil se jako režisér krátkých animovaných snímků.

Avšak jeho největší předností však byla schopnost láskyplně parodovat řekněme zvetšelá schémata divácky (a čtenářsky) oblíbených žánrů – zde na prvním místě musím uvést jeho celoživotní projekt Limonádový Joe, který v průběhu let procházel rozličnými podobami, vtělenými do literárního, divadelního i filmového zpracování. Ve spolupráci s Oldřichem Lipským však své mistrovství prokázal i na zdánlivě vyšumělých látkách, které zbavil nánosu letitého prachu a dokázal je resuscitovat v poloze hravě naivistického, jakoby okouzleného náhledu: po legendární westernové parodii Limonádový Joe (1964) to jsou filmy Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1981), divácky vcelku úspěšné už v době premiérového uvedení a oblíbené dodnes i zásluhou častého televizního uvádění.

O Brdečkovi vyšly výpravné obrazové publikace, z jeho odkazu těžily mnohé knihy (jmenuji aspoň několikrát vydaného Limonádového Joea, byl zveřejněn i filmový scénář). Nyní v této úctyhodné tradici pokračují Tereza Brdečková (Brdečkova dcera) a Lukáš Skupa, kteří k vydání připravili nejen scénář Tajemství hradu v Karpatech, ale i řadu doprovodných textů, které přibližují okolnosti vzniku i tehdy otištěné rozhovory s tvůrci (ale nikoli již následný kritický ohlas). Za nejdůležitější ovšem považuji Skupovu studii o cenzuře a jejích požadavcích v časech normalizace. Svou publikaci nazvali Tajemství hradu v Karpatech & Jiří Brdečka.

Brdečka se v tomto filmu, který patří k jeho posledním projektům, rozhodl těžit z námětu francouzského romanopisce Julesa Verna; měl s ním už své zkušenosti, když Karlu Zemanovi pomáhal adaptovat proslulý Vynález zkázy (1958). Nyní si – s podporou režiséra Oldřicha Lipského, s nímž spolupracoval na svých nejzdařilejších filmech – jako předlohu zvolil Tajemný hrad v Karpatech (česky poprvé 1893). Tentokrát ovšem zdůraznil parodovaný, naivisticky hravý komediální tvar původně romanticky hrůzostrašného příběhu prošpikovaného bezpočtem technických vynálezů, z dnešního pohledu samozřejmě úsměvných – na rozdíl o souběžně vznikajícího, avšak vážně míněného rumunského přepisu (Castelul din Carpaţi, 1981), který do českých kin ani televize z pochopitelných důvodů nepronikl.

Tereza Brdečková sepsala úvodní kapitolu nikoli jako osobní vzpomínkovou, ale v podstatě jako studii zcela odosobněnou od rodinného zázemí (o svém otci ostatně píše ve třetí osobě jako o předmětu bez nadsázky vědeckého zájmu) – cenné jsou její postřehy o nyní odlišném vnímání tohoto filmu. Kdysi vytýkaná přehnaná stylizace a pimprlový charakter postav, jak sama píše (s. 15), se náhle staly respektovaným uměleckým výrazem, z prý těžkopádné parodie se poznenáhlu vyklubala svobodomyslná excentrická komedie, zbožňovaná mladým publikem, které v době vzniku ještě ani nebylo na světě.

Autorka značnou část svého pojednání věnuje společným aktivitám Brdečky a Lipského. Navzájem si ujasnili, že vyznávají podobný typ humoru, obdivovali tytéž staré hollywoodské komedie (a Brdečka samozřejmě westerny), brakovou literaturu – ostatně znali se už od opětovného divadelního uvedení Limonádového Joea (Lipský jej poprvé režíroval roku 1955 v Divadle satiry). A jev málokdy vídaný: Lipský dokonce vyžadoval, aby byl Brdečka přítomný i během natáčení a ve scénáři napsané nápady mohl ještě „doladit“. Lipského syn Dalibor zavzpomínal: „O pauze se sešli v ateliéru, každý měl své poznámky k několika ještě nenatočeným scénám, předčítali si je a hned na místě z toho vznikaly další nápady na gagy, na některých se shodli, jiné zavrhli. Ale hlavně jsem viděl, že si rozumějí a hlavní je pro ně výsledek, ne ego.“ (s. 23)

Mimořádně cenný je Skupův závěrečný příspěvek věnovaný normalizační cenzuře, která tvrdila, že „rozesmát je málo“ (zní tak i název Skupovy stati), požadovala ideologicky pevné podloží. Na bláznivé apolitické komedie, mnohdy zasazené do smyšleného časoprostoru, který s přítomností měl shodné jen vnější kulisy, se cenzoři dívali podezíravě. Jenže divácká obliba a z ní plynoucí vysoké tržby skýtaly jisté odůvodnění, proč i takové filmy byly brány na milost.

Autor vychází – na rozdíl od knihy Vadí – nevadí, pojednávající o cenzuře ve zdánlivě osvícených 60. letech – povětšinou z druhotné literatury, z publikovaných oficiálních zpráv a dobových rozhovorů, z pozdějších knih a studií, kde se příslušné zmínky vyskytovaly. Méně pracuje s archivním materiálem, některé důležité fondy (například ústředního ředitelství Československého filmu) nejsou dosud přístupné. Není tudíž divu, že snesená zjištění jsou spíše povšechná, vypomáhají si třeba údaji o návštěvnosti, o dramaturgických koncepcích na Barrandově. Právě z Barrandova pocházejí i citáty z posudků na chystané filmy. Avšak o jejich průběžném cenzurním ovlivňování se toho dovíme málo – autor třeba ani nezmíní, že komedie Parta hic (vedením Barrandova licoměrně považovaná za slabou po všech stránkách) doplatila na bezpočet cenzorských připomínek, které nakonec úplně změnily její tvářnost. Takže o cenzorském řízení, které by se týkalo společných projektů Brdečky a Lipského (a Tajemství hradu v Karpatech zvláště), se mnoho nedovíme…

Nejpřitažlivějším oddílem celé této knihy je samozřejmě scénář filmu. Snadno vypozorujeme, s jakým potěšením a hravostí Brdečka vymýšlel nejen půvabné slovní hříčky (jako „pan hrábě“), ale rovnou celé svérázné karpatské nářečí s jadrným výrazivem i vznešeně strojenou mluvu hraběte a jeho sluhy. Krásně se to čte, ale přesto chybí to nejpodstatnější – vizuální podoba, v níž tato literní rovina existuje; ta totiž vyprávěný příběh umocňuje, zmnožuje jeho významy. Nemluvě o „němém“ podílu Jana Švankmajera, který dodal všelijaká bizarní hejblata. I když vím, že Tajemství hradu v Karpatech každý důvěrně zná, přesto lituji, že ke knize nebylo přiloženo DVD s jeho nejlépe restaurovaným záznamem. Absence příslušného snímku přibaleného na vhodném nosiči je ostatně letitá bolest leckterých u nás vydávaných filmových publikací, zvláště pak těch, které pojednávají o jednom konkrétním díle.

Posuzovaná kniha přirozeně obsahuje jmenný rejstřík i podrobný soupis Brdečkovy filmařské tvorby (včetně nerealizovaných scénářů). Oceníme však i bohatou obrazovou přílohu. Nalezeme v ní nejen záběry z filmu i Brdečkovy poznámky a vpisky, ale zejména – ve stati o cenzuře – přetisky různých důvěrných listin, vysvětlujících dopisů a rovněž často odmítavých posudků, které se týkaly „čistě“ zábavných filmů. Určitě si přečtěte nejapnosti, jaké napsal Jan Kliment, obávaný kritik z Rudého práva, o chystané komedii Jak svět přichází o básníky

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1405x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce