Pilátová, Markéta: Velebné velryby

Pilátová, Markéta
Velebné velryby

článek beletrie česká

Dlouho jsem hledala slovo, jak velrybu popsat. Těch padesát tun živé hmoty dlouhé patnáct metrů, proud vody koketně vypuštěný nad hladinu.

Velebné velryby

Dlouho jsem hledala slovo, jak velrybu popsat. Ne takovou, kterou jsem si představovala, když mi bylo asi deset a na plastikové, průhledně modré desce vložené do časopisu ABC hrály zvuky velryb. Ani tu, na kterou jsem se dívala v televizi, nebo tu na fotce v časopise National Geographic. Dlouho jsem hledala slovo, jak popsat skutečnou velrybu. Těch padesát tun živé hmoty dlouhé patnáct metrů, proud vody koketně vypuštěný nad hladinu – přesně takový, jak ho děti malují na obrázcích ve školce. Byla tak blízko, nebezpečně blízko. Měla jsem strach, že uvízne i se svým mládětem na mělčině.

Každý rok sem do malého surferského městečka Garopaby na jihu Brazílie připlouvají někdy desítky, někdy i dvě stovky velryb jižních (Eubalaena australis), aby tady porodily mláďata a naučily je dýchat a plavat. Trénují společně na zpáteční cestu do Antarktidy, kde na ně čekají samci, ale i harpuny japonských velrybářů. V teplých brazilských vodách se zdrží asi pět měsíců, než se opět ponoří do ledových arktických moří. Ze hřbetů písečných dun u pláží, v průzračných, mělkých vodách, kterým místní říkají „velrybí jesle“, se daly pozorovat i bez dalekohledu. Nesmírná těla porostlá bílými parazitujícími korýši a jejich – konečně jsem na to slovo přišla – velebnost. Pohybovaly se tak pomalu, temná váha tak blízko a jejich dávné a tajemné rozhodnutí vrátit se ze souše nazpět do vody, do klidu oceánů, najednou pochopitelné. Když jsem se je v podvečerním mořském světle snažila zahlédnout, zažívala jsem to, co možná zažívají věřící na mši. Velebný klid.

Velrybí síla byla tak blízko. Síla, která je zapotřebí k několikaměsíční cestě zpět do Antarktidy, a zároveň křehkost, velebnost vydaná na pospas japonským jedlíkům v nóbl restauracích. Letos japonští velrybáři argumentují tím, že se velrybám narodil dostatek mláďat a je možné jatka povolit už v brazilských vodách. Modlím se, aby to alespoň ty, které jsem zahlédla a stačila se s nimi letmo, pohledem potkat, cestu ve zdraví přežily. Třeba se jednou rozhodnou opustit oceány a vydají se rovnou někam do vesmíru. Chtěla bych, aby se jejich velebné stíny míhaly pod hladinou nebo ve stratosféře další tisíce let. Aby nás a naše harpuny všechny velryby přežily.

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!

© Markéta Pilátová
ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1578x

Inzerce