Pilátová, Markéta
Velebné velryby

Velebné velryby

Dlouho jsem hledala slovo, jak velrybu popsat. Ne takovou, kterou jsem si představovala, když mi bylo asi deset a na plastikové, průhledně modré desce vložené do časopisu ABC hrály zvuky velryb. Ani tu, na kterou jsem se dívala v televizi, nebo tu na fotce v časopise National Geographic. Dlouho jsem hledala slovo, jak popsat skutečnou velrybu. Těch padesát tun živé hmoty dlouhé patnáct metrů, proud vody koketně vypuštěný nad hladinu – přesně takový, jak ho děti malují na obrázcích ve školce. Byla tak blízko, nebezpečně blízko. Měla jsem strach, že uvízne i se svým mládětem na mělčině.

Každý rok sem do malého surferského městečka Garopaby na jihu Brazílie připlouvají někdy desítky, někdy i dvě stovky velryb jižních (Eubalaena australis), aby tady porodily mláďata a naučily je dýchat a plavat. Trénují společně na zpáteční cestu do Antarktidy, kde na ně čekají samci, ale i harpuny japonských velrybářů. V teplých brazilských vodách se zdrží asi pět měsíců, než se opět ponoří do ledových arktických moří. Ze hřbetů písečných dun u pláží, v průzračných, mělkých vodách, kterým místní říkají „velrybí jesle“, se daly pozorovat i bez dalekohledu. Nesmírná těla porostlá bílými parazitujícími korýši a jejich – konečně jsem na to slovo přišla – velebnost. Pohybovaly se tak pomalu, temná váha tak blízko a jejich dávné a tajemné rozhodnutí vrátit se ze souše nazpět do vody, do klidu oceánů, najednou pochopitelné. Když jsem se je v podvečerním mořském světle snažila zahlédnout, zažívala jsem to, co možná zažívají věřící na mši. Velebný klid.

Velrybí síla byla tak blízko. Síla, která je zapotřebí k několikaměsíční cestě zpět do Antarktidy, a zároveň křehkost, velebnost vydaná na pospas japonským jedlíkům v nóbl restauracích. Letos japonští velrybáři argumentují tím, že se velrybám narodil dostatek mláďat a je možné jatka povolit už v brazilských vodách. Modlím se, aby to alespoň ty, které jsem zahlédla a stačila se s nimi letmo, pohledem potkat, cestu ve zdraví přežily. Třeba se jednou rozhodnou opustit oceány a vydají se rovnou někam do vesmíru. Chtěla bych, aby se jejich velebné stíny míhaly pod hladinou nebo ve stratosféře další tisíce let. Aby nás a naše harpuny všechny velryby přežily.

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!

© Markéta Pilátová
ilustrace © Lela Geislerová