Vigan, Delphine de: Pouta

Vigan, Delphine de
Pouta

recenze beletrie zahraniční

Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan (nar. 1966) je českým čtenářům dobře známá – letos od ní v českém překladu vyšla již pátá kniha a dostala název Pouta. V předposledním a poměrně obsáhlém románu Podle skutečného příběhu (č. 2016) vsadila de Vigan na nápaditou kombinaci autobiografie a fikce. V Poutech je jednak úspornější, jednak žánrově konzervativnější.

Bez zbytečných řečí
Delphine de Vigan
: Pouta. Přel. Alexandra Pflimpflová, Euromedia – Odeon, Praha, 2018, 160 s.

V centru Pout stojí čtyři postavy. V rychle se střídajících kapitolách se seznamujeme s dvanáctiletým Théem, který žije střídavě vždy týden s otcem a pak s matkou. Nedostatečné pozornosti rodičů využívá k tomu, že se opakovaně opíjí. Jeho kamarád Mathis se k němu při této činnosti rád přidává. Učitelka Hélène se všemožnými prostředky snaží Théa bránit před ostatními pedagogy. Mathisova matka Cécile musí řešit nejen synova opakovaná extempore, z nichž zcela po právu viní jeho nejlepšího kamaráda, ale také hroutící se manželství. Zjistí, že její navenek seriózní manžel zásobuje pod pseudonymy mnohá internetová diskusní fóra svými xenofobními a homofobními výlevy.

Pouta možná nejvíce zaujmou chmurnou atmosférou, jež je nastolena na začátku a postupně graduje, až v závěru ústí ve zcela bezútěšné a bezvýchodné životní situace všech protagonistů. Pozoruhodně propracované jsou však v této v krátké próze vzájemné vztahy postav i jejich vazby k minulosti, kterou si za sebou táhnou jako příslovečnou železnou kouli: jde o ona pouta z názvu. „Pouta. Jsou to neviditelné vazby, které nás pojí k druhým – mrtvým či živým –, jsou to šeptané sliby, jejichž odezvu neznáme, mlčenlivá věrnost […]. Jsou to zákony dětství dřímající hluboko v nás, hodnoty, v jejichž jménu dodržujeme nepsaná pravidla […]. Naše křídla i naše obojky,“ čteme v úvodu knihy. Tento výčet, jehož trochu patetický tón kontrastuje se syrovým stylem nadcházejícího vyprávění, získává na významu s každou přečtenou kapitolou. Jak příběh plyne (Pouta jsou přitom ten typ prózy, který má potenciál čtenáře takříkajíc pohltit), rozkrývá se historie, a díky ní i motivace postav, jež zdaleka není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Delphine de Vigan velmi obratně využívá změn perspektivy k tomu, aby nám dala nahlédnout, co se za tou kterou situací skrývá. Pracuje přitom s rovinami vyprávění: teprve za příběhem, jenž svižně spěje k závěru, dává vyvstat všem okolnostem, které jej zapříčinily. Jsou ale odkrývány jakoby mimochodem.

Příběhový oblouk, který je v Poutech opsán, nijak nepřekvapí, naopak je poměrně předvídatelný. Přednost knihy však tkví v tom, že dvanáctiletého alkoholika nakonec můžeme nejen politovat, ale díky tomu, že nahlížíme do svízelné rodinné konstelace, v níž se ocitl, i pochopit. Navíc mají zvrácené či rozvrácené charaktery a vztahy čtyř protagonistů příčinu v problémech ryze aktuálních. Svůj podíl nesou neúplné rodiny, deprese způsobené ztrátou pracovní pozice, neschopnost zorientovat se v bezrozměrném virtuálním prostoru, zapíraná traumata z dětství a samozřejmě rodiče, kteří nemají čas na své děti. Tyto aspekty jsou snad vylíčeny trochu schematicky, na druhou stranu získávají na naléhavosti právě díky tomu, že nejsou čtenáři nijak vzdálené.

Edice Světová knihovna nakladatelství Odeon, kde české překlady de Vigan pravidelně vycházejí, nedávno překvapila (a snad i potěšila) svou rozsáhlou základnu fanoušků, když změnila grafickou podobu obálek. Pouta, vycházející v převodu „dvorní“ české překladatelky Delphine de Vigan Alexandry Pflimpflové, jsou v pořadí druhý titul, kterého se tato změna týká. Díky tomu, ale také – a především – díky přístupnosti a zároveň intenzitě vyprávění by Pouta mohla oslovit široký okruh čtenářů. Podobně se to zřejmě podařilo předposlednímu francouzskému titulu, jenž vyšel ve Světové knihovně, Copu herečky a scenáristky Laetitie Colombani. Tomu se poslední próza de Vigan podobá kompozicí: také staví na více osudech, které se postupně splétají v jeden celek. Na rozdíl od Copu však Pouta nesklouznou ke klišé a to, že všechny díly vyprávění zapadnou hladce do sebe, v nich nevyznívá strojeně.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 1142x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce