Havelka, Jan: Cesta na Praděd: Cestopis z konce 19. století

Havelka, Jan
Cesta na Praděd: Cestopis z konce 19. století

recenze beletrie česká

Půvabné svědectví o touze zdolat nejvyšší horu Moravy v dobách, kdy byla turistika ještě v plenkách, potěší nejen znalce a milovníky Jeseníků. Cestopis z konce předminulého století, psaný nádhernou češtinou, připraví jedinečný čtenářský zážitek všem těm, kteří si toulky přírodou umějí vychutnat ve stejně romantickém rozpoložení jako Jan Havelka a jeho vlastivědná družina.

„Jako temnomodrá stěna ve mrákotě noční tanul před námi Praděd obrovský…“
Jan Havelka
: Cesta na Praděd: Cestopis z konce 19. století. Pavel Ševčík – VEDUTA, Štíty, 2018, 88 s.

Pro všechny ty, kteří propadli podmanivému kouzlu Jeseníků, představují tituly štíteckého nakladatelství VEDUTA již řadu let neocenitelný zdroj poznávání historie i současnosti nejvyšších moravských hor a přilehlého podhůří. Počátkem září letošního roku si však nakladatel Pavel Ševčík připravil pro čtenáře opravdovou lahůdku. Spolu se šumperskou sekcí Klubu českých turistů, který slaví 130 let od založení, vydal unikátní a autentický doklad prapočátků turistiky na severní Moravě a ve Slezsku. Na začátku osmdesátých let předminulého století se skupina tří učitelů olomouckého Slovanského gymnázia rozhodla se svými studenty pokořit horu, v níž dle starých německých legend sídlí mocný duch hor Praděd (něm. Altvater). O tom, jak složitým a strastiplným úkonem však tehdy dobytí jesenického velikána bylo, podal roku 1883 ve svých Cestách po Moravě detailní zprávu jeden z účastníků výpravy, kantor, etnograf a novinář Jan Havelka (1839–1886), s nímž se vydáme do časů, kdy hory byly sice o něco zrádnější, zato však více panenské a tajemné.

V úvodu knížky Havelka čtenáře seznámí se vším, co je zapotřebí si ke správné vlastenecké pouti přichystat. A bylo toho vskutku požehnaně. Nezapomeňme, že se nacházíme v době, kdy Moravsko-slezský sudetský horský spolek (vznikl roku 1881 ve Frývaldově, dnešním Jeseníku) teprve – obrazně řečeno – rozmíchával barvy na turistické značky a kdy se zájemcům o vysokohorské partie často nedostávalo ani vhodných map. Nezbývalo tedy než si potřebný plán cesty vyhotovit svépomocí. Mimo mapu a – pochopitelně – teplý oděv si Havelka se svými druhy neopomněli přibalit dalekohled, tlakoměr, kompas či malé kladívko (to kvůli nerostům). A co v žádném případě nesmí v ruksaku turistově chybět, je pak zpěvníček nejoblíbenějších písní, „neb veselosť jest polovičním zdravím“.

Již začátek knihy tak výborně předznamená, v jakém duchu se bude Havelkův cestopis odvíjet. Jeho dílo představuje nádherné svědectví o tom, jak obrovský požitek z výletu do hor a celkově do přírody naši předci měli, jak upřímně a s nakažlivým nadšením dokázali ocenit kdejaký kámen, zajímavě rostlý strom, květinu, zurčení říčky či povídání místních. Ve srovnání s dneškem, kdy člověk, vydá-li se do hor, řeší většinou jen náhradní oblečení a plně nabitý fotoaparát, působí tento romantický způsob putování nadmíru uklidňujícím dojmem a dokládá, že k zaznamenání osobní imprese krajiny stačí jen pozorné oči, nastražené uši a hmat, pro Havelku pak ještě nádavkem i papír k zapisování poznámek a na kreslení: „Naskytne-li se mi někde na cestě předmět půvabný nebo památný, usednu na chvilku poblíž do stínu a za nedlouhou chvíli sbírka náčrtků o jeden obrázek z vlasti milé jest bohatší.“ Uvědomíme-li si toto velké poselství malého dílka, počáteční shovívavé pousmání nad zdánlivě nadbytečnou výbavou najednou mizí a zůstává jen obdiv k entuziasmu a příjemná nostalgie.

Optimistická mysl a vlastivědný zápal provází naše hrdiny po celou dobu putování. Od chvíle, kdy na olomouckém nádraží usednou do vlaku a po „dráze železné“ vyrazí přes Unčov (Uničov), Litovel a Šumberk (Šumperk) směrem k severu, až do vystoupení na konečné stanici v Sobotíně neztrácejí výletníci na dobré náladě, zájmu o okolní svět a chuti špacírovat ku Pradědu. Čerstvý horský vzduch a výtečný oběd je v jejich odhodlání prodírat se „lesy druhdy žerotínskými“ motivuje ještě silněji. Kýžený odpočinek jim pak (i přes nečekanou návštěvu hlučných lovců) poskytne Františkova myslivna barona Kleina. Leč, jak už to v Jeseníkách chodívá, „Praděd hněvivě čelo své zatáhl chmurami“ a počasí se nehodlalo umoudřit ani ráno. Tentokrát tedy horu nezdolají. Jestli se jim to podaří napřesrok, to už čtenář musí zjistit sám…

Kromě kochání se panenskou přírodou moravské části Jeseníků skupina učitelů a studentů bedlivě reflektuje a zaznamenává druhovou rozmanitost tamní flóry i fauny, Havelka kupř. uvádí detailní popis vzácných květin a bylin či hovoří o stavu unikátních horských smrčin, dokonce poměrně přesně vymezuje hranici, kde smrky pomalu ustupují drsnému prostředí alpinských holí („pro milovníka rostlin arci hlavní pastva nastává teprv až na nejvyšších, bezlesých pláních pradědských“). Nejinak je tomu i v oblasti historické, etnografické či toponomastické – čtenář se dozví např. o tragickém osudu významného biologa prof. Kolenatého nebo o čarodějnických procesech, jež jsou neodmyslitelně spojeny se „Skalkou Petrovskou“ (Petrovými kameny). Cesta na Praděd tak vedle relaxační roviny zároveň poskytuje více než skvělý materiál pro znalce Jeseníků, ať už odborníky, či regionální nadšence, jimž řada informací v knize uvedených nabízí porovnání tehdejšího stavu se současností a kterým mnohá na první pohled nevýznamná poznámka dokáže otevřít opět nové obzory vlastivědného bádání.

Dojem z knížky by však rozhodně nebyl tak pozitivní, kdyby ji svými kresbami nedoplnil ilustrátor Václav Roháč. Svým nezaměnitelným poetickým stylem, okořeněným špetkou humoru, pokaždé dokonale vystihne atmosféru jednotlivých situací i díla jako celku. Ani na jedné dvoustraně se nestane, aby ji nekrášlila nějaká malůvka. Čtenář se tak může zahledět na kouzelně vypodobněná panoramata či lesní zákoutí Jeseníků, najde zde do detailů vypracované obrázky vzácných květin. A o tom, jak libé pocity vyvolají kresby svérázného prostředí dřevěné Kleinovy myslivny s pěnivým korbelem piva a poctivým krajícem chleba namazaným domácím máslem, snad netřeba ani psát.

Cestopis Cesta na Praděd by rozhodně neměl chybět v knihovně žádného jesenického regionálního patriota. Svůj nedlouhý rozsah knížka plně vyvažuje množstvím zajímavých faktů, nádherným jazykem a zejména všudypřítomnou pohodovou náladou, kterou stojí za to vstřebat, uchovat a předávat dál.

 

Na podobné téma:
Miroslav Kobza
: Cestou necestou za tajemstvím Hrubého Jeseníku
Josef Lowag: Pradědovy pověsti

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.