Hübl, Ondřej: Hod mrtvou labutí

Hübl, Ondřej
Hod mrtvou labutí

recenze beletrie česká

Nakladatelství Druhé město v rámci Velkého knižního čtvrtku vydává debut Ondřeje Hübla Hod mrtvou labutí. V převážně satirických příbězích se v něm se svým osudem utkávají pražští hipsteři, manipulativní režiséři, povýšenečtí umělci a především frustrovaní jedinci, jejichž nanicovaté životy plují stokou falešného pocitu vlastní výjimečnosti. Autorův nabroušený vtip osciluje mezi přímočařejší parodií a důmyslněji utkanou sítí společenských vztahů, z nichž jen málokdo vyvázne živý.

Pražský makábr
Ondřej Hübl: Hod mrtvou labutí. Druhé město, Brno, 2018, 268 s.

Kniha Ondřeje Hübla obsahuje celkem šest samostatných textů, z nichž úvodní minipovídka Heslo funguje ve svém tragikomickém duchu jako výstižná reprezentace celého souboru. Vypointovaná literární zkratka, v níž se jakýsi Jaroslav Nitěnka pokouší ukousnout svůj malý díl historické slávy, upomíná na skutečnou mediální událost. Zdánlivě bezejmenný důchodce sepisuje svůj zdánlivě nepodstatný životní běh coby autobiografické heslo na Wikipedii. Na text lze nahlížet jako na obecnou výpověď o frustrované malosti sycené velikášskými sklony, neboť ukazuje, že potřeba zapsat se nějak do historie dalece převyšuje případné vyšší nároky týkající se konkrétního uplatnění na základě schopností, znalostí či dovedností. V případě Hesla se zdá, že dnešní povrchní doba si žádá povrchní činy. Ač nejspíše nevědomky je však pan Nitěnka epigonem Hérostrata z Efesu, který v roce 356 př. n. l. podpálil Artemidin chrám právě za tím účelem, aby zanechal stopu v dějinách. Touha proslavit se za každou cenu je tedy nadčasová i univerzální. Třebaže se jeho satirický osten zaměřuje především na soudobou českou společnost spíše městských obyvatel, vystihuje Ondřej Hübl svojí úvodní povídkou mnohem obecnější problém.

Dojíždění na dálku
Druhá, již rozsáhlejší povídka ze souboru, jež má zřejmě ústřední postavení, neboť poskytla název celé knize, je ovšem dosti konkrétně ukotvena v naší nezaměnitelné přítomnosti. Vyniká množstvím kulturně specifických narážek a oproti většině ostatních přítomných textů také rozptýlenějším vypointováním několika propojených osudů. Ondřej Hübl ukazuje, že velmi dobře zná prostředí mladých pražských liberálů – ať už se to týká rázu hipsterských podniků, česko-anglické makarónštiny, či specifické světáckosti spojené s pravidelnými aktualizacemi facebookových profilů. Ústředními hrdiny povídky Hod mrtvou labutí jsou snoubenci Peter a Nicol. Peter je miliardářský synek, který se po absolvování prestižní zahraniční univerzity vrátil do pražského loviště, aby zde rozjel byznys v podobě „zajímavého malého pivovaru“. Nevadí, že pivovarnictví nerozumí a že většina kamarádů jeho pivo raději uklízí do nejbližších váz či květináčů. Selfie na Instagramu s popiskem „Moje první chmelie“ získává lajky a komentované pochvaly; vezdejší svět se tudíž Peterovi zdá být tím nejlepším z možných světů. Nicol pracuje v reklamní agentuře a momentálně se její zájem točí kolem nejmenovaného režiséra, s nímž vytváří reklamu pro Garnier. Kromě luxusních starostí, zda si má dát raději kávu z Etiopie, nebo z Peru, případně jestli si má obléci „lněné kalhoty a tričko“, či spíše nějaký „oděv z období pozdní batiky“, a středně závažných strastí – typu jak vyřešit pozitivní těhotenský test coby nechtěnou pozůstalost z intenzivní komunikace s režisérem –, se zabývá také vznešenějšími problémy. Má dát v rámci zvyšování obecné hladiny dobra padesátikorunu zevlujícímu bezdomovci, nebo raději poslat vyšší peněžní částku na účet Člověka v tísni? Vyhrává druhá varianta, jelikož potřebu konat dobro je u Nikol zároveň třeba sladit s požadavkem neumazat si ruce. Čím větší odstup od obdarovaných, tím lépe. A právě tento světonázor Nicol s Peterem dovede ke klíčovému rozhodnutí adoptovat na dálku ugandského chlapce Odongu.

Lety mimo
Hübl je v mnoha rysech své satiry velmi přesný a nešetří nikoho. Jeho postavy nejsou živí lidé, ale loutky manipulované potměšilým autorem, který nelítostně odkrývá společenskou přetvářku skrývající se za humanismus či vznešené úmysly. Autor ukazuje vystupující jedince jako nedospělé, egoistické zpotvořeniny člověka, které si svoji povrchnost a sobeckost neumějí nebo nechtějí přiznat. Extrémní situace, jimž své hrdiny i čtenáře autor s oblibou vystavuje, však předvedou onu často zdůrazňovanou lidskost v těch pravých barvách. Hüblova povídka je moralita, v níž dobro je dobrem jen do té míry, dokud je jeho produkce příjemná těm, kteří si ji mohou dovolit. Jde vlastně o zboží svého druhu – bohatí zákazníci si platí za to, že mohou ulehčit svému svědomí, které nese zátěž privilegovaného původu (myšlenka, kterou také často zdůrazňuje filozof Slavoj Žižek). Titul povídky odkazuje na konkrétní scénu, v níž Peter, jenž obráží pražské hospody se svým otcem, objeví v noci na mostě zabitou labuť. Po Peterově prvotní, nesměle projevené lítosti jeho otec opeřence uchopí a v bujaře roztočeném nápřahu se jej chystá odhodit daleko do Vltavy. Ovšem, stejně jako většina ostatních zámyslů protagonistů, i tento se vyvrbí poněkud jinak, než bylo v plánu – mrtvola ptáka skončí na předním skle vyděšené noční řidičky. Stejně tak příběhová linie s ugandskou adopcí nabere nečekaný vývoj kvůli nekalosti evropských politiků a soudců, přičemž zločinné pozadí kauzy je poněkud nahrubo naznačené v rámci příběhové vsuvky. Adopce je díky úpravě evropského zákona skutečná se vším všudy, a Odongu se tak díky nově nabytým majetkovým nárokům stává nežádoucím trnem v oku. Černá komedie tak ke konci předvede svou pravou temnotu a nadechne se z repertoáru morbidních thrillerů.

Obzvláště vypečená
Autor mimo jiné rád paroduje známé osobnosti patřící do liberální sociokulturní sféry. V ústřední povídce se objevuje mladý politik Frederick Rémy, který je evidentní parodií jistého mladého poslance za TOP 09; pro kavárníka a mudrlanta Hemzu zase byla nejspíše předlohou osobnost pražského provozovatele kaváren Ondřeje Kobzy. Hrdinové se pak například scházejí v Café Altstadt, což je zřejmý inverzní název cool ohniska v pražské Novoměstské radnici. Obzvláště vypečenou parodickou variací je pak povídka Divotvorné hrnce, v níž ansámbl Dejvického divadla pod vedením Miroslava Krobota řeší nedostatek financí tím, že spojí divadelní turné s pochybným prodejem hrnců na způsob praktik zaznamenaných v dokumentu Šmejdi. Zde již známá jména umělců explicitně korespondují s reálnými předobrazy, přičemž autor text občasně zcizuje zábavnými postmoderními rekvizitami. Situace, do níž se divadlo dostalo díky zkrouhnutí dotací od Ministerstva kultury, je o to absurdnější, že mladý pár intelektuálních milovníků náročné činoherní performance musí místo beznadějně vyprodaného představení Ucpanej systém (což je reálná hra Dejvického divadla, skutečně zpravidla beznadějně vyprodaná) vzít za vděk bruntálským představením spojeným s prodejem nespolehlivého kuchyňského vybavení, jinak nemá šanci své oblíbence naživo zhlédnout. Autor využívá svérázného naturelu populárních herců (Myšička, Babčáková, Neužil aj.) a staví je do skurilních situací na způsob bláznivé české komedie s intelektuálským nádechem.

Šuplík za Černým zrcadlem
Podobně i povídka Průmysl 4.0 je založená na jednoduchém, vtipném nápadu rozvedeném do podoby drobné hříčky. Tentokrát je ovšem motiv méně třeskutě komediální a vyznačuje se dystopičtějším námětem, který jako by vypadl z šuplíku Charlieho Brookera, scenáristy britského televizního seriálu Black Mirror (příběh svým námětem až příliš připomíná první epizodu třetí série s názvem Nosedive). V blízké budoucnosti téměř veškerou práci zastanou stroje řízené umělou inteligencí a většině lidí nezbývá nic jiného než se uchytit v odvětví zábavního průmyslu, případně si sehnat nějakou práci na způsob hlídače či učitelky. Hlavní hrdinka se živí obskurními vystoupeními v zaplivaných podnicích, při nichž předvádí zápasy v bahně. Navíc má vážný problém, protože jí zrušili profil na sociální síti, bez něhož jí zřejmě odeberou dceru, jelikož kdo nesdílí s ostatními, je společenský vyvrhel.

Myslivec a operní ansámbl
Ve zbývajících dvou povídkách autor zužitkoval dvě specifické oblasti kulturního vyžití, a sice operu a myslivost. Hlas barvy lesního jedu je opět černá komedie, v níž je smyslem akce zdánlivě umění (avantgardní industriální provedení Wagnera), ale ve skutečnosti jde o peníze, sex, společenskou prestiž a moc. V příběhu plném pitoreskních postav i dění, za jaké by se nemusel stydět ani český velikán literárního makabrózna Jan Křesadlo, je rozkročen mezi Prahou a Tokiem, kam hrdinové jedou nadšeným Japoncům předvést svoji wagnerovskou variaci se skrytou agendou propagovat české turbíny Škoda. Nadto má ředitel opery mnohem raději Helenu Vondráčkovou a do veřejného prohlášení omylem plete děkovnou řeč členům zednářské lóže, česká delegace si po návštěvě fetišisticky orientovaného tokijského bordelu dopřává delfíní ovar, jímž chce šéfkuchař vyjít vstříc specifickému rázu české kuchyně, a na scénu brzy vstupuje neonacistická společnost Odinovo kopí, jejímž záměrem je ochránit Wagnerovo dílo od kulturního poskvrnění. Nejvíce jim ovšem vadí, že místo Škodovky do Japonska nejedou ukázat výrobky Siemens. Poslední povídka Špacírflinta se pak vymyká svým melancholickým laděním. Na rozdíl od ostatních textů v ní nejde o cynickou karikaturu, nýbrž o příběh uraženého a poníženého člověka v tichém odporu proti zjevné přesile nepřejícího osudu. Ten je však, jako obvykle, z velké části uskutečňován zcela konkrétními činy bezostyšných prospěchářů. Protagonista je v rámci souboru povídek také jediný vykreslen jako vícerozměrná, plnohodnotná žijící bytost, která se rozhodne vzít osud do vlastních rukou a podvratně čelit zlu. Změna stylu s sebou ale nese určitý úbytek originality, neboť autorovy zbraně jsou nejostřeji nabroušeny v prostředí satiry. V případě některých hrdinů, například svérázné postavy kněze, se pak ocitá nerozhodně na půl cesty mezi karikaturou a realističtějším či plastičtějším ztvárněním. Závěrečný twist pak technicky připomíná zvrat ve snímku Adamova jablka Anderse Thomase Jensena, přičemž samotné finále, zřejmě v autorově cílené snaze dát situaci neobvyklý vývoj, vyznívá v kontextu až příliš neústrojně.

I přes uvedené výtky lze ovšem Hod mrtvou labutí označit za pozoruhodný literární debut. Ondřej Hübl osciluje mezi přímočařejší parodií a strukturovanějším vyjádřením toho, co se často skrývá za povrchní maskou lidskosti a vznešenosti. Autor je coby satirik rozkročen někde mezi Garym Shteyngartem a Štěpánem Kopřivou. Nemá sice ani Shteyngartovu vizionářskou důmyslnost a komplexnost, ani Kopřivův brutální tah na branku, ale díky trefnému postižení specifických rysů společenského chování s akcentem dystopičnosti, slovnímu humoru a vstřícnosti vůči morbiditě si může s oběma z nich přinejmenším potřást rukou.

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Gregor, 31.10.2018 12:54
Hübl, Ondřej: Hod mrtvou labutí
Kladné hodnocení této knihy nechápu. Mně naprosto minula. Je napěchovaná laciným, vulgárním humorem a nic víc v ní není.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.