Boček, Evžen: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka

Boček, Evžen
Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka

recenze humor

Čtvrtý díl populární humoristické série se odklání od epizodického modelu předchozích knih a nabízí jeden ucelený příběh. A je to čirý humor švandrlíkovského ražení.

Mamlasové a podivíni
Evžen Boček
: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Druhé město, Brno, 2018, 176 s.

Úspěch píšícího kastelána Evžena Bočka, který podle nedávných slov majitele nakladatelství Druhé město Martina Reinera v posledních letech v podstatě zastoupil Michala Viewegha v roli „živitele“ firmy, má stejné kořeny jako většina českých literárních úspěchů. Totiž že se jedná o humoristický román, a to s humorem přímočarým, slovním i situačním, široce srozumitelným. Boček k tomu přidává ještě atraktivní prostředí starého zámku a jeho čerstvých majitelů a naopak letitého personálu, mezi nimiž docházelo v minulých dílech ke vděčně tragikomickým konfliktům a třenicím.

Pokud se s žánrem humoristického románu spokojíme – a Bočkovo psaní žádné vyšší ambice nevykazuje –, pak mu nebylo v podstatě co vytknout. Snad jen epizodičnost děje a jeho neuzavření v žádné z dosavadních knih a natahování až do podoby nekonečného seriálu. Což ale ne všichni musejí vnímat jako nedostatek a svým způsobem je formát nekonečného (nebo alespoň dlouho protahovaného) literárního seriálu v české literatuře příslovečným polem neoraným.

Aktuálním románem (či možná spíše novelou) s dlouhým názvem Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka se však Boček rozhodl vymanit z epizodních dějů i seriálového rytmu a napsal jeden ucelený příběh. Zatímco předchozí trojice knih měla formát deníkových zápisků titulní vypravěčky, devatenáctileté Čechoameričanky Marie, jejíž rodině v restituci připadl zámek na sever od Brna, tentokrát Marie rekonstruuje, jak se na Kostku vydali zloději. Pro autora je to už o něco vyšší úroveň psaní, protože si nevystačí se sarkastickými glosami, rychlými gagy a bizarními postavami, ale musí promyšleněji komponovat děj, propojovat několik linií a provázat je v závěru.

Boček to zvládá dosti dobře, jakkoliv přitom volí obehrané triky. Dvě dvojice zlodějů jsou totiž mamlasové k pohledání: Sony a Angelika z pražské galerky, kteří mají pro tajemného zákazníka ukrást dvě šlechtické lebky ze zámecké hrobky, se vyznačují IQ pod úrovní delfína, naopak manželský pár učitelů ze základní školy je inteligentní dost, ba možná až příliš, takže pro krádež vzácného obrazu a jeho nahrazení kopií vymýšlí složité až nereálné finty, které ke všemu selhávají pro fatální nervozitu dosud bezúhonných zoufalců. Model neschopných zlodějů, kteří kromě vlastních selhávání narážejí ještě na podivínské osazenstvo zámku, nacházející se ke všemu v bizarních situacích (zahradník se rozhodl zemřít a na smrt čeká v rakvi v kapli, kastelán se probudí po opici v uniformě důstojníka SS a potrhlá mladá průvodkyně má zrovna gotickou vizáž), je také dosti často využívaný v nejrůznějších (spíše však filmových) crazy komediích.

Ale odvozenost neodvozenost, Bočkovi to funguje, protože dokáže eskapády svých hrdinů patřičně vygradovat, až čtenáře přiměje k hlasitému smíchu – což je v případě humoristického románu hlavní ambice (nebo přinejmenším jedna z hlavních, jejíž naplnění většině čtenářů tohoto žánru bohatě stačí). Je pravda, že v předchozích knihách nabízel o něco jemnější a sofistikovanější humor, zde se již velmi blíží prózám Miloslava Švandrlíka, což je svým způsobem uzavření kruhu, protože vítězství v prvním ročníku Ceny Miloslava Švandrlíka pro nejlepší humoristický román na Bočkovu první knihu upozornilo a s vydáním druhého dílu a jeho zařazením do programu Velkého knižního čtvrtku (kde figuruje i letošní próza) nastartovalo jeho prodejní úspěch. Ale není to ulepené, chtěné ani vypočítavé, jen jednoduché. Boček má navíc dostatek fantazie a variuje stále vděčné schéma hyperbolizování konfliktů mezi personálem a návštěvníky zámku alias „muflony“, občas k tomu přidá i historku z praxe kastelána, případně z policejních análů, která fiktivní (a místy trochu přitažené za vlasy) eskapády dokáže oživit příslovečným humorem, „který nevymyslíš“. Namátkou případ zloděje, který „pižlal rohy z trofejí v různých muzeích a zámcích po celých Čechách a prodával je Číňanům“, než „od vycpanin chytil těžkou prašivinu“, nebo zlodějského vytrvalce, který šplhal v bouři po hromosvodu, a když dostal zásah bleskem, zvedl se a zkusil to znovu.

Bočkova nevypsanost se projevuje snad jen v závěru, kterému opět (oproti předchozím knihám má tato naštěstí alespoň zřejmou tečku) schází nějaké vyvrcholení: nová pointa či gag. Tím, že autor vše vypravuje retrospektivně, si vlastně vyčerpá většinu překvapivých vztahů a souvislostí hned na začátku a v závěru již děj dobíhá spíše setrvačně. Smíchy slzící čtenáři mu to však jistě odpustí.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 899x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce