Ťi-ti, Ma-ťia

Ťi-ti, Ma-ťia

rozhovor beletrie zahraniční

„Pokud je v poezii upřímný cit, báseň si své čtenáře najde, ať jsou kdekoli,“ říká v rozhovoru čínský básník Ťi-ti Ma-ťia, jehož tvorba se dočkala nečekaného ohlasu i v Africe.

Báseň jako hlas hledající souzvuk

Během letošního prvního říjnového týdne se konal již 28. ročník Festivalu spisovatelů Praha. Jedním z jeho významných hostů byl čínský básník Ťi-ti Ma-ťia (Jidi Majia), který bezprostředně po svém sobotním autorském čtení v prostorách Senátu ČR poskytl iLiteratuře obsáhlé interview. Velký díky za ochotu a pomoc při jeho přípravě patří překladatelce Zuzaně Li.

 Obrazek

Básník Ťi-ti Ma-ťia (Jidi Majia) se narodil roku 1961 v Liang-šanu (Liangshan) v jihozápadním S’-čchuanu (Sichuan). Je hrdým příslušníkem národnosti Nuo-su (Nuosu), která bývá oficiálně řazena k národnosti I (Yi), obývající S’-čchuan a Jün-nan (Yunnan). Nuo-suové (jak sami sebe nazývají) žijící v autonomní prefektuře Liang-šan bývají označováni jako s’čchuanští či liangšanští Iové. Jejich dialekt byl vládou ČLR vybrán jako spisovný jazyk všech příslušníků národnosti I a je vyučován ve školách. Podle sčítání lidu z roku 2000 čítala tato národnostní skupina dva miliony osob. Do povědomí čínské literární veřejnosti vstoupil Ťi-ti Ma-ťia již svou první sbírkou Píseň mé první lásky (1985). Jeho dosud poslední publikovanou sbírkou je 24 sonetů matce (2017). V češtině vyšel výbor z jeho poezie nazvaný Čas (Foibos 2006) a sbírka Slova v plamenech (Dauphin 2016). Mezi jeho nejslavnější básně patří Autoportrét, jejímž posláním je závěrečný verš „jsem z rodu Nuosu“ (česky in Tvar 2/2016).

iLiteratura: Jste mezinárodně proslulý básník, pocházíte ze S’-čchuanu, z významného rodu národnosti Nuosu, narodil jste se v neklidném 20. století a nedlouho po vašem příchodu na svět propukla tzv. kulturní revoluce, která hrozila zničit kulturu a tradice, z nichž pocházíte. Pamatujete si navzdory těmto událostem na své první setkání s poezií?
Ťi-ti Ma-ťia: Narodil jsem se v šedesátých letech. Moji rodiče sice pocházeli z významné aristokratické rodiny, ale poměrně záhy se dali do služeb revoluce a společenských reforem. Když přišla kulturní revoluce, pracovali pro vládu a moje dětství bylo poměrně stabilní a spokojené. Na své první setkání s poezií si pamatuji. Nešlo o poezii v úzkém slova smyslu, bylo to setkání s iskými písněmi, protože Nuo-suové, či chcete-li všichni Iové, rádi zpívají a mají spoustu různých lidových písní, takže z raného dětství mám nesmazatelné vzpomínky na to, jak se zpívalo.
Ptáte-li se na poezii v pravém slova smyslu, první setkání nebylo s čínskou poezií, ale dostala se mi úplnou náhodou do ruky sbírka ruského básníka A. S. Puškina. Udělala na mě velký dojem. Byl jsem tehdy na střední škole a pamatuji si to dodnes. Pak to byla Kuo Mo-žova (Guo Moruo, zakladatel moderní čínské poezie, pozn. aut.) lyricko-epická báseň Bohyně. Své první autorské pokusy rozhodně nemohu nazvat básněmi, ale začal jsem se vyjadřovat slovy a vydal se cestou, která mě dovedla až k tomu, že jsem byl schopen napsat básně.

iLiteratura: Čím konkrétně vás Puškinova poezie zaujala?
Ťi-ti Ma-ťia: Puškinova témata jako touha po svobodě, odpor proti nesvobodě a útlaku přinášely univerzální hodnoty, které mě oslovovaly a ke kterým se dodnes vztahuji. Vyjadřovaly i naději ve světlejší budoucnost člověka a lidstva. Myslím si, že Puškin ve svých básních přemýšlí o osudu člověka, ale ne v sobeckém smyslu. Uvažuje o něm nesobecky, píše o člověku abstraktním. Mnohá témata může každý vztáhnout k vlastnímu životu a národu.
Druhá rovina, jež mě velmi oslovila, byl vynikající překlad. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že Puškina přeložil Ke Pao-čchüan (Ge Baoquan), vynikající překladatel z ruštiny a sám básník. Existuje velké množství překladů Puškinových básní do čínštiny, ale Ke Pao-čchüan spolu s básníky Mu Tanem (Mu Dan) nebo Kao Mangem (Gao Mang) jsou autory dodnes nejlepších překladů Puškinových veršů, takže jsem měl štěstí i na vynikající překlad.

iLiteratura: Kdy jste pocítil touhu psát poezii a zvolit si ji jako životní poslání? Být básníkem je sice v Číně pro intelektuála téměř povinnost, avšak v době a situaci, kdy jste se rozhodoval vy, musela být volba tak křehkého a nejistého osudu projevem značné osobní odvahy. Co vás k tomu, kromě zmíněného čtenářského zážitku, vedlo?
 Obrazek Ťi-ti Ma-ťia: Kromě důležitého prvotního setkání s poezií se vědomě rozhodnete věnovat se básnické tvorbě až později, když je člověk vyzrálejší. U mě to bylo na vysoké škole, v době po kulturní revoluci. To bylo poměrně uvolněné období myšlenkového kvasu, kdy nastala doba přehodnocování minulosti a toho, čím si Čína za revoluce prošla. Nová poezie tehdy zaznamenala prudký rozvoj. Hodně se psalo, objevovalo se mnoho nových básníků, nejvýznamnější a na Západě nejznámější je tzv. „mlhavá“ či „zastřená“ poezie, ale objevily se i další proudy. V době, kdy jsem začal psát a publikovat, bylo psaní poezie poměrně v módě.
Na druhou stranu já jsem byl jiný básník než většina mých vrstevníků, protože jsem se rozhodl být bardem svého lidu a své kultury. Oproti jiným jsem v poezii chtěl vyjádřit ducha naší kultury a tradici, kterou bych předal dalším generacím. Když jsem začal tvořit, nepsal jsem jen pro sebe, ale pro svůj lid, pro svůj národ.

iLiteratura: V roce 1986 jste získal Státní cenu za poezii a vaším mentorem se stal slavný básník Aj Čching (Ai Qing, otec výtvarníka Ai Weiweie). Jakým způsobem vás ovlivnil? Líčil vám někdy své životní zážitky, které dokonale ilustrují čínské dějiny 20. století?
Ťi-ti Ma-ťia: Náš vztah se datuje již od roku 1984. Tehdy jsem dostal celostátní cenu za poezii menšinových národností a poprvé jsme se osobně setkali, pochválil mě a dodal mi odvahy. Tedy nejen mě, ale i další mladé básníky, a to hlavně tím, že on jako uznávaný básník nám říkal: píšeš dobře, máš talent, nevzdávej to, pokračuj v tom. Pomohl nám uznáním a osobní podporou, což je pro začínající autory velice důležité. Já jsem tehdy pracoval v S’-čchuanu v Chladných horách. Do Pekingu jsem se dostal jen zřídka. Roku 1986, kdy jsem se stal laureátem Státní ceny za poezii, byl předsedou komise, která ji udělovala. Tehdy byl společně se mnou oceněn i básník Pej Tao (Bei Dao) a další básníci. Cena pro mě byla zcela zásadní a v mnohém mi změnila život.
Kdykoli jsem od té doby jel do Pekingu, nevynechal jsem jedinou příležitost, abych se za ním zastavil. Byl to člověk, který celý život věnoval, či dokonce obětoval poezii. Prošel si mnohým, ale nikdy neztratil víru v ideály, víru v budoucnost – zvlášť koncem padesátých let, kdy byl označen za pravičáka, byl poslán do Chej-lung-ťiangu (Heilongjiangu) do Mandžuska na sever Číny, potom do Sin-ťiangu (Xinjiang). Plně rehabilitován byl až na počátku osmdesátých let, ale nikdy se nevzdal ideálů, kterým věřil, boje za svobodu a svého „směřování ke světlu“. Vážím si ho jako člověka i jako básníka. Osobně ho považuji za největšího čínského básníka 20. století. Jeho básně jsou plné dobra, milosti, tepla, vyjadřují i jeho houževnatost. Když jste říkala, že jeho životní osud velmi dobře ilustruje čínské dějiny 20. století, vyjádřila jste to naprosto přesně. Z jeho textů vyzařuje nezlomnost. Přestože psal lidem srozumitelnou poezii, nikdy se neuchyloval k vyprázdněným výrazům nebo heslům. Pochvalně a s úctou se o něm vyjádřil i Pablo Neruda.

 Obrazek

iLiteratura: Pro básníka je řeč, kterou mluví, východiskem, krajinou, v níž je snad nejvíc sám sebou a kde se cítí doma. Vy píšete čínsky, ale vaše mateřština je iština (yiština), jazyk s dlouhou literární tradicí a vlastním znakovým písmem. Psal jste nebo zkoušel jste psát poezii v jazyce svého národa? Byla vaše volba ovlivněna studiem nebo širší čtenářskou obcí?
Ťi-ti Ma-ťia: Tuhle otázku dostávám často, takže mám odpověď na ni docela nacvičenou (smích). Je třeba si uvědomit, že moji rodiče, přestože byli oba Iové, v práci mluvili čínsky a ten jazyk se pochopitelně přenášel i k nám domů. Navíc jsem měl čínskou chůvu, s níž jsem měl blízký vztah, doma se mluvilo isky i čínsky. Oba jazyky považuji za svou mateřštinu. Navíc, když jsem chodil na základní školu, iské písmo se tam ještě nevyučovalo, protože ho ovládali jen bimové, šamani – nositelé kultury. Dnes je situace ve školách jiná, iština se vyučuje slovem i písmem.
Isky se tedy mluvilo, ale nikdy jsem se neučil psát iské znaky, pouze čínské. Když jsem začal tvořit, bylo pro mě přirozené psát čínsky. Asi by bylo nejlepší, kdybych tvořil v obou jazycích, ale má čínština je plná ištiny. Rozhodně pokud jde o motivy z iských mýtů, literární tradice nebo hodnoty, které Iové uchovávají a ve které věří. To vše do své čínštiny otiskuji, iština se promítá do mého způsobu přemýšlení v jazyce. Iština mou čínštinu obohacuje a ovlivňuje. Přátelé mé básně překládají do ištiny a vše, co jsem napsal, vychází i v překladu do ištiny, některé mé básně jsou i zhudebněné.

iLiteratura: Jste nejen básník, ale i textař a výtvarník. Vaše kresby jsou vizuálním motivem letošního PWF. Jak moc je vizuální stránka vaší tvorby daná tím, že žijete v prostředí jazyků psaných znakovým písmem, jež nezachycuje zvuk řeči, ale obsahuje ozvěnu prapočátků písma, ideogramů?
Ťi-ti Ma-ťia: Texty k písním jsem nikdy nepsal. Iové mají rádi hudbu a zpěv a mladí hudebníci mé básně zhudebnili. Občas mě pak někdo kontaktoval, abych pro ně něco napsal, což jsem také udělal, ale vzniklo to spontánně. Některé zhudebněné básně zlidověly. Asi každý I zná Píseň Iů nebo Vraťme se domů, z nichž se staly hity, které opravdu zpívá celá rodina.
Pokud jde o výtvarnou stránku, za výtvarníka se nepovažuji, protože jsem se nikdy malovat neučil. Vše vzniklo tak, že jsem začal své básně doprovázet ilustracemi a používal jsem určitou symboliku a motivy, ale spíš jsem se snažil vyjádřit abstraktní obsah, svou představu o životě a smrti. Symbolika samozřejmě souvisí s naší tradicí, ale obsah je abstraktní a osobní. Kresby pro mě ztělesňují jiný druh tvůrčí svobody. Je to můj koníček, radost. Teď maluji větší obrazy, v nichž ztvárňuji své ideje o vesmíru, matce, vracím se k velkým tématům. Chystám dokonce i výstavu, přestože se za výtvarníka nepokládám.

iLiteratura: Vaše básně jsou na první pohled prosté, nekomplikované. Píše se vám snadno? Máte daný čas na psaní, nebo čekáte na inspiraci? Kromě tvorby se angažujete ve Svazu spisovatelů, v letech 2006–10 jste působil v politické funkci v provincii Čching-chaj (Qinghai).
Ťi-ti Ma-ťia: Já věnuji a vždycky jsem věnoval hodně času četbě. Čtu nejen poezii a krásnou literaturu, můj zájem je velmi široký. Čtu i studie z humanitních oborů, biografie, paměti apod. Inspiraci ale nejvíc čerpám ze života kolem sebe, z vlastního vnímání života, ze zážitků a přemýšlení o světě. Nejsem rozervaný romantický básník, který si večer sedne a tvoří básně. Píšu ráno, kdy mám čistou hlavu a spoustu energie. Odpoledne, pokud mám volno, čtu. Kromě toho mám i spoustu dalších aktivit, nejenom politické funkce, v těch už nyní nepůsobím. Jsem ale v předsednictvu Svazu čínských spisovatelů a angažuji se i mezinárodně, snažím se konkrétními činy, ať už jsou to festivaly poezie, nebo jiné aktivity, rozvíjet a podporovat tvorbu jiných.
Každá báseň vyžaduje něco jiného. V poslední době jsem začal psát delší básně, poémy. Jedna se jmenuje Já, sněžný leopard, jiná Řeka a pojednává o Žluté řece, nebo píšu báseň o Majakovském. Mají čtyři sta až pět set veršů. Promýšlím je sice dlouho, ale pak je sepíšu během pár dnů. Jiné jsou básněmi okamžiku, vznikají z momentální nálady. Je to, jako když ve snu letí kolem ptáček, a nechytíte-li ho hned, probudíte se, on je pryč a vy už si ani nevzpomenete, jak vypadal a kam letěl. Některé básně jsou chvilkové, jsou to básně pomíjivé chvíle, kterou když nezaznamenáte v daný okamžik, zmizí a už se nevrátí.

iLiteratura: Pocházíte z venkovského prostředí, které je plné mýtů, svou roli v něm dodnes hrají bima (šamani), přitom žijete v Pekingu. Jak se vám daří uchovat si originalitu a průzračnost Chladných hor, jež z vašich básní vyzařuje? Vaše poezie mi připadá apolitická, navzdory vaší angažovanosti. Jak se vám daří udržovat odstup?
Ťi-ti Ma-ťia: Nic se neděje ve vzduchoprázdnu. Realita, skutečný život, jehož je politika součástí, ovlivňuje život a tvorbu každého básníka. Jazyk poezie a jazyk politiky je však odlišný. Způsob vyjádření je jiný. To, co vyjadřuje politika, a to, co poezie, se liší nejen formou, ale i obsahem. Možná ne všichni by mohli vést takový život jako já. Já mám to štěstí, že se mi daří držet tyto dva světy odděleně. Ne že by spolu nesouvisely nebo se neovlivňovaly, ale daří se mi držet je od sebe tak, aby se příliš nevměšovaly jeden do druhého. Nejsem v literární historii sám. Jsou francouzští básníci, kteří byli revolucionáři či aktivisté a zároveň byli skvělými básníky, například Aragon nebo africký básník Léopold Sédar Senghor – první senegalský prezident a skvělý básník píšící francouzsky. To, že má člověk nějakou politickou či společenskou funkci, se navzájem nevylučuje s tím, aby byl dobrým básníkem, protože způsob i obsah vyjádření těchto světů je natolik odlišný, že je člověk snadno udrží od sebe.

iLiteratura: Říkáte o sobě, že jste básník s africkým komplexem. Čím si vysvětlujete popularitu svých básní nejen v Číně, ale i v tak vzdáleném prostředí, tradici a jazyce, jaké představuje Keňa?
Ťi-ti Ma-ťia: Myslím si, že v Africe, kde také žije hodně kmenů a národů, je určitý předpoklad k historickému porozumění. Na druhou stranu i já mám tvorbu afrických básníků rád, je mi blízká. Četl jsem díla Léopolda Sédara Senghora a Aimého Césaira, básníka z Martiniku, s nímž též cítím spřízněnost. Když jedna básnířka přeložila mé básně do svahilštiny, výbor se stal v Keni tak populárním, že o knize psal i jeden francouzský časopis a převzala to internetová média. I pro mě to bylo překvapivé. Na druhou stranu to je důkaz, že základní city a hodnoty sdílíme, ať jsme z jakékoli země či kultury. Poezie je přesně ta půda, kde můžeme sdílet to, co máme společné. Báseň je hlas, který vydáte a on se rozletí a hledá souzvuk. Hledá čtenáře, rozletí se a je mu jedno, kam letí. Hledá skulinu, otevřené okno, kam vlétne a kde ho přivítají s otevřenou náručí. Osobně si myslím, že je-li v tvorbě, ať už je jakákoli a v jakémkoli jazyce, dostatečná upřímnost, je to to nejdůležitější. Formální experimenty, vytříbenost vyjádření, hra se slovy jsou krásné, ale musí vždycky vycházet ze srdce. Pokud je v poezii upřímný cit, báseň si své čtenáře najde, ať jsou kdekoli.

 Obrazek

 

© Magdalena Rytinová
foto © Robert Carrithers, Jaromír Typlt

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 633x

štítky k článku

Inzerce