Tartt, Donna: Tajná historie

Tartt, Donna
Tajná historie

recenze beletrie zahraniční

Psát o studentech klasické řečtiny není zrovna recept na jasný bestseller. V případě Tajné historie však toto tematické zaměření nebylo nijak na překážku. Tarttová svůj román oděla do na první pohled líbivého hávu detektivky či thrilleru, ale ve skutečnosti se jedná o meditaci nad základními morálními otázkami.

Zločin a nakonec i jakýs takýs trest na americké univerzitě
Donna Tarttová
: Tajná historie. Přel. Klára Kolínská, Argo, Praha, 2017, 526 s.

Donna Tarttová (1963) pochází z Mississippi, ale není to typická jižanská autorka, která by se vyžívala v popisech zahnívajících zlořádů a traumat pod naleštěným povrchem jižanské společnosti. Přesněji řečeno, Tarttová má to specifikum, že svá díla vydává zhruba jednou za dekádu, a zřejmě i proto se vzájemně dost liší. Přímo na americký Jih jí stačilo zavítat v prostředním románu Malý kamarád (2002, č. Argo 2016, přel. Lucie Johnová). V jeho centru stojí jedenáctiletá Harrieta, jež pátrá po vrahovi svého bratra, který byl jako devítiletý (když byla sama ještě miminko) nalezen oběšený na zahradě před domem svých rodičů. Mladý hrdina v konfrontaci s nějakou formou zla je konstantou autorčina zájmu. V zatím posledním Stehlíkovi (2013, č. Argo 2015, přel. David Petrů) sledujeme zprvu třináctiletého Thea, jehož matka zahyne při výbuchu v muzeu a on pak putuje k otci, který propadl drogám a hazardu. Nejhlouběji se však autorka v tomto ohledu vydává v debutové Tajné historii (1992, č. poprvé Osveta 1996, přel. Miroslav Silverio).

Knihu z odstupu deseti let vypráví Richard Papen, mladík z kalifornského zapadákova, který dvakrát změní studijní obor, až se v touze po zajímavějším životě a úniku od nemilujících rodičů dostane na menší novoanglickou univerzitu Hampden College. Tam shodou náhod začne studovat klasickou řečtinu a stane se tak součástí pozoruhodného kroužku studentů, který tvoří až podezřele si blízká dvojčata Charles a Camilla Macaulayovi, skrytě homosexuální Francis Abernathy, přátelský, ale i vlezlý a nepříliš sofistikovaný Bunny Corcoran a vůdčí postava celé skupinky, nesmírně inteligentní Henry Winter. Jejich učitelem je Julian Morrow, tajemstvím opředená postava s konexemi v nejvyšších kruzích a svérázný intelektuál v jednom. Richardovi spolužáci jsou všichni děti z bohatých rodin, a aby mezi ně lépe zapadl, vybájí si také náležité rodinné zázemí a ze syna správce benzinové pumpy se stane dědicem ropného magnáta.

Julianovy fascinující přednášky – jejichž popisy těží z toho, že sama Tarttová studovala klasickou filologii – a podnětné diskuse na seminářích střídají studentské radovánky spojené s přemírou alkoholu a drog. Jednoho dne však život skupinky fatálně poznamená tragická událost: studenti (kromě Bunnyho a Richarda) uspořádají, zřejmě velmi věrné a detailním studiem podložené, bakchanálie. Rituál je tak úspěšný, že jeho účastníci dosáhnou naprostého vytržení a nešťastnou náhodou při něm zemře farmář, který se jim připlete do cesty. Jít se přiznat na policii se jim nechce, a tak dělají mrtvé brouky. Bunny ovšem vytuší, co se stalo, což ostatní vzhledem k jeho upovídanosti a sklonům k ukřivděnosti vyhodnotí jako velkou hrozbu. Rozhodnou se Bunnyho zabít. Richardovi se naopak se vším svěří a učiní z něj tak svého komplice. Bunnyho konec je vlastně to první, o čem se v knize dozvídáme, nekoná se tedy žádné detektivní vyústění. A čtenář postupně zjišťuje, proč k němu došlo.

„Krása je hrůza. To, co nazýváme krásným, nás zároveň děsí až k smrti. A co by mohlo být krásnější a děsivější, stejně tak pro staré Řeky jako pro nás, než úplně ztratit kontrolu. Odhodit alespoň na chvíli okovy bytí, zbavit se nahodilosti našeho vlastního já.“ Dionýsovské pojetí krásy stranou, proč nás děsí krása? Protože může být pomíjivá, nebo naopak poukazovat na naši vlastní smrtelnost, nebo proto, že co je krásné, může být zároveň i kruté či zkažené? Tarttová předkládá čtenáři jakousi románovou studii, ve které se osvobozující ztráta kontroly tvrdě střetává s morálním kodexem dnešní euroatlantické civilizace a dává jasně najevo, že i krása se pohybuje v úplně jiných dimenzích: „Jakkoli otřesného skutku jsme se dopustili, nebylo pochyb o tom, že Bunnyho smrt vrhla na všechny následné události smršť zářivě oslepujících barev. (…) nedalo se říci, že by se jednalo o jednoznačně nepříjemnou skutečnost.“

Nejsilnější pasáže románu zachycují postupné prozírání Bunnyho vrahů, uvědomování si, čeho se vlastně dopustili, a ničivý dopad jejich činu na ně samotné. Richard si nejprve povšimne, že se Charlesův „důvěrně známý obličej přítele najednou proměnil v cizí, nepoznatelnou tvář vraha,“ a až přes podobné dojmy estetického charakteru se dopracuje ke zdrcujícímu uvědomění, že vrahem je i on sám a co tato vražda znamená: „Zavrávoral, jako kdyby stál na kraji bazénu; komicky zajódloval a prudce máchl pažemi. A pak následovala už jen noční můra pádu. Pádu někoho, kdo netušil, že na světě něco jako Smrt existuje; kdo by jí neuvěřil, ani kdyby ji viděl; koho by ani ve snu nenapadlo, že si pro něj přijde.“ Tarttová rovněž skvěle zachycuje náležitě surreálnou atmosféru pohřební hostiny: „Malí Corcoranové (…) se divoce honili kolem, házeli po sobě croissanty, vřeštěli smíchy a běhali mezi lidmi s nějakou příšernou hračkou vydávající odpudivý pšoukavý zvuk. Občerstvení také nestálo za nic – příliš mnoho alkoholu, příliš málo jídla, což je zaručený recept na problémy. Bram Guernsey se pozvracel na lněný potah pohovky. Pan Corcoran se zmítal mezi stavy euforie a nejhlubšího zoufalství.“

Závěrem se však nelze ubránit dojmu, že by rozkošatěl‎ému románu slušela nějaká výraznější katarze. Tajná historie obsahuje množství čtenářských lákadel z oblasti „vysoké“ i „nízké kultury“ – vraždu, rituál blíže neurčené sexuální povahy, život zlaté mládeže nebo filozofující pasáže. A jak píše v New York Times Michiko Kakutaniová, díky spisovatelskému umu Tarttové jsou i melodramatické prvky románu podány zcela uvěřitelně. To hlavní už se ale stalo a autorka chce jen všechno dovysvětlit, což spolu s tím, jak stále ubývá různých neznámých, zkrátka přestává stačit.

 

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Johana Labanczová, 27.10.2018 11:37
Tartt, Donna: Tajná historie
Děkuji za opravu!
Vložil: Jan Vaněk jr., 27.10.2018 11:32
Tartt, Donna: Tajná historie
Tajná historie není "(1992, č. Argo, 2002)": vydání v Argu je loňské, první český překlad Miroslava Silveria vyšel v martinském nakladatelství Osveta roku 1996. ¶¶¶ Mimochodem, že se v článku přechyluje Tarttová (resp. Macaulayovi), ale ne Kakutaniová, je nějaké redakční pravidlo, které mně uniká?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1449x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce