Ishiguro, Kazuo: Malíř pomíjivého světa

Ishiguro, Kazuo
Malíř pomíjivého světa

recenze beletrie zahraniční

Malíř Ono se krátce po druhé světové válce v typicky pomalém ishigurovském tempu vrací ke klíčovým událostem svého života i dějin své země. Je nucen uznat, že v hlavě nemá zcela přesný portrét sebe sama a svého jednání během válečných let, ale úplně sebeklam odhodit nedokáže. Román nobelisty Ishigura vyšel před nedávnem v aktualizované reedici.

Zlo nejsou jen ti druzí
Kazuo Ishiguro
: Malíř pomíjivého světa. Přel. Jiří Hanuš, Argo, Praha, 2018, 170 s.

Japonsko. Ostré, přesně vedené kontury bonsají i energické tahy kaligrafického štětce. Ale také v mlze se ztrácející krajinky, jedna pastelová skvrna akvarelu vpíjející se do druhé. Dva póly, dva kontrasty, dvě tváře japonského umění. Jedním z umělců, který stojí rozkročen mezi těmito dvěma světy, je i stárnoucí malíř Ono, který spolu s dosud neprovdanou dcerou žije v kdysi honosném domě, dnes vážně poškozeném válečnými událostmi. V domě obklopeném pečlivě udržovanou zahradou, na kopci, z nějž míval Ono odnepaměti jako na dlani celé město a především jeho vykřičenou čtvrť s bary, hospůdkami a půvabnými gejšami.

Román Malíř pomíjivého světa (1986), který v těchto dnech v nakladatelství Argo vyšel v aktualizované reedici, je v pořadí druhým románem nobelisty Kazua Ishigura (prvotina Vybledlá krajina s kopci pochází z roku 1982) a zároveň posledním z jeho děl, které situoval do rodného Japonska. Autor se v tomto na první pohled bytostně japonském románu vrací do období druhé světové války a prvních poválečných let. Nebyl by to však Ishiguro, aby na komorním příběhu jedné rodiny nerozehrál pro něj typickou hru s přítomností a minulostí, s pravdou a lží a nevystavil svého hrdinu situaci, kdy musí chtě nechtě přehodnotit celý svůj dosavadní život a přiznat zásadní kaňku, která ulpěla na jeho jinak neposkvrněné pověsti.

Román Malíř pomíjivého světa je mnohem spíš lyrický proud vědomí než epické vyprávění, což navíc umocňuje výborný překlad Jiřího Hanuše, věrně vystihující autorův styl. Jeho děj plyne podobně jako u většiny dalších Ishigurových románů v neuvěřitelně pomalém tempu. Rámcem je cesta, stejně jako v případě pozdějšího Soumraku dne (1989) nebo nejnověji Pohřbeného obra (2015) – cesta po krajině plné prosklených kancelářských budov a betonu, do níž stárnoucí malíř již dávno nepatří, kterou nepoznává a kterou nechápe. Během této cesty se Ono obdobně jako další slavný Ishigurův hrdina, majordomus Stevens, vrací ke klíčovým událostem svého života a především k roli, již sehrál v nejvypjatějších momentech dějin své země.

Když se Ono na svých bezcílných toulkách vydává do pobořeného a rychle se měnícího města, musí pokaždé přejít po Mostě váhání, jak se odnepaměti říká mostu spojujícímu dvě části města. Váhavost v jeho případě není spojena pouze s nejistotou, kterou pociťuje z rychle se vyvíjejícího poválečného Japonska. Naráží na limity vlastní paměti, na její selektivitu, dost možná i mylnou interpretaci sebe sama. Nepříliš ochotně postupně přehodnocuje vše, co si pamatuje, a zároveň pozvolna poodkrývá mnohé z toho, co by raději viděl schované kdesi ve skladu spolu se svými nejslavnějšími díly.

I naše vnímání zprvu kladného hrdiny se s postupem knihy mění. Ono sám sebe prezentuje jako morální autoritu, vzorného otce dvou dcer, který během války přišel o ženu a syna. Jako slavného malíře, který se musel k úspěchu dopracovat jen svým přičiněním a přenést se přes nesouhlas rodiny i nepochopení ze strany někdejších učitelů a mentorů. Úcta, kterou k němu všichni chovají, je až bezbřehá, vděk mnoha z těch, kterým v době, kdy měl vliv, pomohl, nehynoucí. Stačilo by málo a Ono by byl dalším z řady nesympaticky kladných, neomylných hrdinů, vyžívajících se v servilním obdivu rodiny a okolí. Jak se však říká, Boží mlýny melou, sice pomalu, ale jistě. K jeho smůle je dosud v Japonsku zvykem prověřovat při domlouvání sňatku bezúhonnost rodiny. Jeden sňatek jeho mladší dcery již zkrachoval. Ono neví proč, na rovinu mu nikdy nikdo nic neřekl. Možná svou roli sehraje vážná obava jeho dcer, že by mohl zkrachovat i druhý pokus o námluvy, a nezvykle neuctivá poznámka jedné z nich o otcově kontroverzním postoji za války, možná i tíha svědomí, které se konečně ozvalo – ale Ono musí, ač nerad, jednat. Vydá se za hlasem svědomí v naději, že nalezne dostatečně vlivné svědky, kteří potvrdí jeho dosud platný veřejný kredit. Výsledkem však není nic jiného než nepříjemné zjištění, že staré křivdy se neodpouštějí a některé činy nelze odčinit.

Jak jsme již u Ishigura zvyklí, vše podstatné se skrývá někde pod povrchem. Jen tu a tam něco vypluje na hladinu, náhodou, mimoděk. O to zrůdněji pak v kontrastu s líným tokem času v románu působí odhalení Onovy povahy a některé jeho komentáře. Pohrdá pasivitou a nedostatkem vůle, lidmi, kteří podle jeho vlastních slov „neriskovali tak jako on všechno, aby se vymanili průměrnosti“. Když se mu povede nakonec se štěstím dceru provdat, cítí spokojenost a zadostiučinění a jen se utvrdí ve vlastní výjimečnosti.

Ač je Malíř pomíjivého světa situován do Japonska a jeho postavy jsou bytostně japonské a pro českého čtenáře v mnohém exotické a nepochopitelné (typická úcta dětí k rodičům a tradicím a přemrštěná adorace autorit), je to román obecně platný a navýsost aktuální. Kromě zachycení pomíjivého světa, což v tomto díle znamená mj. minulost země, mladé já hrdiny i již neexistující místa na mapě, je to v první řadě nesmírně působivý román o svědomí a roli jedince v historii. Skutečně se stačí řídit přesvědčením a vydat ze sebe všechno, jak se domnívá Ono, a když to nevyjde, předat prostě otěže mladším a nechat na národu, aby odčinil chyby svých předků? Nebo by se měla spíš cenit osobní statečnost a názorová stálost? Jak by se člověk zachoval, kdyby byl stejně jako tento malíř postaven před zásadní volbu? A jak moc (a na jak dlouho) národ poznamená temná minulost? Odpovědět na tyto otázky není snadné a platí to jak pro Japonsko, tak i pro tisíce kilometrů vzdálenou střední Evropu, která se dodnes nevypořádala s dědictvím druhé světové války a v případě České republiky i poválečným vývojem. Rozhodně by se však nemělo zapomínat a domnívat se, že jednotlivce se to netýká. Protože zlo opravdu nejsou jen ti druzí.

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   80%čtenáři

zhlédnuto 1153x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce