Babí léto pomalu končí, stromy nabývají stále sytějších žlutočervených odstínů a za okny začíná pravý podzim. Období, kdy se barevný říjen láme v ponurý listopad, si většinou spojujeme se svátkem Všech svatých a především s Dušičkami, kdy vzpomínáme na své zesnulé a hřbitovy rozzáří plamínky blikajících svíček. V mnoha anglicky mluvících zemích se však svátek Všech svatých vyvinul do poněkud extravagantnější podoby plné kostlivců, čarodějnic a duchů. Asi málokdo někdy neslyšel o Halloweenu, který připadá na jedenatřicátý říjen a díky americké filmové produkci má o něm a zvycích, jež se s ním pojí (koledování v kostýmech, vyřezávání dýní, zdobení domů, vraždění teenagerů), většina z nás docela obstojnou představu. A ať už se to staromilcům líbí, či nikoli, díky (nebo kvůli, podle chuti) globalizaci kultury proniká Halloween i do střední Evropy. V obchodech se objevují hromady dýní i tematických ozdob, v kinech zase rok co rok nějaký ten halloweenský biják, letos dokonce pokračování slavné klasiky Johna Carpentera z roku 1978.

Knižní pulty bývaly halloweenské nálady zatím víceméně ušetřeny – až do letoška, kdy se na nich přece jen krátce před inkriminovaným datem objevila péčí mladého nakladatelství Carcosa, specializovaného na horory, kniha Děti Halloweenu (The Halloween Children, 2004). Jejími autory jsou u nás dosud v podstatě neznámí Brian James Freeman (česky od něj dosud vyšly pouze dvě povídky) a Norman Prentiss (od něj jsme v češtině zatím neměli k dispozici nic). Oba však, alespoň jak naznačují jejich medailonky na konci knihy, toho už za sebou mají v oblasti literárního hororu docela dost a své zkušenosti se rozhodli zúročit právě v „haloweenském“ románu.

Anotace inzeruje „komorní hororové drama“ a napovídá, že autoři budou sázet spíš na pomalé budování atmosféry než na prvoplánovou brutalitu. Čtenáři preferující svižnější akci či krvavé hody ve stylu Cliva Barkera tudíž možná budou ohrnovat nos. Ale snad příliš neprozradím, když dodám, že pár naturalističtějších scén se v knize přece jen najde. Příběh se odvíjí během několika týdnů završených halloweenskou nocí v jednom docela obyčejném bytovém komplexu. Od začátku tak trošku po kingovsku víme, že se té noci stalo něco hrůzného, nevíme však co. Je to spíš jen takové semínko, které má čtenáře znepokojit a dále v něm vlivem dalších porůznu roztroušených narážek nenápadně klíčit.

Hrdiny románu je na první pohled docela všední rodina Naylorových. Lynn pracuje z domova jako operátorka telefonické podpory, její manžel Harris dělá v komplexu údržbáře na částečný úvazek. Z představy normálně fungující rodiny se nijak nevymykají ani jejich dvě děti Amber a Matt. Po pár stránkách ale začíná být jasné, že v idylce přece jen něco skřípe. Manželství má vážné trhliny, které jeden považuje za banální, druhý naopak za kritické, a neshody mezi partnery se podepisují i na jejich chování vůči oběma dětem. Pozornost potomků však daleko mocněji, skoro až magicky přitahuje tradiční halloweenská slavnost, na níž se rok co rok sejdou všichni nájemníci komplexu. Jenže party je bez náhrady zrušena a mračna se stahují i nad oslavou svátku jako takového. Nálada v rodině Naylorových je s každým dalším dnem napjatější, k čemuž přispívají neobvyklé události v komplexu i podivné chování Matta a Amber. Je stále jasnější, že se nevyhnutelně schyluje k něčemu neblahému.

Děti Halloweenu na první pohled zaujmou stylem vyprávění. Děj sledujeme (převážně) očima manželů Naylorových, kteří se pravidelně střídají, třebaže hlavní slovo má Harris a Lynn mu povětšinou jen sekunduje (co se prostoru týče, nikoli významu). A každý líčí události nejen ze svého úhlu pohledu, ale i za trochu jiných okolností. V případě Harrise se jedná o retrospektivní vyprávění pronášené až po samotném Halloweenu, takže v něm sem tam uvidíme různé náznaky toho, co se vlastně stalo, u Lynn je to forma pravidelného deníku, v němž vždy hodnotí a rozebírá pouze situace, které se odehrály od posledního zápisu, a na rozdíl od svého manžela tedy netuší, jak vše skončí. Díky tomu příběh získává na nevšední plastičnosti a nutí čtenáře, aby se hlouběji zamýšlel nad jednáním a motivacemi obou protagonistů. Atmosféru ještě dotváří několik kratičkých a zneklidňujících emailů, které svému příteli posílá jedna z nových nájemnic.

Od začátku je zřejmé, že ambicí autorů nebyla nějaká prvoplánová zábava. Naopak se snaží, alespoň v rámci možností, rozvíjet psychologii postav, v čemž jim nemálo pomáhá zvolený způsob vyprávění. I když se kniha pokouší hrát na notu maximální uvěřitelnosti (přinejmenším než dojde na rozuzlení), občas se postavy přece jen kvůli zápletce chovají poněkud prapodivně a nelogicky, není to však nic, co by čtenáři nutně lezlo na nervy a kazilo mu zábavu. Děj se odvíjí pozvolna, místy možná až moc, autoři ovšem šikovně dávkují různé návnady, které čtenáře dovedou až do velkého finále. To však působí ve srovnání s předchozím textem, respektive pomalým budováním atmosféry, poněkud uspěchaně, a než se čtenář rozkouká, je konec. Tedy skoro konec. Následuje totiž ještě jedna, už opravdu závěrečná pasáž, která sice na události předešlých, záměrně lehce zmatečných stránek vrhne trochu světla, avšak, a to je rozhodně pozitivní, nenaservíruje vysvětlení na stříbrném podnose a závěr nechává příjemně otevřený. Čtenář tak může sám hloubat, co se vůbec stalo, proč se to stalo a hlavně – co jsou Děti Halloweenu vlastně zač.