Motýl, Petr: Psáno o letošních Dušičkách

Motýl, Petr
Psáno o letošních Dušičkách

článek beletrie česká

Jsou právě „Dušičky“ neboli památka Všech věrných zemřelých. České země, tak jako většina Evropy, jsou společnost sekularizovaná a církve se ocitly na jejím okraji. Dušičky jsou ale stále svátek, který je ctěn i v mnoha rodinách ryze ateistických.

Psáno o letošních Dušičkách

A zatímco z Vánoc, které se sice jako svátek zachovaly, ale křesťanský obsah z nich pro většinu lidí zmizel či spíše jim ho nikdo v linii tradice ani nepředal, jistá úcta k mrtvým i v zemi takřka křišťálově světské stále trvá. A na hřbitovy o Dušičkách ještě stále chodí celé rodiny ve vícegeneračním složení: vnoučata, manažeři, prarodiče ve starobním důchodu.

Společnost, která žije přítomným okamžikem, se smrtí pokud možno nezabývá. Smrt a umírání, které jí předchází, jsou odsunuty do speciálních ústavů, které se o všechno v tichosti postarají, a občané mají „klid na práci“ a mohou „makat“. Za vymakané peníze si pak mohou jednak pořizovat předměty krátkodobé spotřeby, jednak mohou celá léta splácet hypotéky či v ideálním případě mohou před již splacenými nemovitostmi sekat trávu, která jistojistě každé jaro znova vyrazí do útoku. Smrt je zavřená v ústavu a o tom, co bude po smrti, už uvažuje vůbec málokdo nebo si to alespoň nechce přiznat. A na zlé sny a špatné psychické stavy je tu přece správné dávkování medikamentů. Smrt, ta je vlastně jen chybou lékařů.

Na Dušičky, u hrobu zemřelých, na kterém jejich příbuzní zapalují svíčky, mnohým dochází – alespoň pro tu chvíli –, že to s tím životem právě jen pro přítomný okamžik možná bude trochu jinak. Stačí ale vyjít za bránu hřbitova a s rodinou usednout v blízké restauraci k hamburgru a všechno je zase v pořádku a jak má být. Mrtví jsou uschováni na hřbitově, který už za reforem císaře Josefa II. opustil město a svou každodenní přítomnost ve všedním životě. Už více než dvě stě let není kostel místem, kde je člověk pokřtěn, kde má svatbu, kde jsou pokřtěny a mají svatbu jeho děti a u nějž je nakonec i pohřben.

Ano, to bylo dávno, pradávno, to bylo dřív, teď je svět jiný. Jen trocha dušičkového světla na hřbitovech zůstala.

Jedním z nedávno pohřbených, který v rakvi na pražských Olšanských hřbitovech strávil své první Dušičky, je básník Pavel Řezníček (1942–2018). Na Olšanské hřbitovy rád chodil a vztahuje se k nim několik jeho básní, a to z jeho básní nejlepších. Fascinace Pavla Řezníčka smrtí byla celoživotní, čehož by si v jeho díle slepý nevšiml a při hovoru s ním by to hluchý neslyšel. Před majestátem smrti se Řezníčkův proslulý třeskutý humor ale zastavoval a básník nezvykle zvážněl. Nyní už ví, co nevíme my, totiž jak to tam na druhém břehu vypadá. A jaký je tam osud všech věrných surrealistů.

Pro mne bylo dílo Pavla Řezníčka jedním z určujících setkání, které ovlivnilo moji tvorbu. A teď před Dušičkami se mi vracejí vzpomínky na setkání s Mistrem, kterým jeho smrt jediným úderem obrousila všechny hrany. A těmi vzpomínkami prolíná se v říjnu navršený rov na Olšanských hřbitovech a věnce se stuhami na něm. Pavel Řezníček, pokud vím ze zpráv z druhé ruky, jelikož v posledním roce před smrtí se odmítl s kýmkoliv z literátů stýkat, umíral nesmířen a s pocitem, že mu česká literatura a česká společnost hodně dluží. Což tak bylo a je, v tom měl naprostou pravdu. Snad našel smíření tam, kam my živí nedohlédneme.

Jsou právě Dušičky. Ne nadarmo se to slovo rýmuje se slovem svíčky. Zapálit plamínek světla na hrobě, to určitě může udělat každý z nás. S nadějí, že to světélko zabliká na cestu zesnulým v krajině smrti, která líčena bývá jako temná.

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti

© Petr Motýl
ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1290x

Inzerce
Inzerce
Inzerce